Ohlas.

Ohlas. (Čechoslav 1823, č. 20., str. 154.)
Vezdy pláči, vezdy darmo kvílím, nikdy ducha přece neposílím; krev mne jenom těší, strašný tábor – vše pak zmizí, zvolám-li jen: Lábor! 117 Rozkvete-li slunce, ranní záře, zardí-li se plesem moje tváře, ó, tu letím v stíny pode jávor – plesám, neb i se mnou plesá Lábor. Vidím-li kde krásnou, ctnostnou holku, vezdy myslím hnedky, bez okolků na sňatky a na růžový fábor – neboť napadá mi ženich: Lábor. 118 POZNÁMKY.
[119] EPIGRAMY.
Divná zvěda. Podruhé tento epigram byl uveřejněn beze změny v Kramériusových Vlastenských novinách 1815, list. 10., str. 47. – Na konci v. I. otazník.
Poznání sebe samého. Ve v. 5. tištěno: na vzdory (odděleně) věků však.
Schlubný šel krále vítat. Ve v. I. za příteli můj otazník; Tak (veliké T).
Hrdý Čech. Ve v. I. tištěno: zprávce; na konci v. 4. čárka.
Člověk zůstává člověkem. Ve v. I.: mně, patrně chybou tiskovou; včerá podle lidové mluvy.
Na novináře. Ve v. 2. před nebo dvojtečka; ve v. 4. tištěno zvěčšilo, asi zvláštnost Prvotin.
Paření komu zdrávo. V. I. Sulcius viz Úvod.
Na Zdirada. Na téhož. Tyto dva epigramy byly uveřejněny anonymně v Prvotinách 1813, str. 184. Vedle Heka mohly by míti za původce ještě Jos. Liboslava Zieglera; oba totiž za této doby užívali jen antických meter, ovšem podle principu přízvučného. Ziegler se však obmezoval jen na hexametr a elegická disticha, kdežto v prvním epigramu jest užito strofy sapfické, význačné pro Heka. Také myšlenkově svědčí obsah pro auktorství Hekovo, zejména v epigramu druhém. Kromě toho za této doby Ziegler každou sebe menší maličkost podpisoval. M. Zd. Poláka Hek poznal v Dobrušce a zpřátelil se s ním. – „Na téhož“ ve v. 2. tištěno vlasť, což jest asi jen zvláštnost Prvotin.
Ženění. Za v. 2. otazník. Táž nepůvodní myšlenka byla zpracována a znovu otištěna anonymně v Prvotinách 1813, l. 48., str. 206. s názvem „Veliký Vojtěch“:
[121] Vojtěch postavy veliké jsa, tak malinkou ženu uvedl do domu; hned každý se do smíchu dal, řka, že je taková spřež divná velice. Dí jim: „Kdo má mít věc zlou, nejmenší uchopí rád.“
Vydavateli na prenumerací. Otištěn ve zvláštním čísle Vlastenských novin 1815 z 1. ledna před 1. listem. Hek nepodepsán, ale celkový ráz svědčí pro jeho auktorství.
Zastaralá nemoc. Tento a následující čtyři epigramy jsou anonymně v listu 3. Vlastenských novin 1815. Hek je podepsán při básni předcházející, kterou snad redaktor přemístil. Básník se asi podepsal jen pod posledním příspěvkem, ale Kramérius jej i s podpisem dal jako první. Pro auktorství Hekovo uvedených pěti epigramů svědčí jednak vnější forma, jednak jméno Sulcius (Sulcík). Kromě toho třetí z těchto epigramů („Zpěv Prstynkův“) byl znovu otištěn v Prvotinách 1815, l. 38., str. 304. s podpisem Hekovým.
Zpěv Prstynkův. Ve v. 1. tištěno Prstynek, ve 3. s p (malým); v. I. tištěno: hůlákal, asi chybou tiskovou, ve v. 2. za výrazem pod stromem je čárka; za 3. v. vytištěna tečka místo dvojtečky.
Pokřik z omylu byl znovu otištěn v Prvotinách 1816, str. 309. anonymně. Ve v. 1. tištěno: krčmař; ve v. 4.: vždy.
Zisk. Tato gnóma známého obsahu byla znovu opakována v Prvotinách 1815, l. 16., str. 96. též beze jména Hekova, ale ve znění trochu pozměněném: v. 1. místo: kterýž všecko zní: an vše, co se a ve v. 2. m.: co mu tištěno: jemu.
Povýšenému slamotrusovi (tištěno: Slamotrusovi) ve Vlast. nov. 1815 podepsáno jen H. S celým jménem Hekovým bylo znovu otištěno v Prvotinách 1816, l. 26., str. 207. Tam na začátku chyba tisková: Se ptals, proč? – Po otazníku tištěno malé písmeno: žes.
Podivná otázka. Ve v. I.: Vrátného, ve 2. malým v.
Peklo. Znovu otištěno v Prvotinách 1816, l. 37., str. 295.
Utěšení. Ve v. 4. psáno: Český.
122 Proč dívka plakala a následující dva epigramy nejsou podepsány. Třetí z nich, „Naděl Pán Bůh“Bůh,“ byl znovu uveřejněn v Prvotinách 1815, l. 17., str. 103. se jmenem Hekovým. Pro auktorství Hekovo svědčí obsah, forma i řeč těchto tří epigramů.
Jak času užiti. Ve v. I. tištěno chybně: dum.
Naděl Pán Bůh. Ve v. I. před že není čárky; ve v. 5. za mluvil tištěna čárka, na konci v. bez čárky.
