[Zlatý horizont]

Arnošt Czechenherzu

[Zlatý horizont] Část prvá.
3 l.
V zámeckém sadě šeří se, stmívá, v haluzích vítr podivně zpívá, král cítí teskné samoty tíseň, poslouchá tichou podzimní píseň, velice dojat z okna ven hledí, jak venku táhnou stínové bledí; jak život zlomen odchází z kraje a hudec smrt mu na cestu hraje. Nad zámkem šedá oblaka plují, ve hlavě chmurné myšlénky bují, život že zajde, nový se zrodí a to tak věčně v světě že chodí. Proč tedy sám se přírodě vzpírá, proč chabé síly zoufale sbírá, k žití-li slabá pouta ho víží, koruna když tak šediny tíží. Má syna! V ruce žezlo mu vloží a s vírou v pomoc nejvyšší Boží, království svoje celé mu svěří, vždyť v jeho moudrost vrozenou věří. Myšlénka králi pokoje nedá, dvořany kolem oddané hledá, na ně pak s chvatem nervosním zvoní, a hned jich před ním zástup se kloní. Vyvolí král si nejmladší páže, a tomu prince vyhledat káže, 5 byť sadem pustým samoten bloudil, byť z loutny zvuky přesladké loudil anebo kdyby s hvězdářem seděl a snivě v dálku modravou hleděl. Za chvíli splní rozkaz svůj páže a princ se krále po přání táže. V podivu němém otec se kochá ztepilou, štíhlou postavou hocha, kochá se blažen znova a znova, než splynou se rtů vlídná mu slova: „Můj Hyacinte, nejdražší synu, viz, jak tu churav živořím, hynu, už brzo přijde hodina moje, kdy složím kosti stařičké svoje tam v dómu, jenž se nad městem zvedá, kde lid můj zbožný útěchu hledá. Je čas, bych vzdal se pozemské vlády, což mnohé oči uvidí rády, jsem sláb pro těžký vladaře úkol, když zrada samá zbujela vůkol, je třeba zmařit símě zlé rázně, připravit smělcům krvavé lázně, nuž, synu, tvá buď koruna zlatá, tak velí vůle otce ti svatá!“ Hyacint smutně dívá se k zemi a k otci slovy promluví těmi: „Korunu zlatou nechci já nosit, dám si své čelo palčivě zrosit stříbrnou rosou růžových květů;květů, jichž vůně vane z čarovných světů. Má zem buď šťastná, nikoli velká, v ní nebuď hoře, nikdo ať nelká, radosti čisté posvátná záře,záře ať zírá z každé lidské tam tváře, 6 ať štěstí všem vždy v ústrety kyne, se smrtí smířen člověk ať hyne. Nechť každý vlastní vůli své hoví; ať v lesích volně plachou zvěř loví i v řekách kde chce ryby ať chytá, ložiska v zemi hledá si skrytá. Zákony každý v srdce ať vpíše, ať všude láska, mír a cit dýše, bez válek, které lidstvo tak souží, ať každý tiché práci jen slouží; ať zlomí meč svůj, k čemu té zbraně, není předc draka, divoké saně.“ Poslouchá král řeč synovu smělou, pohrává při tom sponou si skvělou, tvář se mu v úsměv zatrpklý stáhne, za ruku blíže dítě své táhne, a jako v strachu o jeho zdraví,zdraví chvějícím hlasem jemu pak praví: „Je krásný sen to, který tě šálí, jej život jak mráz květinu spálí. Propust jen stráže v paláce branách a luza na všech srotí se stranách, luza, jež z úst svých nadávky trousí, nože a dýky na nás si brousí. V komnaty naše ona hned vtrhne, na zlaté tam se poklady vrhne. Je dobře, ty můj milý brachu, že luza leží před námi v prachu, ta pravda věčná nechť platí stále, že hoden úcty majestát krále.“ Princi je v srdci k smrti tak smutno, vidí, že otci vyjasnit nutno, jak ale neví, aby vše chápal, aby též cítil pro věc tu zápal. 7 Dí zase: „Otče, mýlíš se tuze, že chtěl bych sloužit špinavé luze, zem má buď vlastí vybraných lidí, z nichž každý dále než v budoucno vidí. Moudrý buď onen, Sokrat jak býval, ten pějpěj, jak božský Homeros zpíval a jiný hrej jak Orfeus sladce, ten čti zas fatum ve hvězdách hladce. Některý léky z bylinek vařiž, nemoci zhoubných zárodek mařiž a někdo sochy z kamene tesej, nad svým pak dílem zdařilým plesej. Každý vždy právem místo měj svoje a čerpej z vědy umění zdroje; král nebuď jenom v zemi své vládcem, ale též dobrým poddaných rádcem, kde hlad by propuk osudem klatým, ukoj jej rychle ovocem zlatým.“ „Zem taká“,taká,“ král dí, „ve světě není, tu zříš jenjen, hochuhochu, v blouznivém snění, nevlídná naše přítomná doba ví jenom, co je nelidská zloba, ideál ryzí krásy a dobra,dobra netýčí více člověka v obra, v říši, jež tobě dědictvím patří, nežijí svorní, laskaví bratři, sok soka hledí udolat všude a věř, že hůře za krátko bude.“ Nečeká princ již na novou raduradu, a když král šedou hladí si bradu a k stropu hledí na staré fresky, vykládá jemu takto vše hezky: „Nežádám tvojí říše si celé, chci koutek jen, jenž srdce jak v těle, 8 ten zcela dobře k žítí mi stačí, teď je tam zpěvné království ptačí. Na širém moři ostrov kde leží, na jehož březích hory se věží, jsou stráně květů nachových plny, kolkolem dmou se bouřlivé vlny, tam plavce zřídka vede kdy cesta, protože není nikde tam města, květ i list svěží lahodí zraku, zří-li ho v dáli trosečník z vraku. Mne bouře tam kdys zanesla z rána, když vítr strhal plachty a lána, na lodi tvé, jež „Albatros“ slula a kamsi v země východní plula. Kde ostrov tento, neznámý lidem, tam sen svůj v život proměním s klidem, kéž tam by moje rozkvetla říše, kéž by té vskutku dostihla výše, za jakou touha stále mne pudí a k činům nítí odvahu v hrudi.“ Otec je smířen s úmyslem syna, neleží na něm nejmenší vina, což lze ze srdce kořeny rváti, věc svatou slepě někomu bráti? Princ králi vidí změnu ve tvářitváři, a proto všecek radostí září, pobízí otce, by vyslal lodě, po širé, zrádné, bezedné vodě, po vodě, na níž bouř bouři stíhá, na které zkáza, neštěstí číhá, za to však sladká odměna kyne, loď když se v přístav hostinný šine. Po všem tom král se ze židle zvedá, šerémšerem pak svítí tvář jeho bledá, 9 zesláblé tělo choré ho bolí, kroky své vratké opírá holí. Zsinalý měsíc dolů se dívá, zelený závoj s tváře mu splývá. Král a princ svorně jdou vedle sebe. Starého krále chlad nějak zebe, na prahu síně páže se kloní a chodbou jarý prince hlas zvoní: „Mým druhem buďbuď, kdo krásný a silný, kdo má rád práci, kdo je muž pilný, cíl velký komu na mysli tane a jako maják mlhami plane.“ Řeč prince v dáli zalehá kdesi, vichřice vede pod okny zle si, stromy tam láme, naříká, skučí, až duši smutek nezměrný mučí. 10 Část druhá.
