Něco obyčejného.
(Prvotiny 1815, č. 47, str. 294 n.)
Blázni drželi rok, jak lidi by stíhali moudré,
protože moudrých sbor bláznivý rozplaší roj.
Z bláznění užitek má, kdo rozumí blázniti vábně;
fantí-li nemotorně, škodí si v řemeslu svém.
Čas jest ohebný tak, že se dá i k bláznění užit;
volně ho užije, kdož chutně mu vyhovět zná.
Sulcius maličký jest, ale počne-li blázniti – velký:
pravidlo všeobecné platí mu způsobem svým.
Daktylos, jak vždy byl, i věčným zůstane fantou,
ačkoli veliký hoch chválí mu fantění vše.
Popelka krásně se stkví, ale vezmi jí místo a šperky,
osobní spojenost zlom, oč, že se nebude stkvít! –
71
Zlatník vyvede věc, když nádobu ošatí zlatem,
kteráž vlastností svou kupce by nenalezla.
Soukeník krásný-li jest, když krejčí ho zostudí jehlou?
Zrak náš vynese soud, na vnitřní nehledě stav.
Panství ledakdos má, však v skutku-li nazve se pánem?
Zdali mu povrchní blesk povahou skutečnosti?!
Boháč lakomý jest jako chudec bohatství prázný:
souží ho bohatství, když chudoba pokojně spí.
Kdo se tu v lahodné rozkoši tře, zdaž pokoje dojde?
Co se mu líbilo dnes, zítra ho omrzí snad.
Štěstí užije ten, kdo moudré příčiny štěstí
hledá v způsobu svém, s zpozdilým útrpnost má.
Blázna-li opravíš tím, když rceš, že bíledně blázní?? –
Vždyť i ten maličký pták pyšní se peříčkem svým.
Mlází se navede, však když strom v svém octne se věku,
snáze se přelomit dá, nežli se narovnati.
Blázen neholený, věř, bláznem nevolí slouti:
podruhů nalezne dost, ježto mu pochlebují;
lehkost uměním svým tak krásí a vyloží vábně,
jak zisk v polohu svém barvy a oleje dá.
„Nebude člověka znát již pro samé barevné roucho!“
Však co tu zakryje šat, slušno-li viděti všem? –