[Hovory s nesmrtelnými]
Zemdlený poutník kráčel zvolna k Vyšehradu,
prokvetlý šedinami měl už vlas,
zarostlou šedým vousem měl svou celou bradu
a skloněn byl, jak ke žni zralý klas.
Utrpení na jeho zračilo se tváři,
ač tíhu nemnohých měl ještě let,
zrak jeho měl svou jiskru, lesk i vnitřní záři,
do vrchu stoupal pevným krokem vpřed.
[9]
Zaměřil k hřbitovu tam, kde hroby Slavína,
na hrobech světel mihotavý plam,
sňal klobouk s hlavy, zdálo se, že tu vzpomíná,
když tiše tady mluvil k sobě sám:
Živé volám,
mrtvé oplakávám,
již se nedovolám.
Nesmrtelní,
já žaluji Vám:
[10]
Ztratila se kdys celá generace naše,
nadarmo čekala po řadu let,
u dveří zavřených stála prosebně, plaše,
kdo bez patrona, toho příboj smet’.
Ó, Nesmrtelní, na Vás my jsme zapomněli,
Vám nikdo nezaplatil starý dluh,
pomníků míjející slávy dost jsme měli,
Vám patří pomník věčný ze zásluh.
[11]
Náhrobek Riegrův tu nejdřív ze všech vyhledal,
potichu v snách jak takto promluvil:
Ty národu jsi odkaz veliký odevzdal,
z granitu věkům sloup jsi postavil.
Dějiny Palackého byly Tvoje zdroje,
z nichž čerpal’s moudrost vésti český lid,
vážně jsi poučoval vrstevníky svoje,
jak v činorodé práci zápolit.
[12]
Vyvracel’s vždy, že krouží kol nás v obdivu svět,
potíral’s velikášství prázdných slov,
škoda, že jen málo nás Ti chtělo rozumět,
ač hlas Tvůj stále hřměl jak zvonu kov.
Hle! Václav Svatý, volal’s: Mějte v něho víru,
rozséval lásku a nehledal spor,
miloval chudé, jak se sluší bohatýru,
národu svému dal tím jasný vzor.
[13]
Ty’s učil znát Otce Vlasti blahé paměti,
Karla Čtvrtého slavné tradice,
jenž vybudoval PrahuPrahu, město naše drahédrahé,
v nádherné zádumčivé gotice.
Za Karla kvetla věda i všechna umění,
prospíval obchod a též řemeslo,
ze všeho toho štěstí, blahobyt pramení
a ze života mizí bídy zlo.
[14]
Zásadu hájil’s známou: Historia docet,
s ní šířil’s staročeskou poctivost,
v tom duchu jednal jsi vždy přesně od a do zet,
vždy čisté ruce, špíny každé prost.
Nečekal jsi za to vděku, ani uznání,
když kámen na tě vržen jedenkrát,
přijal jsi s resignací to trpké zklamání,
a musel’s bolestně se pousmát.
[15]
Jak zemřel’s, potom všechny zvony vyzváněly,
nadšené nekrology v novinách,
na rakvi Tvé se mnohé krásné věnce skvěly,
tak konec rázem starou křivdu splách.
Pod zemí Rieger spí, neslyší, odpočívá.
Nad zemí šedé mraky zvolna jdou
a za zdí někdo altem monotonně zpívá
písničku dávno zapomenutou.
[16]
Pak poutník zastavil se dál u náhrobku kdes,
jen vítr rušil ticho hřbitova,
v neznámý záhrobí svět poselství jeho nes,
ústa vyslovila vroucí slova.
Madono naše česká, Boženo Němcová,
symbole utrpení, Ty’s náš květ,
jejž lid náš na oltáři neustále chová,
v kalichu jehož slzu vidí chvět.
[17]
Oroduj za nás, prosebnice, na nebesích,
buď s námi, jako byla’s za svých dnů,
když jsi Ty bloudívala po šumavských lesích,
v duši své plno křišťálových snů.
Muž nato k Vrchlickému na besedu zašel,
hrob pokřižoval a v dumách stoje
vzpomínku hřejivou z let zašlých tady našel.
Srdce diktovalo oslovení:
[18]
Můj dobrý Mistře, verše Tvoje já rád čítal,
z nich celé strany znal já nazpaměť
a každou Tvoji knihu veršů vřele vítal;
otvírala vzhled v opálový svět.
Nad hamižným hemžením a též křivdou mnohou
vysoko Tvá peruť se zaskvěla,
ty’s zpíval slunci blíže modrou pod oblohou,
než ústa Tvoje zmlkla docela.
[19]
Nad hlavou bílý oblak někam v dáli táhne,
bělostných aster trs se zakýval,
to jeseň chladnou rukou snad naň drsně sáhne.