Jak Sulcius hosti zůve. Báseň otištěna anonymně; za práci Hekovu se hlásí smýšlením auktorovým, formou i jmenem Sulcius. Před tímto epigramem jest otištěna báseň „Pláč mladé vdovy u hrobu svého manžela“ od Terezie Vlasty Hekové; patrně obě práce otec dodal do redakce najednou. Po případě by mohlo býti zpracováni od Vlasty Hekové. – Ve v. 3. a 4. tištěno chybně: zustati, všude jinde však bývá vždy: zůstati.
Smutek. Ve v. 1. tištěno: politůjte, jak se tehdy častěji vyskýtá tištěno podle starších knih; ve v. 4. a 5.: vždyt chybou tiskovou; ve v. 4. tištěné potěšilé je zjevné přepsání m. pošetilé.
Párek. Znovu otištěno anonymně v Prvotinách 1815, č. 12. a 13., str. 86. (ve Vlast. nov. 1815 auktor označen: H-k). Ve v. 5. v Prv.: vždyť moudrý vyhne se bláznům; ve v. 7. za prose v obojím znění dvojtečka.
Au a ou. Před tímto epigramem ve Vlast. novinách 1815, č. 22., str. 97. je prosaický článek
Kdy novoty třeba.
(Tenkrát bez satyry.)
» — » — » — » I máme tu zajisté na rozmyšlenou, jak bychom se dobře potázali, vyvyšujíce ohlaženou starobylost vedle práva obvyklosti nad všecku uprostřed nás vynikající novotu; čili slušněji se máme, činíce to naopak. Nebudeť však mnohému začátníkovi, jako k vystraze, připomenouti zbytečné: že každá bezpotřebná novota vzniku jazyka již tím velice škodí, že ho v zrůstu svém obmeškává.
123 Vůbec přijaté pravidlo mluvení i psani, zůstaň tak dlouho v způsobu svém, dokud ho jistá, od dospělých osob zdravě uvážená potřeba v něčem opraviti nekáže. 1 Vladislav.
Smíření. V poznámce míněn překlad Jos. Liboslava Zieglera proslulého výchovného francouzského románu Fenelonova, „Příběhové Telemacha, syna Ulysova“, část 1. r. 1814, č. II. 1815. Obsah 13. knihy překladatelem podaný zní: „Idomen vypravuje Mentorovi o své důvěrnosti k Protesilovi a zchytralostech toho miláčka, kterýž se s Tymokratem umluvil, jakby Filokla zkazili a sami zradili“...
Nedoslechnutí. Ve v. 1.: ke mne (snad chybou tiskovou).
Nezvyklý kůň. Uveřejněn anonymně; pro auktorství Hekovo svědčí smýšlení, metrum i slovo Popelka.
Odpověď. Chyby tiskové: v. 1.: přiteli.; v. 5.: ze skutku (m. –ů). Věta ve v. 1.: jako si žádal není oddělena čárkami; ve v. 2. za uslyšíš rovněž není čárky; v posledním v. za tam není čárky.
Všelijací blázni. Ve v. 3. tištěno dohromady: pročto – asi chybou tiskovou; ve v. 4. věčšího, zvláštnost Prvotin.
Vrchnost. Otištěno s chybami tiskovými: v 1. v.: vrchními, ve 2.: pomoci; Umkám, Uměna, Uměny všude tištěno velikým začátečním písmenem; ve 3. v. tištěno: Ne jednou (odděleně). Báseň byla znovu otištěna v Prvotinách 1816, č. 21., str. 166.
Dvořané. Znovu tento epigram otištěn ve Vlast. nov. 1815, č. 50., str. 220. V. 1. ve Vlast, nov.: podobni, v Prvot.: podobní. ———— 1 Jestli se, Čechové! budete rvát, já Sulcius, věřte, vašemu rozdvojení srdečně budu se smát. Sulcius svým a své Popelky mandatario nomine.
Týká se to patrně nového pravopisu, který byl zaváděn v Prvotinách od 1814 – vedle jiných novot též ou místo starého au – a od většiny starších spisovatelů odsuzován.
124 Rychlá zvěda. Znovu otištěn v témž čísle (50.) Vlast. nov. 1815. Ve Vlast. nov. na konci prvního verše středník.
Falešník peněz. Znovu otištěn v témž čísle (50.) Vlast. novin. 1815.
Proměny světa. Ve v. 2. slovo na opak tištěno odděleně.
Spravedlnost. Znovu otištěn ve Vlast, novinách 1815, č. 50, str. 220. Ve v. 2. v obojím znění tištěno chybně: ji.
Náhrobek. Znovu otištěn ve Vlast. novinách 1815, č. 50., str. 220.
Nemožné přátelství. Ve v. I. před spojkou že čárka. Po otazníku malé písmeno (není).
Na pana **** v ****. V. 1. tištěno jménoval, ač jinak v Prvotinách 1816 délka samohlásek nebývá označována.
Domácí prostředek proti traplivé milosti. Ve v. 1 tištěno: svraskolou, asi chybou tiskovou m. svraskalou.
Dobrý zpěvák. Ve v. I. tištěno: Pánovou. Myšlenka tohoto epigramu jest rozvedena v „Satyryku“, „novoročním daru“ k r. 1810.
Škudlivcovo cvrčení. Ve v. I. tištěno: Škudlivce (velké Š), v následujícím epigramu v nadpise však malým; ve v. 2. před jak čárka (nesprávně).