11 II.
Na zámku bývá v zbrojnici rušno, žoldnéřům v míru bylo by krušno, křikem a hrou si dlouhý čas krátí, po letech domů než se zas vrátí. Na slámě jeden líně se válí a dobré bydlo pořád ho pálí, jiný zas s dýmkou ztrácí se v kouři, pro špatnou stravu kdosi se bouří. Kalista pustý popěvek zpívá a Diviš v džbánek jenom se dívá, Hubert kdes v koutě spravuje cosi, zahání Zeno dotěrné vosy, cos každý po svém způsobu činí, tak první, druhý, tak zase jiní. Novinu Diviš o princi slyšel za noci, když do krčmy si vyšel. Dvořanům víno jazyk jak svlaží, zví každý, co jej nejvíce blaží, zámecké klepy z okolí krále, jichž na sta bují po krčmách stále. Napilý Diviš vousy si hladí, k úsměvu tvář si nevlídnou ladí a potom dá se v rozpravu s druhem, zabéře silně rolník jak pluhem, slovem svým pádným všechno jen drtí, mnohý se jako na jehlách vrtí, 13 což řeč zlá kdyby dolehla k slechu někomu, kdo je z králova cechu. Deset prý lodí vyplulo v taji za temné noci k dálnému kraji, břemeno velké každá z nich nesla, tak že jí stěží pohnula vesla, bezvětří bylo a hvězdy plályplály, na klidném moři odlesky stály. Malému loďstvu sám princ byl v čele a vezl s sebou poklady skvělé, smaragdy, stříbro, topasy, zlato, což bylo zemi ubohé vzato, i muži větší druhých o hlavu zmizeli s nocí osudnou z davu; lid ztratil svoje nejlepší rádce, zůstav jak siré bez hlavy stádce, domácí vzácné, spanilé krásky, brunetybrunety, plavo i rusovlásky, s princovým celým vznešeným dvorem odpluly všechny na lodích skorem. Kam kdo ví, kdo zná cíl cesty dlouhé, by zdání jenom nezjevil pouhé! Žel nikdo nezná, povzdychne Zeno onoho kraje neblahé jméno, neví, zda poušť tam vypráhlá leží, anebo ráj tam zelený svěží, co ale potom všem mi jen sejde, toť zlá věcvěc, Egla domů že nejde. Znáte ten domek, přátelé drazí, po němž se břečtan vine a plazí, samoten zcela za bránou stojí a zraky poutá façadou svojí, v něm bílá síňkasíňka, jasmín kde voní, ta vůně vševše, co zbylo mi po ní. 14 Diviš, v němž oheň bojovný hárá, za slova marná soudruha kárá, tak vece: „Mužná odvaha, síla je věno, které v kolébku víla dala nám jednou při narození, nač tedy tvoje truchlivé snění. Svou hlavu zvedni v bujarém vzdoru a rci, že s ďáblem utkáš se v sporu, na moji peklu propadlou duši, řeč tato lépe vojáku sluší. Můj brachubrachu, už v hlavě mé jasní, tvou milou Eglu otec sám vlastní odevzdal princi bludnému daremdarem, zda krev se v těle nebouří varem! PočkejPočkej, já brigu vypravím v moře, dřív nežli vzplane úsvitu zoře, strýcova briga ta rychle letíletí, jak by ji hnalyhnali ďáblové kletí, bude to honba divoká věruvěru, však my je najdem v určitém směru; tušení já mám, jež zklame sotva, že kdesi blízko spuštěna kotva.kotva.“ Hubert sluch bystří, řeč ta mu hudbou, vždyť přece jenom určeno sudbou v zápase měřit síly jen svoje, podnikat bitvy, krvavé boje, proto se chutě ze země vzchopí a v rukou pevně svíraje kopí ku všem svým druhům promlouvá smělesměle, zdá se, že nový cítí žár v těle: Nevlídno„Nevlídno, trudno je mezi vámi, já dále takto nechci být s vámi, chci divý tanec zatančit s smrtí, jež v spárech svých vše napořád drtí. 15 Hola hej! Meč nač musíte nosit, když hlavy nesmí rubat a kosit, teď doba všem vám příznivá kyne, liknavý kdo je, rozkoš ho mine, nuž slib mi dejte, slib slavný vůdci, že ještě dneska trest dáte svůdci.svůdci.“ Jak v povel všichni tasí své kordy a ryk se ozve sveřepé hordy: „My přísaháme poslušnost, kázeň, za tebou půjdem, neznáme bázeň!“ Ryk v stěny bije, vyrazí z domu, vyplaší z hnízda na blízkém stromu ptáčata malá s perutí šedoušedou, na hlavě s modrou chocholkou bledou. U okna Zeno v snění se hrouží, dívá sese, ptáci jak venku krouží, jak kroužíkrouží, než se vznesou do výše, v prostoru volném svěžest kde dýšedýše, a touží, touží ptákem být v duchu a křídly mávat, letět ve vzduchuvzduchu, za Eglou letět na širé mořemoře, v objetí jejím ztišit své hoře. Zaletí ptáci k vysoké věži, zří je už Zeno na římse stěží. Odpoutá zrak svůj od pěvců drobných, na chrámu oknech ulpí však zdobných, stlumený svit se za nimi mihá, tam oltář starý známý se zdvihá, kde stín se plachý rozplývá v šeru, tak dlouhý bledý jak abbé věru, jenž léta dřímá v klášterní hrobce v kamenné chladné podzemní kobce. Co Zena obraz dětských let jímájímá, ve zlosti Hubert na něho hřímá,hřímá: 16 „Nač mrháš sněním zbytečně sílu, dej ruce s námi společně k dílu, nás vábí stříbro, smaragdy, zlato, toť kořist značná, jež stojí za to.