Čím to, Havle? každému, co jen mohu,
činím dobře; lidé mi za to špatné
služby činí; pomluvy den co den tu
doslýchám dosti.
Ty pak málo dobrého lidem činíš,
jestli pláčí – rukama tleskáš, jestli
na čas těžký stěžují – hodíš hlavou,
co je ti po nich!
Jde-li k tobě na radu někdo – nemáš
jemu rady; jestli ho svírá těžká
běda – ani pomoci nevíš; přec tě
pomluva mine.
Čím to, prosím, pověziž mně, ať šetře
pilně tvého příkladu, čeho dobrý
nemoh skutek dojíti, toho lepším
způsobem dojdu.
Nato Havel smál se mi, pravě: „Lidé
sotva kdy co dobrého sobě váží;
zvykem vždycky povrchní blesk a září
každému skutku
musí býti postraně příjemnému.
Oko lidské navyklo šalbě – klamu,
projde ten, kdo způsobně zná se vždycky
propujčit lidem.
Mnohý sprosták – poctivý dosti – kde je,
prosím, vážen? U koho najde místa?
Kdo ho nazve přítelem? Každý se ho
zdaleka štítí.
Dej mu ale způsobný šat a uhlaď
jeho mravu drsnatost; nauč, jak by
mluvil; ukoj svědomí, aby časem
mlčelo trochu:
divy uzříš veliké, nebo koho
před tím žádný nemohl znát, již nyní
všickni znají; každý se k němu vine,
každý ho hladí
Máš-li s blázny dělati, blázni také;
nebo rovný rovného sobě hledá;
kdo se ale nehodí v třídu, toho
vyvrhne každý.
Kramář maje lehoučké zboží, jestli
krámek vábně postavil, mílo hledět
na něj; brzy veliký zástup svolá
všelikých kupců.
Kdo pak, na svět nehledě, zboží sebe
lepší lidu vyloží; jak jen samo
v sobě: minou okolo jdoucí, ztěžka
nalezne kupce.
„Lid chce švárnou posluhu mít!“ má slouti
vlastně: „Lid chce podveden být!“ – tak zkrátka:
nechť se každý šikuje v proud a plove,
kam ho ten žene.