Ψεύδος (tištěno Ψευδος; po česku = lež). Ve v. 3. tištěno odepírá; patrně chybu grammatickou i metrickou (m. odpírá) je připsati na vrub redaktora Prvotin nebo jeho korrektorů; Hek dbal přísně pravidel metrických. Epigram byl uveřejněn anonymně; pro auktorství Hekovo svědčí jména Sulcius a Popelka, metrum i smýšlení básníkovo.
Na známého. Na konci 3. v. dvojtečka; ve v. 4. srojily m. strojily (chybou tiskovou).
Láska k vlasti... Podobné myšlenky Hek vyslovoval i v jiných básních. Ve v. 6. a 8. tištěno: vlasť, což byla zvláštnost Prvotin.
125 Laudon. Ve v. 2. před zdaž dvojtečka, ve 3. za Laudon není čárky; ve v. 3.: skušený. Epigramy „Na známého“, „Láska k vlasti častěji od žaludka prochází“ a „Laudon“ byly v Prvotinách uveřejněny anonymně. Auktorství Hekovo lze dokázati ze stejných myšlenek, vyjádřených podobně v jiných básních, i z metra. Kromě toho jsou s nimi spojeny pod společný název „Míšeniny“ epigramy „Připomenutí“, jenž byl předtím otištěn s jmenem Lidmily Hekové ve Vlast. novinách 1815, list I. a „Pokřik z omylu“, předtím anonymně uveřejněný ve Vlast. novinách 1815, l. 3.
Přízvučná otázka těm, jenž přízvuku nešetří. Tento a následující epigram „Komu platí přízvuk“ obírají se stejným námětem. Druhý jest podepsán „Vladislava“, t. j. Hek; k prvnímu z nich si asi Hek volil úmyslně pseudonym „Žerotín z Dobrovice“. V. 2. zdyšti, slovo asi Hekem nesprávně utvořené z přítomného času: dýši; má asi význam = skandovati.
Komu platí přízvuk. Míněny pokusy českých překladatelů o I. zpěv Iliady. Slovo Agamemnon jim dělalo zvláštní nesnáze. Jan Nejedlý před překlad I. zpěvu Iliady, r. 1801 samostatně vyšlý, položil „Pravidla, podle kterých tyto hexametry jsou složeny“. Ač překlad byl proveden hexametry přízvučnými, Nejedlý slovo Agamemnon skandoval pod vlivem časoměrného verše řeckého: ˘ ˘ – –, ne podle české výslovnosti. Čte na př.: sám Aga | memnon jako dvě stopy: — U U │— — t. j. podle Heka „jmě na prahu zkrátil“. Jiří Palkovič v „Muze ze slovenských hor“, vydané r. 1801 ve Vacově, vytiskl překlad I. zpěvu Iliady rovněž v šestiměrech přízvučných. Slovo Agamemnon měří hned jako dva trocheje, nebo s koncovkou jako trochej a daktyl: — U — U nebo — U — U U ; na př.:
Ale ne | Atreides | Aga|memnon rád | řeči té | slyšel; nebo:
Snad, bys | výtržnost | spatřila | Aga'memnona | krále, jindy nakládá s tímto slovem stejně,stejně jako Nejedlý a čte je: U U — — (na př.:
Atreides | rek Aga|memnon, | veliký | národů | vladař.
126 Jako Palkovič počínal si i třetí z překladatelů 1. zpěvu Iliady, Ant. Puchmajer. Jeho překlad byl uveřejněn s názvem „Homerova Iliada. Píseň první“ v posledním svazku jeho sbírek (Nové básně, V. sv., 1814, str. 148 n.). Také Puchmajer čte slovo Agamemnon s českým přízvukem na první slabice a měří je dvěma trocheji, přibylo-li v jiných pádech o slabiku, trochejem a daktylem; na př.:
Ze všech | Achejských | ne, i byťs | Aga'memnona | řekl,
Také Puchmajer však čte způsobem Jana Nejedlého: ˘ ˘ – ˘
Toliko | Astřeje|vic Aga|memnon | v mysli se | zdurdil
nebo: odpo|vídaje | král Aga|memnon, | takto mu | pravil:
Epigram svědčí o vytříbeném smyslu Hekově pro správný rythmus v českém verši.
Lidská kapitola je první ze šesti epigramů, uveřejněných v Palkovičově Týdenníku 1816 pod společným názvem „Vtipná a jemná povědění“. Byly podepsány: Frant. Vladislav Hek, Čech. Tento epigram byl znovu otištěn v Hýblových „Rozmanitostech“ 1818 N, str. 94. V druhém znění odchylky: ve v. I. kníze, ve v. 3. chlubná m. schlubná, jak bývá u Heka pravidlem. Třetí verš metricky kulhá; chybu lze opraviti přesmyknutím: i čtenáře.
Žebrota. Znovu otištěn v Rozmanitostech 1818 N, str. 92.
Nebezpečná násada. Auktor v „Novém zvěstovateli“ označen H***, vzadu v „Obsahu“ uveden plným jmenem. Snad původce v epigram vložil allegorický smysl.
Rozdíl ve svědomí. Ve 2. v. před pak dvojtečka.
Klenot. V Rozmanitostech tištěno: Klénot, ale v jiných básních Hekových bývá krátké e.
Jak se kdo vyzradí. Na konci v. 4. je tištěna dvojtečka.
Pro množství těžko uhodnout. Ve 3. v. za pravila tištěna dvojtečka, za ní Tím.