“ A Zeno praví: „Jen chvilku ještě, cos srdce jímá, tak jako v kleště! Vzpomínka čistá duši mou zlatí, jen chvíli ještě a pak se ztratí, až zmizí na vždy v oblaku stmělém, pak duše má vám náleží s tělem. Hle! Vidím chrám, kde kázával abbé ve víře síle křesťany chabé, rád slovo Boží v dětství jsem slýchal, ovzduší chrámu posvátné dýchal a tak jsem stál tam sleduje výklad. Jak mnohý krásný dal abbé příklad! A právě nyní abbého slova zní mi do duše znova a znova. Vše přelud! S Bohem, chimero mládí, mne jinam osud určený svádí, víc nelze s tebou ztráceti času, v přístavu briga čeká mou chasu, příznivé větry na cestu dují, za krátko na lov s briganty pluji.“ Na věži právě vyzvání zvonyzvony, zbrojnoši slyší velebné stony, obnaží hlavy, staří i mladí, tak někdy duše tvrdé cit sladí, však mžikem cit ten zanikne, zajde, stará zas krutost půdu si najde, jak buben v divém zavíří ruchu, polnice zvuk,zvuk jak zalehne k sluchu. 17 Část třetí.
19 III.
Co měsíc z mraků v moře se shlíží, zbrojnošů tlupa k břehu se plíží, v rákosí bárku skrytou zří oči a rázem muž tam za mužem skočí. Za malou chvíli bárka juž plyne na místomísto, zář kde žlutá se line, kde briga kotví s palubou holou, na nižníž vše páchne olejem, smolou. Na přídě stojí člověk jak socha, zdá se, že žití není v něm trocha, jak Diviš,Diviš ale s bárky ho volá znamením známým: „Hola, hej hola“;hola;“ tu rychle žebřík z paluby spouští a hosty k sobě nahoru pouští. Jde práce hladce bez hluku všeho, každý se ujme úkolu svého. Kapitán Hubert povely střídá, Kalista v koši na stěžni hlídá, plachtoví Diviš na ráhnech strojí, a Zeno při svém kormidle stojí, stařičký brigant pokoj si nedá, kotvici z moře rumpálem zvedá a tak loď zvolna z místa se hýbá, co vlna v boky láskálaská jiji, líbá. Na lodním můstkůmůstku s vypjatou hrudí soudruhů respekt Hubert si budí 21 a z jeho přísné, osmahlé tváře,tváře vyzírá blaha vzácného záře, má za to, že se vůdcem stal chasy, jen pro své rudé vousy a vlasy. Chytrostí mnoho v mládí svém neměl a s léty rozum ještě mu stemělstemněl. V postoji hrdém vousy si hladí, soudruhům ve všem ochotně radí, je šťasten jako přemnohý z lidí, jenž hlupák je a chytráky šidí, má pravdu rád, jež cestu mu klestí;klestí: „Čím větší šibal, tím větší štěstí.“ Kalista dává bedlivý pozor na celý chmurnýchmurný, nevlídný obzor, nikde však známky života není, jen kalné moře zdouvá se, pění. Kol hlavy bílí rackové krouží, v tvář vítr šlehášlehá, až dech se ouží. Kalista snáší útrapy svoje nadějí sladkou stále se koje;koje, že brzo spatří na poušti vodní princovy žluté bludičky lodní. Na sudě vína z dobrého sklepu s brigantem Diviš holduje klepu, jsou syti oba vzácného moku, což vidí každý na jejich kroku, víno jim vhání krev v rudé líce, řeč se jim plete více a více, až z toho blouzní, třeští a šílí po stejně ždaném kýženém cíli. V nevšední vzácné přátelské shodě dělí se o vše, co nesou lodě, princovy lodě s nákladem zlata, 22 po němž jich duše touhou je jata. Kormidlem Zeno jak ve snách vládne, přemýšlí při tom o lásce zrádné, jež snáší dneska modré ti s nebe a zítra třeba zaprodá tebe, však cosi v odpor tomu se staví a srdci mluvou důvěrnou praví, že Egla lásku neznala lhavou, že znala jen tu upřímnou, pravou, tu bílou, jež jak světice květ je, a čistou, že jí špinavý svět je. Čas míjí. Briga sem tam se houpá, brzo se v propast žene, výš stoupá a letí hřbetem vzedmuté vlny, že duše všech jsou úzkosti plny. Slyšeti není chvastavých řečí, jen moře vztekle burácí, ječí. Když pak zář luny prozáří chmurychmury, ozve se strážce volání s hůry: Loď v dáli! Malou poutnicí bílou bouře zlá zmítá živelní silou, rozvírá jícen propasti před ní, že tuší každý chvíli již slední. Na bok když loď se nárazem skloní, na poplach kdos’ tam zoufale zvoní. Do zvonu srdce kovové bije, v svinutých plachtách vichřice vyje. Zvon náhle stichne. Zoufalcům,Zoufalcům zdá se, že briga míří rychle jim k spáse. Naděje stébla plavci se chytí, tím spíš, když svoje spasit chtí žití, přijdou-li jenom ještě v čas pravý, neb v loď se voda dere už bokem a zkáza blíží jistým se krokem, 23 smrt se přes smutnou palubu dívá, na hlouček lidí zoufalých