Opravovatelům světa.
Novoroční ponavržení.
Od Františka Vladislava Heka.
(1817.)
Si iniquitates observaveris, Domine, quis sustinebit?!
Dav. in Psalm.
V nynější nejistý čas pronášejí všelicí lidé,
jak by se zkažený svět co nejlíp uložit mohl.
Svět kdo opravit chce, nechť nejprvé opraví sebe:
účinek vyvede věc, když v podstatě zdaří se dobré;
mluví se častěji dost, co na jazyk připlaví slina,
srdce a rozum však jsou němí svědkové činů.
Do světa co se tu mluviti dá! – však poctivý mluvec
častěji pomlčí, byť by blázen hovořil nazbyt:
nejeden povahu má, že se tím, co mu přebude, chlubí.
Ubohý člověče! řekni, co máš, by ti zbývati mohlo? –
Klopotně pod břemenem jsi živ, a zpupně si kráčíš;
soukromé trápení máš, a vesele do světa hledíš;
hojnost pronášíš, a s traplivou zápasíš nouzí;
peníze spravedlivé vydáš, a nepravé táhneš;
pro maličkost dáš svědomí své, a pohromu béreš;
91
svátky a veselé dny pronášíš, a chybí tě lávka;
sám sebe vystavuješ, však před tebou staví se mnozí:
slunce i týhodnem svým má světlost pokaždý jinou.
Slávať při penězích, a bez peněz všudy je ouve:
jméno slavné a čest jen s penězi udržet můžeš.
Kdo si poctivého žebráka tu ve světě všimne? –
Ačkoli osvícená mdlým žebrota zakalí rozum;
neboť způsobem svým i žebře i poroučí spolu:
nizkým na vrchu jest, a vysokým za podnož slouží;
němému výřečnost dá, a výřečným zůstane němcem;
hluchý má-li tu svět, hned skočí a pokřikne ryčně:
jí že náleží svět; neb zná, co se do světa hodí;
nemoudrým mudruje, moudrému však jest hotovým bláznem;
slepému ukazuje, však svou ani nevidí cestu;
rádcem ubohých jest, ale rady pro sebe nemá;
světlem bez světla jest; nebo vidí a nevidí stejně;
rozumem dvoří se vždy, ač hrabe se v pošetilosti.
Žádost nezkrocená jest vždy nevyvážlivým proudem.
Člověče! pomni, co jsi a co všecka vezdejší sláva!!! –
Máš-li cenu svou, tedy pod cenu nedej se prodat:
bláznů je na světě dost, jenž pod cenu prodají všecko.
Dole kdokoli jest, v svém způsobu zůstane dole,
jestli že rozumu dost nemá, by se vynesl vzhůru.
Koukol a sveřepec, jenž se tu žejbruje, nejprvé sběhne,
zdárné i seminčí též zlým nevrhem v podsejtí padá:
dolní všeliký hlas jen za dolní drží se vůbec! –
Darmo se z doliny své ctná poctivost vybrati hledí;
darmo se spravedlivost, když neplatí, o platnost hádá;
92
darmo se naklopotí, kdo zbytečnou robotu koná;
darmo i ten zpívá, když nikdo ho slyšeti nechce:
byť by i český hlas pronášel uprostřed Čechů.
Zda se tu žaludek ptá: je-li pečeně z Čech čili ze Šváb?
Darmo tu růže ktve, když času, by vykvetla, nemá;
darmo se veliký muž, aby maličkým zpomohl, snaží;
darmo i sám voskář leje svíčky, by slepému svítil;
darmo tu hroznové jsou, kde lehoučké nestačí mléko;
darmo i slunce tu jest, když lidé ho nemohou snesti.
Chytrého jaký je stav, když se sprostým zápasit touží?
Nejprvé myslí, co jest a co ten, koho k zápasu volá:
silu vyměřenou vydá, a se opatrností
opatře, všelikou ctnost jen k vlastnímu užive zisku.
Svět zná potřebu svou a tím se i opatřit hledí:
aby se v pochybnostech ohlásil, co nejlépe může.
Krám svůj každý tu má: kdo vábně vyloží, prodá.
Hříčky i dětinské jsou, když dobře se vyloží – statné.
Mužem na světě jest, kdo zná v čas zůstati mužem,
svět tak daleko má, jak pohodlí uloží meze.
Tak pronáší se svět; tak kráčí a podobně jedná! –
Lidské živobytí však krátkou vine se stezkou:
proč bys, člověče, pohrdal tím, co ti k dobrému slouží?
