Měď v zlato mění se na mroucím západě,
již vzpomínek mých vzlet se k slunci neroztouží,
zpěv dávno umlkl v hasnoucí zahradě,
jen tichý netopýr tam křivým letem krouží.
Zpěv dávno umlkl v hasnoucí zahradě,
do snění zrádného se zvolna duše hrouží,
je jako zajata v své teskné náladě,
a stíny vzpomínek se v černé stěny dlouží.
Tma pohltila svit na mroucím západě
a do žaláře teď se mlčenlivě plouží,
kde duše zajata v své teskné náladě
jak tichý netopýr již křivým letem krouží.