kývá. Rybáři jsou to, vezoucí sledě a každý v prázdno před sebe hledě, své děti vidí v modravé mlze, co z očí hořké kanou mu slze. Když briga blíže připluje k vraku, žalostný obraz zjeví se zraku. V rybářů kruhukruhu, bledá jak stěna, naříká mladá hezká dost žena. Zří žena brigu, ruce k ní vztáhne, Chcechce vzkřiknout, avšak hrdlo jí stáhne podivný pocit němého děsu. – Briga se z blízka podobá běsu, proklaté lodi zloducha plavce, jenž bloudí mořem lačnější dravce, hledaje tiché rybáře vůkol, což prý je jeho odvěký úkol, jak pověst stará o tom jde světem, již rády báby vypráví dětem, předouce v zimě konopné nítě, z nichž muži pletou na ryby sítě. Rybář, jenž bázeň nesdílí ženy a vědom je si života ceny, rozkročmo stoje, ruce za pasem, na brigu volá chraplavým hlasem, zda od ní z pouhé křesťanské lásky žádat lze, by se rybářské chásky ujala. Čeká, co bude, chvíli. Soudruhy chabé opouští síly. Rukou svou náhle brigant sem mává a na to stručnou odpověď dává. „Hned vám vše, drazí přátelé, povím, jen co se od vás maličkost dovím, 24 rcete, zda deset velikých lodí, jež se ku loďstvu královu hodí, kolem vás plulo, či zda kdo šerem je viděl plouti některým směrem.“ Rybář na muže pátravě zírá a zdá se, že se odvětit vzpírá, svou nechce hříchem zatížit duši, otázky důvod dobře on tuší. Rozpaky jeho přeruší brigant, hrdě se vypne, jak by byl gigant, ukáže na loď, jež se již topítopí, a v tom zas k slovu rybář se vzchopí: „Na východ“,východ,“ praví, „za doby ranní plula tu krásná loď a hned za ní vleklo as devět korábů zboží, kéž cíl svůj stihnou v ochraně Boží, kéž bouři zlou dnes přestojí šťastně a slunko na ně vysvitne jasně – a nyní čas je nejvyšší k činu, nebo tu s bratry za řeči zhynu.“ Uslyše brigant rybáře výzvu, na čelo sáhne, kde má svou jízvu, památku starou z krvavé seče, kdy břitkost poznal po prvé mečemeče, a potom začne vykládat starci, že rád by všecky na loď vzal arci, ale že tajné poslání brání vyhovět tomu rybářů přání. V tom směle tvrdou jeho řeč ruší Zeno, jenž v prsa mužně si buší, rozhorlen: „Já též brigant jsem, bratři, a srdce krotit znám jak se patří, ale tak krutý nejsem přec dosud, aby mi ženy, dítěte osud 25 na srdci nelpěl těžké jak břímě! Proč zasel Bůh jen citu v něm símě!“ Slovo když se rtů v pravý čas splyne, sotva se dobrým účinkem mine, proto teď chasa souhlasí spíše a člun hned spouští na vodu tiše. Zeno si sedá do člunu chvatně a veslem vlny rozbijí statně, chce mladou ženu i její robě zachránit, jak to umínil sobě. Přirazí k lodi za malou chvíli, žena tam tichým zoufalstvím šílí a bledé dítě pevně ji svírá, zdá se, že strachem nezměrným zmírá. Zeno ji k sobě pobízí dolů, Onaona však váhá sestoupit v bolu, v duši své zápas přetěžký svádí, chce dítě spasit pro jeho mládí, pro jeho právo k životu svaté, váhá však, hladíc vlásky mu zlaté; na svoji myslí povinnost k choti, jenž s hlavou stojí svěšenou proti, stažené brvy nad okem modrým svědčí, že mužem zůstane bodrým v poslední také života chvíli, jak příklad živý, jenž druhy sílí. Konečně skončí duše boj celý a žena jedná, jak čest jí velí, na pokraj lodi krokem jde vratkým, polibkem dítě pozdraví sladkým, a pak je vloží do rukou Zena, šeptajíc v posled přesladká jména. Když toto dílo nadlidskou silou pro duši matka vykoná milou, 26 sotva si vzdychne, sotva jen hlesne, bez ducha v náruč manžela klesne a tento ret svůj k čelu jí tiskne, co slza při tom z oka mu tryskne. S odvahou vlastní hrdinům moře,moře rybáři pro smrt neznají hoře, ztraceno všechno, loď ke dnu klesá, chladná smrt nad ní vítězně plesá. Člun letí, za ním vlny se ženou, stříkají všude bělostnou pěnou. Na Zenův plášť, kde dítěte skrýše, na tisíc padá krůpějí s výše, dítě se celé do pláště halí, ač tento je již k veteši zralý, přece však děcku dobrou je clonou, skrývaje mořemoře, drazí kde tonou. Pohřbívá bodré rybáře moře. S úsvitem ranním, s úsměvem zoře ohnivé růže červánků budou ozdobou hrobu nikoli chudou, rozkošné panny mořských niv na dně na povrch se pak vynoří ladně, bavíce hrou se s rudými květy, v nichž skryty rajské čarovné světy, světy, k nimž panen podmořských zraky často se teskně obrací taky, když v duši touhy podivné zrají,zrají žíti tam v modrém oblačném kraji, kde krásné, bledé vychází hvězdy, jež měsíc siný provází vezdy. 27 Část čtvrtá.
