Pláč mladé vdovy u hrobu svého manžela.
(Vlastenské noviny 1815, list 7., str. 29.)
Mechem vůkol pokryté věže těžkých
zvonů smutně pronikal zvuk a lid se
hlučně valil do domu, tam, kde Jakub,
ubohý, vzdechl.
Truchlil otec, plakala máteř; nebo
v jejich věku stařecím měl jim býti
jistou, věrnou podporou, jemuž by se
na ruce kladli.
Aby vracel dítěti v stáří – zdaliž
není každý stařeček jako dítě?
čeho z mládi od otce užil, věrnou
pomoc a lásku.
31
Truchlil otec, plakala máteř, Jakub
umřel, syna nebylo více. „Což to? –
Vždyť byl Jakub ženatý! – Jeho choti
plakala také! – “
Arci žeť jest plakala, aby lidé
vdově za zlé neměli, slz že šetří;
vlasy rvala, do mdloby padla, po svém
Jakubě toužíc.
„Pujdu za ním,“ křičela, „neb mi nelze
déle býti bez něho! – Pusťte, lidé!
pusťte, prosím, nemohu více snesti
žířící touhu!“
Co jich koli u hrobu stálo, byli
všichni nad tím zmateni; jenom Ondra,
její vlastní čeledín – kroutě hlavou
do smíchu dal se.
Praví: Volá Jakuba, však ne toho,
an tu léží, mrtvého; tamhle stojí
jiný, švarný chlapíček, po tom živém
Jakubu touží.
Terezie Vlasta Hekova.
32