Krátký tu pomine čas a věčnost nastane dlouhá;
víme, co dnes tady jsme, však známe-li, zítra co bude?
Krásný a příjemný sen trvá jen do času spaní:
to když pomine, sen jest snem a přestane zdání.
Pomine konečně svět i všecko pohodlí jeho:
člověku nastane žeň, aby klidil, čeho si nasil.
Všudy-li smotlachu sil, tedy pšenice nemůže klidit.
93
Jméno krásné si dej, však ctností se krásiti přičiň:
jméno je pro tytul tvůj a název pro zaplať Pán Bůh.
Jinák má-li tě svět, již věř, že chodí si lichou:
sláva a čest prázdná, co v masopust šatí se směšně.
Mužem-li jsi, oči otevra seber a postav se mužně.
Chlapci-li věřiti chceš, že tě kolebkou přivede k spaní?
Přidá, pakli že chceš, i cumel vyborně sladký,
učiní také, že sám ti ho do huby dá, a to dvorně.
Mnohý maličký hoch zná velkého zkrotiti muže:
velký se zapomene a stíší se závorkou sladkou.
Kdo má rozumu s to, však zná, co je dělati s cumlem;
běda člověku však, když ním se i pyšněti míní;
nebo se v nahotě své okáže a vyjeví moudrým.
„Správce pokolení zda mohl by bez toho býti,
cumlem aby si dítky své sám nevychovával???“
Toho že potřeba, ví, však zná se i v rozdělování:
němým vrátí se řeč a hluchým vetře se hlučnost;
bláznům mluvnost se dá, aby mluvili, jim co se hodí;
slepým se podají bryle a hned svou slepotu uzří;
na rozum kdo by tu čuměti měl, ten rozumu nemá.
Rozum je tak, tak, tak: nebo raději řekněme takto:
„Vidíš-li, Vojtišku, ten obrázek a co se tu staví?“ –
„Vlast nám zemřela, my jsme svědkové jejího pohřbu.“*
„Máš-li co dobrého, drž, a co tobě se nehodí, svrhni:
nejprvés předmětem svým, pak všecko ti podvrhem slove.
————
* Viz C. k. vlast. nov. číslo 50., r. 1815, a Zvěstov. dí1 1., str. 91
94
Na sebe kdo by tu zapomenul a si předložil jiné? –
Každý se nejlépe zná a nejprvé miluje sebe.
Láska bližního jest: když z ručky se do ručky plichtí.
Mohu-li milovat to, co mi ve všem na škodě stojí?
Osoby šetřiti té, jenž mne se šetřiti zdrahá? –
Nač bych kalich svůj měl zprzněti patrným jedem?
Šelma že šelmou jest, když znám, tedy šelmy se zbudu,
zůstanu při cestě své, jenž přivodí k spokojenosti,
zbavím se závorek všech, když k štěstí mi nemohou sloužit.“
Takovou svět zpívá a vede se k pohodlí svému;
ctností všecko mu jest, co ho k časnému přivodí zisku;
velebí Hospodina, že mu dal dnův veselých dočkat;
pakli že těch nemá, i snadno by zlořečil jemu!!!
Svět buď, jaký si buď, jen v něm když obstojí dobře.
Tak světská převrácenost dí a k záhubě chvátá.
Kdo jsi na světě sám, bys s druhými v spojení nebyl,
vystav si v povětří chrám a buď tam pro sebe Bohem;
pokudž na světě jsi, hleď zákon a šetřiti slušnost.
Právo obecenství nechť závorkou zůstane všechněm:
člověk svobodu má, by činil, co se mu líbí,
v tom však obmezen jest: aby právu se zákonně podal.
Člověče, buď čím buď, však bližnímu na křivdě nestuj.
Chceš-li opravit svět, hleď prvé se opravit světu:
z nádobí čistého chutnější jest, když čistý je, nápoj;
cukrové na smrdutém vždyť talíři nehrubě chutná.
Ctnost když ve ctnosti jest, jen vlastně se jmenuje ctností,
jistým i prostředkem jest, aby štěstí bylo tu s námi.
95
Člověče, čiň co čiň, však konečně dohledni k konci.
Účinek vyvede věc, když opravu v opravě pozná.
Vždyť jest na nebi Bůh, jenž zná, co je pravého v lidech:
všechněm i odplatí tak, jak každému náleží skutku.