29 IV.
Mrazivý chlad jen, tepla ni trocha ovívá duši Zenova hocha, zdá se mu briga prokletou lodílodí, palubou jejíž příšery chodí, za pasem ocel satanem skutou, v srdci svém vášeň nelidsky krutou a oči jiskry sršící zlobou, nikde však úsměv zářivou zdobou. Z jediné jenom Zenovy tváře vyzírá jasné pohody záře, záře jež svědčí o svatém míru, jenž vzácným v žití bouřlivém víru. Tvář tato, v níž mír svatý se zračízračí, dítěti zcela k potěše stačí. Na ni svým zrakem spočine dlouze, vášnivé stěží odolá touze,touze hlavu svou malou přichýlit blíže na prsa muže, k němuž je víže oddanost vroucí, důvěra slepá, sotva jež marně na srdce klepá. Zří Zeno děcka projev ten tklivý, rozumírozumí, zrak co praví mu nyvýnyvý, a již,již se ruka pozvedá z lásky, by děcku zlaté přejela vlásky, hladíc je jako pečlivá máti, jíž na dně moře souzeno spáti. 31 Nikdo si z chasy nevšímá obou, všem touto tane na mysli dobou přetučná kořisť korábů prince s poklady, které pražádná mince hodnotou nezná vyvážit svojí, s nimiž se báje úžas jen pojí. Jsou chvíle, brigant snílkem kdy bývá, kdy vise luzné před zrakem mívá, kdy blouzní, šílí vášní zlou sveden uchvátit v moc svou pozemský eden, edeneden, kde modla týčí se zlatá, všem lidem žistnýmzištným, lakotným svatá. Pohrdá Zeno takovou choutkou, nechce být dále soudruhů loutkou, za jiným přišel účelem přece,přece. Pospíšil pustit ze zlaté klece svou milou Eglu, plachou jak ptáče v zajetí, která pro něho pláče, která se teskně do dáli dívá, čekáčeká, když dní se, s večerem stmívá, když slunce na báň modravou vchází i noc když na ni hvězdy své sází. Čím větší dálka milence dvojí, tím úže pouto lásky je pojí a pouto to jak nebeská duha se sklene z duše do duše druha, čarovná duha paprsku citu jiskřicí v barvách skvělého třpytu, ve třpytu, který perlami hraje, slzamislzami, jež jsou vyhnanců ráje, vyhnanců širým bloudících světem dědictvím, kteří zůstaví dětem svou bolest a své krvavé snění, jež život v rudou zahradu mění, 32 kde kvetou vonné nachové růže, bolesti růže, krvavé růže – růže, jichž vůní opojné vzdechy podají duši zraněné těchy, že zdá se trpět rozkoší pouhou a štěstí zemřít bolestnou touhou. Co Zeno mravní sílu svou křísíkřísí, tu v jekot vln hlas strážcův se mísí, jenž náhle hlučně svolává druhy, jimž třeba všem již nějaké vzpruhy, neb život klidný na lodi nudí, tím více toho, koho chuť pudí v bojovném ruchu válečné vřavy statečně bít se s nepřátel davy. Před brigou zříti světelné body, jak v před se šinou hladinou vody, bod jeden zvolna za druhým plyne a záře bledá z něho se line, myšlénka jedna mysl všech vzruší, každý muž brigy s radostí tuší, že před ním loďstvo stožáry zvedá, jež dlouho všude jeho zrak hledáhledá, v duchu pak řadu korábů čítáčítá, a že jich desetdeset, s povděkem vítá, toť známkou toho neklamnou jesti, že dobré dali rybáři zvěsti; kdož by však těchto vzpomínal v chvíli, když stanul šťastně tváří v tvář cíli. Brigantská chasa chopí se díla, na místě je i nejmenší síla. Zenovu děcku maličké práce konati káže kapitán krátce; žert není žádný s ohněm si hráti, na koráb prince útokem hnáti, 33 jitřenka z rána jak jenom vzejde a bouře noční stiší se, přejde. Rezavé dělo strýc brigant čistí, že bude hřmítihřmíti, soudruhy jistí, vypráví o něm kroniky celé, vítězství jak kdy dobylo skvělé, s úsměvem na ně blahým se kouká a slyší v duchuduchu, jak už zas houká. Palubou stín se za stínem mihá, ten něco na zem klade, ten zdvihá, ten ostří brousí břitkého meče, a jiný pistol nabijí kleče, střelivo kdosi ochotně snáší a Hubert v dílo náladu vnáší. Opodál Zeno nečinně sedí, na rej ten noční zadumán hledí a časem k nebi obrátí zraky, kde hvězdy mnohde problesknou mraky. V duši své cítí jakési hnutí, které jej zločin překazit nutí, přihlížet nechce klidně dál k činu, pro který měl by na duši vinu, jež by mu život měnila v peklo, jímž rudé moře krve by teklo, jež by ho běsy děsila za dne, stín za ním temný na zem jak padne. Zachránit loďstvo princovo zkusí, na cestu nocí vydat se musí, vezme si dítě do člunu k sobě, nelze přec nechat brigantům robě. Pod křídlem noci skryt zrakům stráže, je třeba složit díla zdar v paže a veslem vládnout s nadlidskou sílou, až krev se každou rozproudí žilou;žilou. 34 Co Zeno plán svůj osnuje v duchu, jeho mu jméno dolehne k sluchu; kapitán Hubert po něm se shání, o jeho skrytu nemaje zdání, chce jemu říci v rozporu s druhy, že doba žádá skleslých sil vzpruhy, že nutno chase klidu již přáti, neboť před bojem dobře je spáti. Hubertu krev se zlostí jen vaří, že zbujník jakýs’ shodu mu maří, že chasu zle štve, rozbroje činí a jeho vůdce z hlouposti viní, řka, že je zvykem před každou bitkou odvahu vzbudit veselou pitkou. Pospíchá Zeno k vůdci, jenž čeká, tvář jeho však ho zarudlá leká, zrcadlem zdá se nejnižších tužeb, jež spustlý člověk vzal do svých služeb. Beze všech dlouhých okolků, domluv, nedbaje drsných soudruhů pomluv, pro dnešek vůdce Zenovi káže na lodi ujat noční se stráže, ostatní potom poroučí chasechase, k spánku by připravila se. Vleče se chasa z paluby lodní po schodech v prostor slézajíc spodní, ztrácí se zvolna v temnotě husté, slyšeti její nadávky pusté. Za chvíli Zeno samoten stojí, proměnit v skutek svůj plán se strojí, po přání jeho všechno se děje, odvahu že má, štěstí mu přeje. Náhle se ozve křik jakýs dole, zdá se, že zbujník ovládl pole, 35 že veden svými nízkými pudy s chasou