127 EPIGRAMY LIDIMILY HEKOVÉ A VLASTY HEKOVÉ.
Připomenutí. Bylo znovu otiskováno: v Prvotinách 1815, č. 18., str. 110. a v Prvotinách 1816, č. 39., str. 309., po obakrát anonymně; ve Vlast, novinách podepsána Ludmila Heková. Ve v. 2. za řezej dvojtečka.
Požívání. Poprvé otištěn ve zvláštním „Přívěsku k listu 14.“ Vlast, novin z 1. dubna 1815. Opakován v týchž novinách č. 40. (z 30. září), str. 176. Ve v. 3. za rozmnoží dvojtečka, Zlou pak tištěno velikým písmenem začátečním.
Málo a mnoho. Ve v. 2. tištěno: vevšem (dohromady).
Marná schlouba. Na konci v. l. tištěna čárka.
Žižka a hrbek. V Prvotinách rozvedeno v prósu. V nadpise: Žiška. Zajímavo, že slovo žižka zde má ještě význam jména obecného = jednooký. Ve v. 3. za jde čárka.
Někdo. Ve v. 2. na opak tištěno odděleně.
Láska a přátelství. Ve v. 7. tištěno: ji, patrně nedopatřením. Báseň psána první strofou Archilochovou.
Pláč mladé vdovy u hrobu svého manžela. Ve v. 3. tištěno: tak kde Jakub, chybou tiskovou m. tam, kde; ve v. l8. tištěno: za zle chybou tiskovou; ve v. 22. před vok. lidé není čárky; ve v. 30.: tam hle (odděleně).
HEKOVY ROZLIČNÉ BÁSNĚ.
Touha po štěstí. Ve v. 4.: jak mile ji dojdou.
Štěstí. Ve v. 7. tištěno: říději (chybou tiskovou); ve v. 15. za Cíhlík není čárky; ve v. 19. před Petře není čárky; ve v. 41. Barabaš, ve v. I. –áš; ve v. 45. před co není čárky; ve v. 47. tištěno: Z krátka (odděleně); ve v. 48. vynasnáží asi chybou tiskovou.
Živobytí podlé světa. Ve v. I. věta: co jen mohu není oddělena čárkami; ve v. 13. tištěno nesprávně: mě m. mně; ve v. 17. Na to (odděleně); rovněž ve v. 47.
128 z těžka, ve v. 50. z krátka; na konci v. 25. není čárky; ve v. 26. u koho (malé u); na konci v. 37. dvojtečka; na konci v. 51. není čárky.
Soužení. Ve v. 7. tištěno: divka asi chybou tiskovou (jinde bývá –í–); ve v. 13. za imp. Hospodaři a na konci v. není čárky; ve v. 15. tiskovou chybou: přičiny; ve v. 18. za soud je čárka.
Spokojenost. Na konci v. 9. tištěna čárka (nesprávně).
Nápis. Ve v. 2. před komu a na konci v. 8. není čárky; nesprávně je tištěna čárka ve v. 9 za vysoce a ve v. 15. za lží.
Jaký to div! Ve v. 2. tištěno: zvolat – nesnadno rozhodnouti, chybou-li tiskovou čili z vůle auktorovy.
Volání pastýřovo na Dafnyšku. Překlad není zvláště podepsán Hekem. Ale práce zařaděna mezi dvě jiné básně (epigram „Očky“ a báseň „Leknutí a smích“); pod poslední z nich jest teprve Hek podepsán, jak bývá při několika jeho drobných příspěvcích pravidlem. Hek z řečtiny překládal. Pro auktorství Hekovo při překladu svědčí, že zachovává antickou formu, jakož i výběr básně se satirickým přihrocením na konci a ráz poznámky. Ve v. 6. a 8. tištěno: zdělím. V poznámce tištěno: roterodámský a nužkám. Πέχω = češi; deglubere = loupati. Předlohu Hekovu jest nesnadno zjistiti.
Leknutí a smích. Slovo Pán ve v. 1., 3., 22. a j., když znamená vrchnost, tištěno velikým začátečním písmenem; ve v. 43. a 47.: plačicí; ve v. 60.: spamatovav. Několik tiskových chyb: rovni (m. –í, v. 5.), s vyřizenou (v. 18.), slůnéčko (v. 20.). s nastrojem (v. 31.; jindy vždy s –á-), posile (m. –i, v. 43.) a j.
Strašidlo. Za v. 3. není čárky; chyby tiskové: spátřil (v. 2.), z mozku (m. –ů, v. 13.).
