I.
Sviť měsíčku polehoučku
skrz ten hustý mrak,
jak pak se ti Brixen líbí?
Neškareď se tak!
8
Nepospíchej, pozastav se,
nechoď ještě spat,
bych s tebou jen chvílinku moh’
diškurirovat.
Nejsem zdejší, můj měsíčku!
toť znáš podle křiku;
neutíkej, nejsem „treu und bieder“,
jsem zde jen ve cviku.
II.
Jsemť já z kraje muzikantů,
na pozoun jsem hrál,
a ten pořád ty Vídenské pány
ze sna burcoval.
By se po svých těžkých pracech
hodně vyspali,
jednou v noci kočár policajtů
pro mne poslali.
Dvě hodiny po půl noci,
když na třetí šlo,
tu mi dával žandarm u postele
šťastné dobrytro.
Se žandarmem slavný ouřad
celý v parádě,
pupek kordem pevně obvázaný,
zlato na krágle.
„Vstávají, pane redaktor,
nelekají se,
jdeme v noci, nejsme však zloději,
jenom kommisse.“kommisse.
9
„OdOd všech z Vídně pozdravení,
pan Bach je líbá,
jsou-li prý zdráv? a tuhle to psaní
po nás posílá.“
Já jsem i na lačný život
vždycky zdvořilý:
„Odpusť slavná císařská kommisse,
že jsem v košili!“
Ale Džok, můj černý buldog,
ten je grobián,
na „habeas corpus“ tuze zvyklý –
on je Angličan.
Málem by byl chlap přestoupil
jeden paragraf,
již na slavný ouřad zpod postele
uďál: Vrr! haf, haf!
Hodil jsem mu tam pod postel
říšský zákonník;
dobře že jsem měl ten moudrý nápad,
již ani nekvik.
III.
Občan zvyklý na pořádek –
bylo to v prosinci –
přede vším jsem si obul punčochy
v slavné assistenci.
Pak jsem teprv četl psaní –
však ho tuhle mám;
rozumíš-li ouřední němčině,
přečti si ho sám.
10
Bach mi píše jako doktor,
že mi nesvědčí
v Čechách zdraví, že prý potřebuju
změnu povětří;
že je v Čechách tuze dušno,
horké výpary,
mnoho smradu po té oktrojírce,
holé nezdraví.
Že on tedy schvalně pro mne
kočár sem poslal,
abych se hned na státní outraty
na cestu vydal.
A žandarmům že nařídil,
ať mne hodně nutí,
kdybych nechtěl ze skromnosti přijmout
jeho nabídnutí.
IV.
Což je dělat? že pak musím
hloupý zvyk ten mít,
že nemohu žandarmům s flintami
pranic odepřít!
Dedera mne taky nutil,
abych jel jen hned,
že by chtěli Brodští, až se zbudí,
třeba s námi jet.
Pravil mi, že nemám s sebou
zbraně žádné brát,
neb že oni mají nařízení
mne ochraňovat.
11
Že mám též, pokud jsme v Čechách,
inkognito jet,
sic nám dají dotěraví lidé
hrůzu komis hned.
Ještě mi dal pan Dedera
více moudrých rad,
dle nichž se Bachovi pacienti
mají zpravovat.
Tak mne vábil jak Siréna,
až jsem obul boty,
oblík’ vestu, kabát, pak i kožich,
dříve však kalhoty!
Koně a žandarmi stáli
dávno před domem:
„Milí braši! maličké strpení,
hned již pojedem.“
V.
Ó měsíčku, však ty ženské
dobře znáš a víš,
jaký s nimi člověk na tom světě
často mívá kříž.
Také’s mnohého loučení
tajným svědkem byl,
ty znáš líp než každý novelista
hořkost těchto chvil.
Matka, žena, sestra, dcerka
malá Zdenčinka
stály okolo mne v tichém pláči –:
hořká chvilinka.
12
Já jsem sice starý kozák,
v půtkách tužený,
tenkrát jsem měl trochu těsná prsa
a zrak zkalený.
Vtisknul jsem si poděbradku
silně do čela,
aby se těm policajtům slza
nezablyštěla,
neb ti všickni blíže dveří
posud stáli stráž,
aby měla tato smutná scéna
císařskou stafáž!
VI.
Trubka břeští, kola hrčí,
jedem k Jihlavi;
vzadu, abysme nic neztratili,
klušou žandarmi.
Ten Borovský kostelíček
stojí na vršku,
skrze lesy smutně na mne hledí:
„Jsi to, můj hošku?“hošku?
„PodePode mnou jest tvá kolébka,
já tě viděl křtít,
starému vikáři ministrovat,
pilně se učit.“učit.