se vrhl na plné sudy. Naslouchá Zeno zbystřeným sluchem, jak život bouří nezvyklým ruchem roznícen mokem výborné révy, jež krví žhavou nalévá cevy. Okamžik tento zárukou zdaru, je třeba jednat, dílo než zmaru vykoná ruka rušivá čísíčísi, tak Zeno směle po tichu dí si a rázem slyšet skřípati kladky, jak člun se snáší do lůna matky, na moře, které po bouři divé, je tak jak tiché jezero snivé, kterému člověk svěří rád sebe, že zří v něm odlesk hvězdného nebe. Z brigantů nikdo tušení nemá, starý druh Zeno v úmyslu že má,má soudruhů zklamat důvěru pevnou a je tak zradou ošálit zjevnou, k princovu loďstvu,loďstvu že chce plout tajně, koráby jeho odhodlán krajně před zkázou hroznou zmužile stříci a princi všechno poctivě říci, jak briga zítra oslavit chtěla setkání své s ním pozdravem z děla, jak druhům touhou zrak kalný plane, jak všem na mysli bohatství tane, kterého sílou zmocnit se miníminí, a k tomu cíli přípravy činí. Co Zeno v člun se spouští po laně na prsa tiskna svěřence maně, jemuž ve spánku klesá zpět hlava, v útrobách lodi propuká vřava, 36 neklamná známka toho to pravápravá, u stolu že je nálada zdravá, kdy vtip jen srší, kdy plno žertů a každý střídmost posílá k čertu, při plné číši u stolu v písních člověk nic neví o duše tísních, chmurný mrak vrásek ztratí se s čela, zapomní člověk starostí zcela. Člun letí mořem tak jako šipka, na blízku někde zašplíchne rybka a samy zní zas rytmické zvuky vesel, jež Zeno nepustí z ruky. Ráz na ráz vesla do moře bijí a letem místo rychlý člun mijímijí, od brigy spěje dále a dále blíže se k lodím princovým stále. Zeno svou cestu bojí se měřit, přestal by možná silám svým věřit, strach kdyby zničil chabou mu naděj, svěřil by život moře dnu raděj. V srdci jak hrot by ucítil noženože, vykřikne Zeno: Slituj sese, Bože! Strachem mu údy smrtelným strnou, v mysl se hrozné myšlenky hrnou! Oči své upře do dálky širé, kde marně pátrá v temnotě čiré, korábů světla zjeví-li kde se, jež shasla jak svit bludiček v lese, v bažiny,bažiny který pocestné svádí, nešetře jejich stáří ni mládí. Zenovi k radě rozum vzít zbývá, zda vést má člun svůj tam, co se stmívástmívá, a nebo nazpět vrátit se má-li, kde se zář brigy rozplývá v dáli. 37 Na brigu vstoupit brání mu odpor, dále plout více nachází podpor, duše pud jakýs nabádá, nutí, na zdařbůh v plavbu by se dal s chutí! Vnitřnímu hlasu Zeno se poddá, přemůže hrůzuhrůzu, v nitru jež hlodáhlodá, a nový rozmach učiní vesly, by vlny dál člun opětně nesly. Rád je, že dítě o strastech neví, snad otec ve snu před ním se jeví, snad matka blíže k němu se sklání, tvář jeho líbajíc v pousmání. Ve člunu Zeno za této noci, na pospas vydán živelní moci, promýšlí sobě k poslední mezi obtížnou, spornou životní thesi, přemýšlí o tomtom, duch, tělo co je, co krása značí, co dobro, zlo je, zda člověk sám má po štěstí bažit, nebo zda mužemůže lidstvo jím blažit, zda pro svět širý znamená člověk tolik jak krátká vteřina pro věkvěk, a na změt všech těch otázek tichých má řadu pojmupojmů prázdných a lichých. Oč lépe děcku, jež klidně dřímá a v ručce svojisvojí amulet třímá, amulet z mědi s obrázkem Panny, jíž dala děcko máť do ochrany. Dlouho již vesly ruce dvě vládnou, dlouho jde mysl pustinou zrádnou, když náhle vesla vypadnou z ruky a blízko znějí podivné zvuky. Překvapen ZenoZeno, kdo to jeje, hádá, zpěv libý v ústa najady vkládá, 38 v tom z mraků měsíc vyjde však celý a zraku obraz zjeví se skvělý – korábů deset mizících v šeru, zda očím věřitvěřit, neví teď věru. – Na lodi lehkým dotekem ruky čaruje z loutny tklivé kdos’ zvuky, zvukyzvuky, jež život probouzí v květech, jež kvetou dole v podmořských světech, kde rudý ze skal vyrostlý korál, pod nímž svůj pějí najady chorál. Delfíni z hlubin zrádných se noří, podivný přísvit magický hoří na jejich hřbetech lesklých a hladkých, vábí je k lodi moc tonů sladkých. Pod vodou planou jiskry dvě jasné, snad to jsou oči najady krásné, jež prchla z kruhu podmořských družek, střežena špatně sborem svých služek. O lásce píseň poslouchá ráda, zář se jí v zraky zelené vkrádá. Náhle se cosi na vodě blýskne a pak hlas jakýs vesele výskne, na to hned shasnou tajemné zraky. Měsíc se schová za šedé mraky. Najada v hloubku zase již spěje a Tryton šťasten nahlas se směje, že brzo její vyslíditvyslídil stopu, nesa jijí perel duhových kopu. Do písně kdosi celý cit vkládá, čaromoc zvuků z bledých mlh spřádá, prchavé zjevy, fantomy lůzné, beroucí na se podoby různé. V pohádce Zeno žije-li, ptá se, poutavépoutavé, krásné všechno mu zdá se, 39 bytosti nikdy nezřené v žití očima z temnot tajemných svítí a jemu tiše šeptají věci, jichž v světě širém nežijí svědci. Zeno svou duší akordy ssaje a peruť písně nese ho v kraje, v kraje, kde radost, nižádný smutek, kde každý sen se promění v skutek. Stříbrná struna doznívá dlouze, tak jako srdce, když puká v touze, je konec rajské orgie tonů, ještě jen v duši echo zní zvonů. – Mezitím co duch krásou se spíjel, na obzor Phoebus s vozem svým vyjel, leč mlha, která z rána vždy bývá, spřežení jeho nádherné skrývá. Nesmělé světlo, poslem jež dnu je, z paprsků bledých zlatoháv snuje, svět celý náhle z temnoty vstává, světlonoš zlatou perutí mává. Mlha se trhá, obzor plá, hoří, koráby prince z šera se noří. Závratí hlava Zenu se točítočí, zjítřené dlaní zastírá oči, svítání zve ho k činu teď znovu – zavolá na loď hlasem jak z kovu, volání jeho dlouhé zní táhle a řadu postav přivábí náhle, z jichž středu jedna, jež jejich chloubou, stříbrnou hlásnou táže se troubou, kdo přišel jejich mír a klid rušit, se světem celým styk když chtí zrušit, když chtí se vzdálit v pokoji, tichu bezpráví, zloby, zločinu, hříchu. 