Rozjímání na den prvního ledna. V ř. 1. kyž podle lidové mluvy; čárka v ř. 3. za slovem nýbrž a v ř. 4. za tento; v ř. 10. připadnostmi. V ř. 14. a 15. Miloslavem míněn asi Josef Miloslav Rautenkranc (1776 až 1818). V ř. 16.: A však (odděleně); v ř. 34. nemohu se ji (m. jí) vykleci = snad slovo původu dialektického;
129 ve starší mluvě je vykléceti (vyklíceti) = kulhavě vyjíti (Jgm. Slov.); tedy zde = namáhavě uniknouti; v ř. 37. za prvním Here není čárky; v ř. 44.: vyhradou (ý by tu asi znělo jako ej, jako ve slově předcházejícím: s vejslovnou); v ř. 49. za koledu čárka; v ř. 65. za příčin čárka; v ř. 76.: vyborně; v ř. 77.: poziskati; v ř. 86.: tam hle (odděleně); v ř. 94. za nedvěd čárka; v ř. 95. chybně: ji; v ř. 98.: přijmu; v ř. 105. za obyčejné čárka (zbytečně); v ř. 125.: líbuje; v ř. 133.: hospodina; v ř. 137.: z řídka (odděleně); v ř. 142. za svědomí čárka. Ve v. I.: lekařům (jinak s –é-); ve v. 5. málo kdy (odděleně); na konci v. 14. tištěn středník; ve v. 15.: chraň (malé ch); ve v. 23.: rozům (chyba tisková); ve v. 25. za dost čárka; ve v. 26.: divčici (asi chybou tiskovou, v téže básni a jinde s –í-); ve v. 34. za hněv čárka; ve v. 42. asi chybou tiskovou: mám-li to m. co; ve v. 44.: Krahuleček (slovo krahuleček zde patrně v přeneseném smyslu = uchvatitel dívčí nevinnosti); ve v. 51. za svém tištěna čárka; ve v. 53.: Že (veliké ž); chyby tiskové: můžovi (v. 58.); pýšnit (v. 59.); ve v. 63.: mnižstvo (chybně); na konci v. 64. tištěna čárka; ve v. 70.: fant (též fanta) = fučidlo, pošetilec, blázen (Jgm. Slov.); ve v. 71.: plýnul (chybou tiskovou); ve v. 73.: I nu (odděleně); ve v. 74.: Slovanské (velké S).
Jak v Čechách. Ve v. l. a 7. tištěno: Baron (velké B); ve v. 3. z blízka, ale v témž verši: zdaleka (dohromady); lítali (chybně); na konci v. 7. a 14. není čárky; ve v. 16.: Pán (velké P), ale v následujícím v.: pánové.
Raději zahvizdl sám. Ve v. 1. a 7.: zprávce; ve v. 5.: Jak mile (odděleně) ; ve v. 7. za nehvízdal čárka.
Co jest pan starý. V básni vytištěno poměrně mnoho chyb tiskových (sedlak, mlinář, zmoku, dokrčem, věci nás oblažili a j.). Ve v. 5. před jako čárka; na konci v. 9. není čárky; na konci v. 13. tištěna čárka; ve v. 30. za náš čárka. Ve v. 32. otištěno, jak jest ve Vlast, novinách: na doby (plur. jako se říká: včera v ty doby = na delší čas); po případě možná pokládati za trojí tiskovou chybu m. nádobí; rozhodl jsem se pro první znění. Na konci v. 35. není čárky, rovněž na konci v. 45., ve v. 46. za slovem sládek a ve v. 47. za slovem tak; ve v. 53. tištěno: zprávného; ve v. 63. za vážit je středník, ale ná-
130 sledující slovo Tam tištěno velikým T; před kde není čárky.
Bitva u Lipska. Ve v. 1. tištěno: Spojenci (velkým písmenem); .ve v. 24. tištěno: jak mile (odděleně), jako bývalo tehdy pravidlem; ve v. 27. před syčel není čárky; ve v. 29. tištěno: zmožen, asi chybou tiskovou m. zmnožen – sloveso u Heka dosti běžné); na konci v. není čárky; na konci v. 37. tištěn středník; ve v. 48. tištěno: zapotřeby (asi chybným čtením rukopisného zapotřebj); ve v. 70. a 79. tištěno chybně: ji; ve v. 75. za svůj a má čárky; ve v. 76.: sproštěného; ve v. 77.: Z místa. V poznámce v ř. 3. tištěno: a však (odděleně). Verš v poznámce je citován z novoročního čísla z epigramu Hekova. Báseň uveřejněna anonymně. Pro auktorství Hekovo svědčí její duch, satirický ráz, metrum, jméno Sulcius a j.
Jak lze znamenitým býti. Ve v. 3. spočitat podle výslovnosti v živé mluvě; ve v. 4. tištěno: na vačku; ve v. 9. psáno že (malým ž na začátku); ve v. 12. tištěno: slunečko, jinde však slunéčko; ve v. 14. povahou = uvážením; ve v. 15. před příteli není čárky; na konci v. 18. středník a pomlčka (byla však tam část básně v č. 13. Vlast, novin ukončena; pokračování v č. 14.); ve v. 19. tištěno: peči (asi chybou tiskovou); ve v. 20.: do řečí (chybně); ve v. 21. za tak dvojtečka; ve v. 30. znění: „si v bohatství větší“ je podle druhého otisku tohoto místa v Prvotinách 1815, str. 96.; dává lepší smysl nežli první znění ve Vlast. novinách 1815: bohatší, věčší, jež auktor asi chtěl míti opraveno; ve v. 32. tištěno: S každého strop si; ve v. 37. za set čárka; ve v. 39. za pracoval čárky není; na konci v. 45. bez znaménka rozdělovacího; ve v. 47. věta vedlejší „by se nechlubil více“ není oddělena čárkami; ve v. 49. tištěné jíž muže býti gent. podle podobných vazeb ve starší češtině; ve v. 50.: s paměti, ale ve druhém zněni v Prvotinách 1815, str. 95. je: z paměti; ve v. 54. za dám čárka; ve v. 60. tištěno: Skřítkem a Kůtkem, jak bylo i v jeho předloze. V „Příbězích Telemacha“, od Heka pilně čítaných, v 1. díle, na str. 270. v poznámce 16.)16. překladatel Ziegler vykládá o „ochranných bůžcích penates“ i „lares“. Uvádí pak analogii u našich předku: „Domácí bůžkové neb Diblíkové, jež staří Čechové doma chovali a pod jichž ochranu sebe a
131 své jmění poroučeli, jmenovali se: Škřítek, Skřítek (Křístek), Šetek (Šotek), Tříbek, Mořena, Vel. Ještě se říká: Není ani Skřítka doma, to jest: že ani toho Hospodáříčka doma nenechali.“ Vylíčiv ještě jiné pohanské bytosti božské našich slovanských předků, Ziegler .pokračuje: „Jméno bůžka Kutka se podnes zachovalo. Hra na Kutka vůbec byla známa. Děti obojího pohlaví se sešly, udělaly daleké kolo, vzaly se za ruce, skákaly a zpívaly:
Kutek leží mezi sudy, pil by pívo, neví kudy. Hoň Kutka do koutka. Skákejte, děvčátka!
