V Praze na Újezdě
stojí šerý dům,
tam se sloužit musí
vojanským pánům.
U hrubého stolu
vojín zasmušen,
hlavu v tvrdých dlaních,
sedí každý den.
– Matička se o mě
doma starala,
poslouchat teď musím
pana kaprála.
A ten náš pan kaprál
to je velký pán,
kdo ho neposlechne,
do želez je dán. –
Hlavu v tvrdých dlaních,
vojín zadumán,
na matičku myslí,
na svůj rodný lán.
Na doškové střechy,
skryté v stromoví:
oh, kdo stesk ten jeho
všechen vypoví!...
Přišli páni z Prahy,
přišli do města –
Každý přijít musil,
cesta necesta.
Muzika jim hrála,
chasa výskala,
sestra, matka, milá
doma plakala.
Vrátili se z města –
mnohý v srdci žal,
vojenskou si píseň
smutně zazpíval:
Oh, kdyby věděla
moje matička,
jiná teď má milá,
k boku šavlička –
Vrátili se do vsi,
čapku na stranu,
to že budou sloužit
císaři pánu...
Bez duše jak chodil,
a čas ubíhal,
jak by někdo doma
dlouho umíral.
Nikdy dřív tak skřivan
v modru nezpíval,
pod okny strom květů
tolik nemíval.
Na nebi hvězd bylo
jako nikdy dřív,
a s tím jeho srdcem
jaký stal se div.
Tolik lásky v srdci
nikdy nenašel,
celý kraj svůj rodný
v náruč vzít by chtěl.
A pak přišel podzim,
chvíle nastala,
matka, sestra, milá
hořce plakala.
U hrubého stolu
vojín zasmušen,
domů píše psaní
v smutný tento den.
Psaní domů píše,
smáčí slzami,
– Pánbůh odpustí mi,
jenž je nad námi.
Matičko má drahá,
jinak nemohu,
modlete se za mne
ku Pánubohu!
Touha po domovu
trápí srdce mé,
na zemi už tady
se nesejdeme.
A ten náš pan kaprál
týrá tělo zas,
z rána do večera
vzteká se jak ďas.
Matičko má dobrá,
s vámi se loučím,
Pánubohu všecky
já vás poroučím.
Pozdravuju, líbám
vás na tisíckrát,
za vše dobré musím
též vám děkovat.
Pozdravuju milou,
líbám na stokrát,
do poslední chvíle,
že jsem ji měl rád!...
V Praze na náměstí
stojí smutný dům,
těžce se umírá,
tam, ach, vojákům.
Na loži tam vojín
leží postřelen,
bolest tělo týrá,
v noci míjí sen.
Když byl malým hochem,
přišla matička,
na čelo mu sáhla:
bolí hlavička?
A teď tady leží,
smrt, ta nečeká.
Do Prahy je cesta,
cesta daleká!
Vidí kraj svůj rodný,
vísku v stromoví,
jak ji rád má, nikdo
jí už nepoví.
Kaplička tam bílá
stojí na stráni,
stromy větve svoje
nad ní naklání.
Tam se rozloučili,
milá plakala,
bílým šátkem oči
si utírala.
Slova lásky říkal
tam jí naposled:
„Neplač, vždyť se vrátím
k tobě do tří let!“
Oči utírala:
„Na mě pamatuj,
a tam v cizině tě
Pánbůh opatruj...!“
Vidí kraj svůj rodný
tam za horama,
milá pláče, matka
lomí rukama. –
– Moji kamarádi,
ti domů půjdou,
otec, matka, milá
čekat je budou.
Ale hrob můj, ten už
travou zaroste,
na tom mojím hrobě
kvítí poroste.
Přišlo poručení,
hrob vykopali,
– spi tam, ty vojáku
zem nasypali.
A teď tady leží –
tam za horama,
milá pláče, matka
lomí rukama...