40 Vyslechne Zeno řeč vlídnou málo a rce, že blaho jejich mu stálo před zrakem, když k nim cestu zlou vážil. Jen Bůh ví, na ní útrap co zažil! Na moři širém za tmy je hledal a ničím v tom se zviklati nedal, co jednou pevně předsevzal sobě, že nesmí v oběť brigantů zlobě – brigantů, kteří v krvi se brodí – padnouti žádná z princových lodí. Briga, jež sotva vzdálená míli, může se zjevit každičkou chvíli a potom po vší záchraně veta, brigant je vždycky podlý jak sketa, nešetří oběť bezbrannou ani a zdolazdolá třeba dítě i paní. Je nutno s místa toho se hnouti, zvednouti kotvy, dále pak plouti, kamkoli odsud rychle se vzdálit, dělo kam brigy nemůže pálit. Sbor mužů mlčky přijímá radu, jen jeden z nich, jenž stál kdesi vzadu, v popředí lodi vykročí směle, je oděn řízou bělostnou skvěle a na svých skráních věnec má z květů, zrak plný krásných, nadšených vznětů; poznává Zeno prince teď jasně a shání slova, jež chtěl říct vlastně, pozornost jeho zjevem je jata, však přece vidívidí, jak měšec zlata dopadá ve člun zvoně svým kovem, provázen nejsa dárcovým slovem. Princ čeká, Zeno lačně že sáhne po zlatě, po němž mnohý tak práhne, 41 on ale stojí mrazem jak stuhlý, a princi sype na hlavu uhlí, řežavé uhlí v proudu vět stručných, jež prosty slov jsou prázdných a hlučných. Odvrácen hledí princ v stranu jinou, co slova se rtů Zenových plynou: „Odměnou zrádci měšec je zlata, pro mne však mzda to byla by klata, života lán svůj býlím bych osil, na čele stigma hanby bych nosil, prokletí v šumu stromů bych slyšel, půda by žhnula, kam bych jen přišel. Odměnou mojí čistá je radost, lidskosti že jsem učinil zadost, že dobro pouze pro dobro konám, v naději jednou blažen že skonám.“ Řeč tato podle princova vkusuvkusu, zostřena že je na ctnosti brusu. Zásady princ zná Zenovy nyní, v duchu se z křivdy spáchané viní, okamžik cestu k nápravě hledá a pak svou ruku k rozkazu zvedá, v zápětí muž, jenž hlásnici třímá, „Venite frátres“„Venite, frátres,“ na hosty hřímá. 42 Část pátá.
[43] V.
Baldomer kostí hrstka je pouhá, všem lidem klne, Bohu se rouhá, myšlénky vzdorné živí v své lebi, pozdvihá pěstě zaťaté k nebi, pěnou své sliny černou zem smáčí, zem, po níž skoro léta tři kráčí. V ostrovní bydlí jeskyni šeré, družkami jeho ještěrky steré, přátely dlouzí ohavní plazi, souladu krás všech pozemských kazi. Baldomer sedí schoulen jak kočka, divoce malá jiskří mu očka. Když zlobu lidí havěti líčí, mnohý plaz hlavu do výše vztýčí, v souhlase s řečí, od úst jež plyne, zasyče v koutoučkotouč zase se svine. Rozcuchán, bledýbledý, v zedraném plášti v plameny srdce přilévá zášti, minulost svoji volá ven z hrobu, příšeru hroznou zří v každou dobu, podobu jež má vlastního syna. Ach syna! Žel, že dítěte vina – propast ta, která oba dva dělí na věky, na vždy, na život celý! Baldomer cítí pouta svých rukou, jež byla kdysi pro něho mukou, 45 dávno však pout těch ruce jsou prosty, vzpomínky jenom na ně jsou hosty. Baldomer tvář zří dobře mu známou, v které se rysy lidskosti lámou výrazem vášně zvířecí pusté, poznává řasy synovy husté, pod nimiž krví zalité oči po něm se stále zběsile točí. Osudný den před zrak se mu staví, v poutech jak s lodí proud ho nes dravý k ostrovu, na němž svoje dny kalné,kalné vyhoštěn tráví v cizině dálné. Na pomstu svoji čeká tu stále, šetřiti nechce žebráka, krále, na břeh když smělou vkročil by nohou, vzpínaje k němu naději mnohou. Den co den vyjde na vrchol skály a čeká, koráb spatří-li v dáli, jakmile v slunci stín lodi zříti, ďábelskou radost nemůže skrýtiskrýti, a loď když k břehu mířiti zdá se, tu v chechtot strašný Baldomer dá se. Loď však když míjí zem nehostinnou, tu zas se vrací s tváří zpět zsinou, zatíná zuby v bledé rty svoje a v duchu ptá se, zda bez úkoje po pomstě má jen práhnout a toužit, určení svému marným snem sloužit. Koho má prosit modlitbou za to, co duši otrávené je svato, zda Boha v nebi vroucně má vzývat anebo hymnus satanu zpívat? Je větší ten, jenž zkázu byl nasil, onoho, který láskou svět spasil? 46 Baldomer v duchu dospívá k větě, že rozklad všeho podkladem v světě, nenáviděti, kolem zmar šířit, toť k cíli značí pravému mířit. V sluji se černé ještěrky honí, Baldomer hlavu na prsa kloní, myšlenky těžké lebí mu táhnou, hubené ruce bezděčně sáhnou po skřínce celé pobité kovem, v koutě jež stojí pod skalním krovem. Nehybně ruce na skřínce leží, svou sílu, moc v ní Baldomer střeží. Náhodou kdys ji zachránil z vraku, pod víkem jejím zjevil se zraku podivný prášek šedého lesku, jenž vznícen trhá v pekelném třesku živelní silou největší hory. – Tím práškem řeší satan své spory! Co trvá takto v svém zadumání, slunce se zatím za obzor sklání a vítr vane nad ním na vrchu, kde třesou keře květů svých sprchu v tisíci vonných lístečcích bílých, třpytných jak perleť křídel motýlích. Baldomer v spánek upadá znaven, duševních útrap na čas je zbaven, snad klid je duši pokleslé vzpruhou. Hodina mijí jedna za druhou. Na moři vítr do plachet duje, korábů deset z dáli sem pluje, k ostrovu stále více se blíží, oko by pouhé zřelo je stíží, závojem, který vlahá noc spouští nad širou moře tichého pouští. 47 Část šestá.