Při tom posledním slovci každé dítě se vytrhlo, jedno za druhým se hnalo, jedno druhému utíkalo. Kdo koho uhonil a přemohl, vedl přemoženého na místo umluvené, kteréž sloulo pitačka. Zde musilo zajaté dítě tak dlouho býti, dokud se po skončeném honění fantem čili zástavou nevykoupilo. Jmenované verše podnes děti ve městě Dobrušce si zpívají.“ Zieglera se Hek držel, když psal slova Skřítek a Kůtek velikými začátečními písmeny. Dobrovský píše je malým. Srovn. jeho článek „Slawische Mythologie“ ve Slawin, 1806, str. 406: „Bei den Böhmen heisst ein solcher Hausgott šetek, šotek oder auch nur hospodáříček, střítek, den man im Deutschen Schradel nennt.“ Na konci v. 61. není čárky; ve v. 74. vzech, patrně místo: vzdech; ve v. 75. před proč čárka. Báseň „Jak lze znamenitým býti“ ve Vlast. novinách 1815 jest označena šifrou -o-. O auktorství Hekově svědčí nejen duch a smýšleni básníkovo, výraz a forma, nýbrž i důkazy přímé. Hek totiž některé myšlenky z této skladby uveřejnil znovu jako samostatné epigramy, a to v. 26.–28. s názvem „Kdo neví, jak hledět“ v Prvotinách 1815, l. 19. a 20., str. 125., verše 29.–33. a obměnu v. 60. a 59. v samostatný epigram „Kdo by rád, a neví jak“ v Prvotinách 1815, l. 16., str. 96. a posléze v. 44.–52. v samostatný epigram „Kvapnému platiči“ v Prvotinách 1815, l. 16.. str. 95. Epigramy „Kvapnému platiči“ a „Kdo by rád, a neví jak“ jdou v Prvotinách za sebou a jsou společně podepsány plným jménem Fr. Vlád. Hek; epigram „Kdo neví, jak hledět: Vladislav, nejčastějším básnickým jménem Hekovým, Epigram „Kdo neví, jak hledět“ je
132 znovu otištěn beze změny; epigram „Kvapnému platiči“ s malými odchylkami jazykovými: ve v. 44. – čísla veršů jsou podle básně „Jak lze znamenitým býti“ – Jestli si vypil půjčils věc, ve v. 45. m. tudy psáno: světu se pochlubiť; ve v. 49.: již zapůjčil, ve v. 50.: půjčka mu z paměti; ve v. 51.: být; ve v. 52. za vraceti otazník, za blázne! vykřičník. Třetí epigram „Kdo by rád, a neví jak“ je zkombinován, jak bylo vytčeno nahoře. Ve v. 30.: že jsi v bohatství věčší m. že si bohatší, věčší, jak bylo v celé básni původní; ve v. 31.: dobrého haléře m. drobného (asi chybou tiskovou): ve v. 32. dosyta (dohromady); poslední dva verše (60. a 59. celé básně) „Kdo by rád, a neví jak“ zní v druhé úpravě: mnohý se hříčkou stkví a je uo svých Skřítkem a Kutkem; víc-li si vyložíš sám, tím více tě na slovo vezmou!!
Na husu. Ve v. 2.: z místa; ve v. 3.: spomůže; ve v. 20. za Pánem tištěna čárka (nesprávně); ve v. 22. před i a za je tištěna čárka; ve v. 29. tištěno: Jakž koli (odděleně); ve v. 34. tištěno: ji, chyba u Heka dosti častá. V poznámce dole tištěno: v Češtině. V latinských citátech otiskli Hekovi hojně chyb; latinsky Hek uměl dobře.
Jaká ctnost bez ctnosti. Ve v. I. otištěna chyba: šumaři, patrně přehlédnutím básníkovým i redaktorovým a korrektorovým; Hek jinak zná českou mluvnici. Na konci v. 4. otazník; zde otištěn až na konci celého souvětí; ve v. 7. po dvojtečce tištěno: Dobře; ve v. II. před jako čárka; ve v. 13. za hle čárka. V poznámce v ř. I. tištěno: Krahulecký (s čárkou na konci); v ř. 5.: i hned (odděleně); v ř. č. tištěno: z podsejt m. zpod sejt (t. j. síto) a zbíral. – Báseň uveřejněna anonymně, ale Heka lze bezpečně poznati jako auktora podle známek častěji uváděných.
