LESNÍ VODOPÁD

Božena Benešová

Jde lesem jasný hlas o slunci velikém, jež chytil vlnek jas a nese v běhu svém jak neslýchanou zvěst těm starým kořenům o tom, co světla jest kdes přáno božím dnům, o tom, jak do oblak ční smrků vrcholy, jež jako černý mrak tu stíní údolí, o tom, jak východ plá, jak voní luční květ, co tma tu černá, zlá na každou lehá snět. A tiše kořeny tu poslouchají báj, jsou pevně vnořeny ve velký, vážný taj. Však jejich vlažný dech se chvěje přátelstvím: Nech světské krásy, nech, a vrať se opět k svým! Vždyť též jsi zrozený, ty hlučný potoku, kdes mezi kořeny, ve tmách a hluboku. Však dravý jal spěch a zhoubný jal chvat nech světské slávy, nech, a vrať se zase rád. My víc viděli v těch černých prohlubních, než může veselý nám vyžvatlati smích. My na sta dlouhých let zde nesem sudbu svou, a chcem ti povědět Tmy slávu velikou. Tu svatou slávu Tmy, Majestát Temnoty, jak cítíme jej my, tak procítíš jej ty. Ó druhu neklidný, je velká slunce moc; však zhasnou všechny dny, věčná je pouze Noc!“