Pochlebenství.
(Prvotiny 1816, č. 81. a 82., str. 586 n.)
Pochlebník horší jest než zloděj. Před zlodějem se každý střeže bedlivostí a zámkem; kdo nechá všeho po různu ležet a nezamýká, snadno
89
bývá okraden. Před pochlebníkem však, řekne snad někdo, dosti se zbezpečit nelze, neb kdož může druhého srdce a ledví zpytovati? kdož ne bude lízati mannu, která tak sladce z ust šíbala kape? kdož bude stred, nímž děcko kojí, držeti za peluňku? – I budiž opatrným a zamkni před šveholou na zámek bedlivosti – uši i srdce; nevěř, když ti kdo lahodí, že s tebou dobře míní, nýbrž měj za to, že buď hledá u tebe zisku aneb ti strojí líčku, aby tě lapil. Přítel ti vlastní tvou chválu šeptati nebude, ale veřejně ji prohlásí neb zanese tam, kde by ti k prospěchu vzrostla; a pro tož nenechej se šáliti marnými slovy; skutkům, a ne slovům, an větrem mizí, věř!
Dobromyslný Důvěřil lahodou šíbala puzen –
o tentýž úřad se pokusil žádati, kterým se onen
městknal, neb pochlebný Švehola za častěj sliboval jemu,
že mu ten hubený kousíček chleba co nejdřív podstoupí,
poněvadž takovým jemu se déle již baviti nelze.
Tázaný pochlebník, zdali by někomu úřadu svého,
v němžto sedí, snad dobrovolně popustit nechtěl?
divil se náramně tomuto důkazu oznámenému,
stavě se, jakoby o ničem nevěděl, hanebně zapřel
všecko, v čem se naň Důvěřil odvolal v podaném písmě.
Důvěřil podvedený by1 přinucen napotom hořký
90
nevinně píti kalich – co lhář a svévolný šálič
zemského důstojenství; však pochlebník nebyv snad před ním
jist – v témž úřadě dále se držeti – řemesla hudlař –
tudy tím více se na této viklavé stolici ztužil,
tím dál Důvěřila – loupežník – odstrčil od ní.