Lakomec a marnotrátce. Báseň byla znovu otištěna v Novém zvěstovateli 1817, díl 1., str. 44 n. V Prvotinách otištěny chvby: hruza (v. 2.), noci (v. 3.), tvořic (v. 15.) a j., ve Zvěstovateli jsou opraveny. Ve v. 6. v Prvotinách urok (tištěno: vrok). ve Zvěstovateli: ourok; za v. 9. tištěna dvojtečka; ve v. II. v Prvot.: strachu, v druhém znění správně: strachy; ve v. 16. v Prvot.: nešťastna, ve Zvěst, nešťastná; ve v. 18. v obojím znění: statku (malé s); ve v. 20. v obojím znění chybně:
133 zamíká; ve v. 23. v Prvot. chybně: nim, a dále: nikdy, kdežto v druhém znění: nikdý; ve v. 26. v obojím znění za boháč čárka; ve v. 29. za patříme není čárky v obojím znění; ve v. 30. v Prvot.: jakž nesprávně, jaký ve Zvěst. odpovídá metru (rukopisné ý čteno bylo za z) ; ve v. 35. v Prvot.: kdyby byl zdvojitý –m. i dvojitý ve Zvěst., tak i z příčiny metrické (rukopisné y redaktor Prvot. četl jako z, t. j. i); ve v. 36. v Prvot.: jej m. ho, jak ve Zvěst.; ve v. 38. v Prvot.: byť m. být, jak ve Zvěst.; na konci v. není čárky v obojím znění; ve v. 42. v Prvot.: mysliť; na konci v. 49. v Prvot. pomlčka, ve Zvěst. čárka; ve v. 51. ve Zvěst. za maličko není čárky; ve v. 56. v Prvot.: zahrať, ve Zvěst.: zahrát.
Něco obyčejného. Za v. I. tištěna dvojtečka; ve v. 2. proto že (odděleně) a zbor; ve v. 8. spůsobem: ve v. II. tištěno chybně: ji; za oč ve v. 12. není čárky; ve v. 19. za lakomý čárka; ve v. 22. tištěno zýtra (Prvot. 1815 mají pravopis analogický – zýtra podle obecné výslovnosti: zejtra); ve v. 24. spůsobu; ve v. 25. za opravíš čárka; ve v. 29. za věř není čárky; ve v. 31. výraz uměním svým oddělen čárkami. Kromě toho v této básni Prvotiny otiskly několik zjevných chyb tiskových, jichž netřeba vytýkati.
Řídí-li se svět novým rokem? Skladba vyšla v samostatné knížce. V rozšířeném nadpise ř. 3. tištěno: Tří; za místem data: V Praze tištěna čárka. Slova za datem: Čtenáře... až: spisovatel jsou otištěna na rubu titulního listu. Tiskárna neudána. Vyslovuji domněnku, že báseň byla původně otištěna v novoročním čísle 1816 Vlastenských novin, jako podobné básně Hekovy v ročníku 1815, 1817 a 1819. Nenašel jsem jí však v žádném exempláři pražských knihoven; ani v úplném exempláři knihovny strahovské; rovněž jsem marně pátral po úplném exempláři ročníku 1818, v němž předpokládám podobnou báseň Hekovu. Ve v. 8 předvrh bylo utvořeno Jungmannem ve smyslu = předmět; podvrh = podmět, podle Slovníku Dobrovského. Ve v. 14. před co není čárky; ve v. 20. před že není čárky; ve v. 25. snad vypadla předložka v m. v nevědomost; ve v. 27. tištěno: Egipčanům, t. j. Ejipčanům, ve v. 30. za však čárka; ve v. 33. tištěno chybně: podvodu; ve v. 39. tištěno: v čas, v čas; ve v. 41.
134 tištěno: pl ychtí; ale dále ve v. 99.: zpl ichtím správně; ve v. 46. před být čárka; ve v. 51. učenec = učedník; v tom významu jsem toto slovo poznal též v našem dialektu (mezi Jičínem a Turnovem); ve v. 53. za vidíme není čárky; ve v. 59. tištěno chybně: v pamětí; ve, v. 62. tištěno zákon, ale zakonodárce a zakonně; těžko zde určiti, chybou-li tiskovou čili úmyslně, ale jindy bývá –á– vždy; před aby tištěn středník; ve v. 65. před jen čárka; ve v. 70. před co není čárky. K v. 78. – 83. výklad věcný: v. 78. míněn Kain a Abel. V. 79. míněna Sara, které tři andělé ve stanu Abrahamově zvěstovali, že bude míti ještě v stáří syna; smála se tomu. I. kn. Mojž., kap. 18. V. 80. dcery Lotovy, jež vínem opojily otce, aby s nimi spal a je oplodnil (schopnily = učinily schopným). Měly s ním po synu. I. kn. Mojž., kap. 19. V téže kap. o vyvrácení Sodomy (v. 81.). V. 82. míněna oslice Balaamova (Bileamova). IV. kn. Mojž., kap. 22. Ve v. 89. chyba tisková: nástroju; na konci v. 91. středník; ve v. 96. bere, ale jinde všude bývá bére; ve v. 99. za S. (k sobě) není dvojtečky, jako v následujícím nikde za závorkou; ve v. 101. chybně: (k ním:); ve v. 102. tištěno: výborně, ale jindy zpravidla: vyborně (na př. ;hned dále ve v. 113. a j.), doklad to kolísání v kvantitě předpony vy– v tomto slově; ve v. 103. za hned tištěna čárka; v. 106. zní: kolným přepustí kol svůj; kolný (od kolu) uvádí Jungmann v Slovníku (od kolu = co se dá kláti); kol bylo by k tomu utvořeno podstatné jméno. Místo toto však vykládám za chyby tiskové: m. kalným přepustí kal svůj; tuto opravu lze přijmouti, máme-li zejména na mysli předcházející oppositum: světlým