Bitva u Lipska 1814.
(Vlastenské noviny 1815, list 11., str. 49 n.)
Krutá nastala seč, když spojenci k Lipsku se hnali,
tisknouce nepřítele.
Mocnou pravicí svou, aby svobodu vrátili světu,
porobu rozmetali.
Strašná z hromových děl i z ručnic měřených dobře
cválala po šíku smrt.
Padal ubohý lid, jako padá pod kosou tráva.
Ostatek dohubil meč.
Obce, všecky i dědiny, jenž byly u Lipska blízko,
plamenem zničeny jsou.
Zatím z smrtících děl se tu hrom až do města loudil,
okna se sesypala;
koule hořící zdi sou bořily, drtily střechy,
pršely po ulici.
Tuť byl po městě strach, nebo všechněm hrozila zkáza,
všudy se rozléhal pláč.
Jindy nešťastného jde dobrý potěšit přítel,
aby mu ulehčil jho;
zde však těžkoruká jen strast všech společně dotkla:
nebylo těšitele.
Okna třeštila, zdi se kácely, hořely střechy!
Smrt byla na ulici.
K tomu i povětrnost svou ryčnou spojila zlobu,
jakmile zčernala noc.
Třeskot bouře a krup, pak hučení strašlivých větrů
soužení dovršilo.
60
Jekot proudu i blesk, an chrleje do vody syčel,
rybníky vyhazoval.
Hromot všeliký ten, byv zmnožen ohlasem strašným,
ohlušil bydlitele.
Užasem pojatý lid, kde mohl, se do skrejše vetřel,
sebe i chatrnější.
Díru mizernou dost, – jen tam když nevleze koule –
každý si opatřit chtěl.
Sulcius sám, maje ze smrti strach, k své Popelce klusal.
V skrejši ho schovala své.
Však tam takových víc bylo pánů, kteří se báli.
Říci co o ženských mám? –
V jedné ulici dům byl maličký, patřící vdově,
koule se prášily tam,
šťastný nazve se ten, kdož z bouře vrátí se celý.
Vdově se nestalo nic.
Mladý pán, co se v podstřeší tam kryl, v bídě si vejskal
nemoha ztratiti nic.
Dobře měl: nebo kdyby se smahem zničilo město,
studeně bral by se dál.
Proč by truchleti měl? – vždyť svět má krmníků více;
proměny zapotřebí.
Jinák Krásina však se v třesku hromovém měla;
kdo její vysloví strach? –
Třináct minulo jar, co na světě počala běhat,
kolebka měla ji rok.
Tedy se čtrnáct let můž pro tělo počítat směle –
na rozum srazí se část.
Druhdy dospělého vždyť vidíme na těle blázna
s rozumem nedospělým.
61
Velký a důstojný pán můž mít svůj dospělý rozum,
v kolebce zavinutý! –
Je-li to divného cos, že se Krásině mladistvý rozum
z kolebky nevyšinul?
Vychováním svým jen k šperku a vnadě se vedla:
měla se líbiti všem.
Rozum – ženský zvlášť – jest zboží, co málo se šetří;
nač je ho pilovati?
Krása a vábící moc vždyť přemůže mistrný rozum.
Po lidsku rozumí lid.
Krásina ve věku svém byla sprostnou, nevinnou dívkou;
o světě nevěděla;
války dav, pak strašný těžkých příběhů ohlas
srdečko rozemlel jí.
Poměla strach, nebo, prý, byla řeč, že se o panny hraje,
jichž se tu neušetří.
Město a veškeren svět mohl zahynout, kdyby jen ona
v panenství zůstala svém.
Poklad svůj kde ukryti má? Již neměla skrejše
úkladu zproštěného.
S místa na místo jdouc, potká v tom mladého pána,
jenž tady přebýval s ní.
Strach jí dověry dal, že strast svou svěřila jemu;
na místě poradil jí: Budoucně dále.*)
————
* Budoucně dále? – hahahaha! – O tom si také někdy pohovoříme. Ubozí tvorové, jenž se na budoucnost jakýmkoli výnosným zámyslem zavazují, avšak nevědí, jsou-li s to, aby jen přítomnosti zadost učinili!! –Lehko je peníze brát, ale přípověd splniti těžko. Anteprenumerárius.
62