Slyš! Z hloubi hrobu hlas se ozývá.
Já nechtěl nic než rozdat, co Bůh v duši vložil
a odpustil s úsměvem zas vida,
jak osud dlouhou řadu bolestí mých zmnožil
křikem: Papírová pyramida.
[20]
Dramata, básně, prosa i velké překlady,
pracovna plná, plný stůl i pultpult,
světových literatur největší poklady.
Škoda! Přestal žít poesie kult.
Mohu-li něco radit, příteli můj, Tobě,
k Čechovi nechoď, nemá návštěv rád,
on nerad návštěvníky domů pouštěl k sobě,
nech ho jen nerušeně klidně spát.
[21]
Často se jim schoval na půdu neb do sklepa,
to přec byla samotáře práva,
gratulant, říkával, ať v Havrance neklepá,
všecka sláva uschne jako tráva.
Raději zajdi tamhle ještě k Smetanovi,
v nebeské říši byl mu vrácen sluch,
on rád se o úspěchu hudby svojí doví,
ať potěší se nyní jeho duch.
[22]
Učinil poutník tak, jak mistr jemu radilradil,
a slyšel, jak mu zní vstříc z výšin kdes
arie měkká, známá, jak by duši hladil,
z opery, která světem letí dnes.
A pak hned se ozve Smetanův příjemný hlas:
Slyš! Mám spravedlnost. Svět se mění.
V životě paprsek radosti mi každý shas’,
bída, nemoc, samé ponížení.
[23]
Já v brázdu svoji jen dobrou setbu rozesil,
dnes ke žni bohatě již dozrává,
a úrodu, již jsem tu na Bohu vyprosilvyprosil,
na sklizni příštím hojně dopřává.
Muž stanul pak před hrobem Emy Destinové,
zahleděl se tu kamsi do dálek,
přelétly hlavou jeho minulosti dnové,
když v duchu k nesmrtelné toto řek’:
[24]
Mařenko drahá naše, Prodaná nevěsto,
zazpívej ukolébavku mi dnes,
večerní soumrak padá dolů tam na město,
v duši moji smutek tichý se snes.
Zavanul vítr v korunách stromů hřbitova
a bylo slyšetslyšet, jak z nenadání
šeptalo sežloutlé suché listí doslova
Destinové hosta uvítání:
[25]
Můj milý, vím, že ve snách obraz můj jsi vídal,
Mařenku moji že jsi miloval,
ideál krásný v čisté duši střehl, hlídal
a ke mně z daleka sem putoval.
Je tvrdý úděl naší milované země,
z nás každý musil v srdci svém jej nést,
a tichý smutek mluvil k Tobě jako ke mně,
jak boží muka křižovatek cest.
[26]
Hold cizí mou duši nikdy docela nehřál,
já chtěla u nás něco tepla víc,
proč jenom osud mi ho doma více nepřál,
já nesla všem přec svoje srdce vstříc.
Ach, věnce z palem, které brzo usychají,
květiny, jež též brzo uvadnouuvadnou,
a velké salvy potlesku, jež utichají,
jsou cenou slávy velmi šalebnou.
[27]
Na zlatou naši kapličku tichá vzpomínka
mi zbyla a jen úsměv skryl můj trud.
Rybářka na Nežárce bystré trpělivá,
já sedala jsem v ruce držíc prut.
A krví vlastní slávu draze zaplatila,
nic nezbylo než trpké zklamání,
stříbrná rybka, když se z vody vymrštila,
to byla moje chvíle usmání.
[28]
V hodině slední Libuše zjev jsem uzřela,
prorocky ruku k městu vztaženou,
celý svět nato pak těžká mlha zastřela
a duše vzlétla v říši blaženou.
Pokročil čas, pomýšlel poutník už na návrat,
kosové ztichli v korunách v hnízdech,
dozorce s klíčem již stál tu u železných vrat,
setlelé vůně cítit všude dech.
[29]
Je ticho již, slyšet jenom krok jak zaniká,
v šeru se ztrácí chodce postava,
ve větvích vítr jak dítě opuštěné lká,
pod skálou šumí Vltava.
[30]
ARNOŠT CZECH Z CZECHENHERZU
Hovory s nesmrtelnými
BALADA PATHETICKÁ
VYTISKLA PRAŽSKÁ AKCIOVÁ TISKÁRNA
PÍSMEM CICERO GARAMOND
VE 150 ČÍSLOVANÝCH VÝTISCÍCH
EX LIBRIS AUTORA
NAKRESLIL L. ZENOTTI, MALÍŘ A GRAFIK
NÁKLADEM
OLDŘICHA PETRA, KNIHKUPCE V PRAZE I,
JILSKÁ ULICE 16
číslo
E: lp; 2007
[31]