„TáhnoutTáhnout světem na zkušenou,
pak s pochodní jít,
naší chase plamenem veselým
na cestu svítit.“svítit.
13
„VidíšVidíš, jak ty roky plynou,
znám tě třicet let...
Ale chlapče! jaké to obludy
vidím s tebou jet?“
VII.
Když jsme jeli přes Jihlavu,
měl jsem Špilberk v mysli,
a za Lincem myšlénky na Kufstein
z hlavy mi nevyšly.
Teprva když jsme nechali
Kufstein vpravo stát,
začla se mi alpejská krajina
příjemnější zdát.
Hloupá jízda, milý brachu,
když se neví kam:
veselé troubení postilionů
jsou jen bídný klam.
Všude kolomaz a všude
přepřahovali:
kdybyste radš ve Vídni přepřáhli
a namazali! –
Telegraf je přece jenom
hezký vynález,
ten před námi všude, než jsme přišli,
ohlášení nes,
by nám mohla policie,
starostlivá máti,
všude, dříve než tam dojedeme,
kamna rozehřáti.
14
Nesmím ale zapomenout
Budějovice,
tam Dedera koupil Mělnického
čtyry láhvice.
Čili se v něm vlastenecké
hnuly myšlénky?
čili doufal, že to pro mne bude
Lethe na Čechy?
Mělnické jsem dávno dopil,
piju vlaské zas;
ale zdá se, že je v obou stejný,
nepokojný kvas.
VIII.
Teď měsíčku nechme elegie
a přejděme v heroický tón,
nebo co ti chci teď vypravovat,
to byl čertův shon.
Cesta z Reichenhallu do Waidringu –
ty ji musíš také dobře znát –
ta se nedá žádnou ordonancí
přeoktrojovat.
Hory, skály ohromnější ještěještě,
než jest hloupost mezi národy,
vedle cesty propast bezedná jak
držka armády.
Temná noc jak naše svatá církev
a my jedem s kopce jako mžik;
darmo křičí Dedera: „Drž koně!“
prázdný je kozlík.
15
Kočár praští, a koně ve větru,
již je ďábel horem pádem nese,
a postilion někde tam za kopcem
do dýmky si křeše.
Dolů jako s věže, cesta plytká,
vůz jak šipka klouže hý a hat,
snad nás hodlá někde do propasti
internirovat?
Ach, to byla pro mne chutná chvilka!
neboť neznám žádnou větší slast,
nežli vidět slavnou policii
ouzkostí se třást!
Napadnul mi – jsem já čtenář bible –
o Jonáši smutný příběh ten,
jak jej k utišení bouře z loďky
vyhodili ven.
„Metejme los,“ pravím, „mezi námi
musí někdo velký hříšník být,
a ten k usmíření nebe musí
z vozu vyskočit.“
Jen to vyřknu, ejhle! policajti
ani svědomí nezpytovali,
a kajicně vyrazivše dvířka,
z vozu vyskákali.
Ach ty světe, obrácený světe!
vzhůru nohami ve škarpě leží stráž,
ale s panem delinkventem samým
kluše ekvipáž!
Ach ty vládo, převrácená vládo!
národy na šňurce vodit chceš,
ale čtyrmi koňmi bez opratí
vládnout nemůžeš!
16
Bez kočího, bez oprati, po tmě,
u silnice propast místo škarpy:
tak jsem cválal sám a sám v kočáře
jako vítr s Alpy.
Svěřiti svůj život také jednou
koňům splašeným se já mám bát?
občan rakouský? Což se mi může
horšího již stát?
Tak jsem, s chladnou resignací v hlavě,
v hubě ale vřelou cigaru,
čerstvěj než car ruský přijel k poště
v dobrém rozmaru.
Tam jsem zatím – mustr delinkventů –
bez ochrany povečeřel hezky,
než za mnou stráž s odřenými nosy
přikulhala pěšky.
Já spal dobře, ale policajti
měli tu noc ve Waidringu zlou:
mazali si spiritusem záda,
nosy arnikou.
Tu je konec této epopeje,
k níž jsem nepřibásnil ani chlup,
podnes ti to poví ve Waidringu
postmistr Dahlrupp.
IX.
Přijeli jsme do Brixenu
bez vší turbací,
krajská vláda dala Dederovi
na mne kvitancí.
17
Místo mne ten kus papíru
vrátili do Čech;
mne zde černý dvojhlavatý orel
drží v klepetech.
Krajskou vládu, podkrajského,
žandarmerii,
ty mi dali za anděly strážce
v té Siberii.
E: js; 2002
18