[49] VI.
Po dlouhé plavbě cíl ždaný kyne, proud zlata z oblak dolů se line, všem svítí ve zracích břehy pokryté květů bělostných sněhy i nachem květů, v hroznech jež kvetou a v zeleň svoje kalichy pletou; krás vytoužených rajský to eden, kam zástup princem z vlasti je veden. Slasť božská mužům v srdci se rodí, vítají ostrov chorálem z lodí, velebné zvuky hlaholí z dáli, zalehnou ve sluj v útrobách skály, Baldomer kde svůj útulek hledá, kde v kruhu černé havěti sedá. Uslyše hlasy uštknut jak zmijí, po pomstě volá, v křeči se svíjí. Pospíchá na vrch, kde ukryt v křoví, zří jak sem lidé vstupují noví: V předu všech princ jde s věncem kol hlavy, za ním se vlekou ostatních davy. Po mírném svahu k temeni hory pomalu kráčí mužů, žen sbory. Po každém kroku jeví se krása, oslněn zástup zpívá a jásá, chvíli co chvíli zvolání čísi 51 v šumot a hluk se vůkolní mísí. Astronom hledě k obloze praví: Dalekohledu úkol to hravý přiblížit hvězdy tomuto ráji, kde všechno kvete ve věčném máji. Sochař, jenž dláto v ruce své nese, řeč takou zase mluviti jme se: „Přeměním dlátem omšelé skály, by pravým divem krásy se zdály. Bard jeden snivý s larghetem zlatým, povídá hlasem nadšením vzňatým: Naučím ptáky zpívati píseň, jež bratrům v dáli zahání tíseň, znáte ji všichnivšichni, tu píseň z mládí, která vždy k snění tesknému svádí a duši rukou matčinou hladí, když v světě všichni přátelepřátelé zradí. Zeno a Egla ruku jdou v ruce, srdce jim buší v přesladké muce, ústa jich mlčí jakoby němá, láska, jež pravá, pouhých slov nemá, opodál Zenův malý hoch pádí, s cesty ho motýl stříbrný svádí. Temeno hory dostihnou davy a všichni svoje obnaží hlavy, by Bohu díky vzdali své vřelé za jeho dary přehojné skvělé. Baldomer v skrytu k zemi se tlačí, co zřel, to jemu docela stačí. Neznaje bázně pustí se srázem a v skalní sluji octne se rázem, hrozná jej vášeň v objetí schvátí, přísahá, že všem naděje zvrátí. Dopřeje hostům chvíli jen času 52 a pak je pošle všechny hned k ďasu. Baldomer chystá pomalu zhoubu, otvírá skřínku, starou svou chloubu, ku prachu doutnák hořící klade a potom ven se s chechtotem krade,krade. Na moři zlatý horizont hoří, na vrchu lidé rodinu tvoří,tvoří. Princ v světle jasném ozářen sedí, pozorně všichni na něho hledí, v evangeliu lásky že spása, svým bratrům slovy známými hlásá: „Bratři! Kdybych jazyky lidskými mluvil i andělskými, a neměl bych lásky, byl bych jako měď zvučící anebo zvonec znějící. A kdybych měl proroctví a znal všecka tajemství i všeliké umění a kdybych měl všecku víru, takže bych hory přenášel a neměl bych lásky, nic nejsem. A kdybych rozdal na pokrmy chudým veškeren statek svůj a kdybych vydal tělo své, takže bych hořel, a neměl bych lásky, nic mi to neprospívá. Láska jest trpělivá, láska je dobrotivá, láska nezávidí, láska nečiní nešlechetné – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
V tom náhle třesk a rachot i hřmění, v zápětí slyšet pod zemí chvění, pak výkřik z hrdel ozve se bouří a rázem vše se zahalí v kouři, plameny rudé šlehají vzduchem, sténání, nářek zavznívá ruchem, těla se o dešť kamenů tříští a zkázu celou okamžik příští dovrší novým praskotem skály, zdá se, že o zem ďábli si hráli, 53 tak hrozný obraz jeví se zraku, když zmizí přízrak hustého mraku. – Smrť bílá tiše přechází polem, mrtvoly, hnáty a krev zřít kolem; umírá princ a krví se dusí, šeptaje: Láska odpouštět musí... 54 Od téhož autora:
Několik slov ku Goetheově produkci literární. Studie......Praha 1901 Snivá láska. Tragedie duší...Praha 1902 Štěstí světla. Novella.....Praha 1902 Vilém Hauff. Studie......Praha 1903 Spása. Drama o 3 jednáních..Praha 1904 Cena slávy.........Praha 1904 Provozováno dne 13. prosince 1905 ve Švandově divadle na Smíchově. Karel Havlíček Borovský. Studie. Kutná Hora 1906 Za cizí vinu. Drama o 1 aktu s dohrou.........Praha 1906 Jen ta a žádná jiná. Veselá hra lidová o 3 jednáních......Praha 1907 Ve tmách života. Tři dramatické etudy: Sphinga. – S očima zavřenýma na vždy – Království temnot.........Praha 1908 Hetaira. Mythický sen.....Praha 1908 Písně samotáře.......Praha 1910 Erotovy úsměvy......Praha 1911
E: lp; 2007 55
Básně v knize Zlatý horizont:
  1. [Zlatý horizont]