světlosti má a k v. 104. svůj lov má v zakalenosti. Ve v. 115. za Mějte si není čárky; ve v. 118. před čili je čárka; na konci v. 121. není čárky; ve v. 123. před jak není čárky; potom tištěno dohromady; ve v. 130. nedorustek asi chybou tiskovou; ve v. 132. vok. povrchní člověče není oddělen čárkami; ve v. 139. před co není čárky; ve v. 143. tištěno: revnímu, asi chybou tiskovou m. řevnímu; ve v. 152.: z místa; ve v. 160. za smekne dvojtečka; ve v. 167. tomu tištěno dohromady; za chutného není čárky; ve v. 175. tištěno: neodejde, ale tomu je naodpor i smysl i metrum (m.. nedojde); ve v. 177.: v čas; ve v. 190. před čili pomlčka a před či čárka: na
135 konci v. 199. není čárky; ve v. 206. před cožkoli čárka (v následujícím verši nikoli); ve v. 209. odbyti nelze pokládati za chybu tiskovou; ve v. 210. tištěno odděleně: na přesrok. V ř. II. za vyprostitel čárka; v ř. 15. za rozptýlených není čárky, zato je za slovem údů; v ř. 25. zed, ale zde možná připustiti, že se háček na konci řádku urazil; čeled však bývá pravidelně; v ř. 27. a 28. tištěno: Kananejská, Pražské; v ř. 41. tištěno: vučihledě (m. –ů-) podle lidové výslovnosti; v ř. 53. tištěno: na jednou (odděleně); v ř. 54. čárka za hlas, před slovem který jí není; tištěno: zahubeného m. záhubného; v ř. 57. tištěno: dvamecitma, jinde s –í– (Takhle to máme, pozn. d); v prosaických pracích Hekových však vždy s –i-; v ř. 61. za Sambathion není čárky. Původce skladby se svým jménem označil až na konci poznámky, pro něho jako osvícence charakteristické. Pseudonym na titulním listě (Dobrota Smíchorád) byl již v Jungmannově Historii literatury české vykládán za Heka.
Zbytečné leknutí. Skladba byla znovu otištěna v „Knize zlaté anebo Novém zvěstovateli“, II. zbírka, 1817, str. 188 n. Text zde podán podle opraveného znění ve Zvěstovateli; Prvotiny 1816 měly svůj pravopis, který se Hekovi příčil, jako většině současných spisovatelů. – Ve v. 3. před by tištěna dvojtečka; ve v. 4. tištěno: spomůže; ve v. II. ve Zvěst. tištěno: ztícha, snad podle výslovnosti v živé mluvě Hekově; ve v. 12. a nsl.: dýchali, šli, přišli psáno s –i, ale dále od v. 23. při témž podmětě děti psáno většinou s –y; opravuji v –y všude. Poznámka k verši 12. ve Zvěstovateli jest proti Prvotinám rozšířena o větu: Mám to ... a na konci o poslední dvě věty (A to vedlé práva...). Ve v. 13. v Prvot.: klop, klop; ve v. 23. zajic podle výslovnosti v živé mluvě; ve v. 28. Tatičku podle výslovnosti v živé mluvě; měli sme, vkročili sme (v. 28.); ve v. 32.: v skutku; ve v. 35. před že a nsl. čtyřmi verši uvozovky; na konci v. 37. ve Zvěst, středník, v Prvot. tečka; ve v. 39. tištěno jí a nevzali i ve Zvěst.
Sebrání domácích prostředků proti psavosti. Délku samohlásek v některých slovech nesnadno určiti, protože Prvotiny v I. půlletí 1816 tiskly všecky samohlásky bez označování délek. Podávám text podle nynějšího pravopisu; Hek byl by asi psal: slovičko
136 (v. 16.), červiček (v. 28.), pisařiček (v. 29.), napiše (v. 29.). Rovněž zvláštnost Prvotin: nejvěčší (v. 14.), věčšího (v. 23.) upravuji podle psaní Hekova v jiných časopisech (s –t-). Ve v. 3. před aby dvojtečka, na konci v. není čárky; ve v. 19. za slovem peníz dvojtečka, na konci v. středník; na konci v. 25., ve v. 34. za jest a na konci v. 36. tištěna dvojtečka; ve v. 35.: v hod. Báseň jest uveřejněna anonymně, ale duch Hekův hlásí se z obsahu i z formy a výrazu.
Trest jak trestem. Na konci v. 5. není čárky.
Nalezený list. Podpis Hekův až pod následujícími dvěma epigramy. Ve v. 6. tištěno z darma (odděleně).
Pochlebenství. V ř. 3. tištěno: nezamíká (chybně); v ř. 6. tištěno: spytovati. Ve v. I. tištěno: púzen; ve v. 4. podstoupí podle řeči lidové; na konci v. středník; ve v. 12. svevolný podle výslovnosti v živé mluvě. Báseň není Hekem podepsána, ale celý duch její svědčí pro auktorství jeho.
Opravovatelům světa. Báseň byla bezpochyby určena za novoroční číslo Kramériusových Vlastenských novin. Při kusých exemplářích Vlasten. novin v pražských veřejných knihovnách jsem jí však nenalezl, nýbrž o sobě o dvou listech přivázanou k Hromádkovým Vídeňským novinám 1815 a 1816 v knihovně Musea království českého (84 E 14). V tomto exempláři jest opravováno perem; možná, že rukou Hekovou. Oprav bylo užito při mém vydání. Ve v. 16. fráze „a chybí tě lávka“ neznám; možná, že ji Hek vzal z živé mluvy tehdejší; nebo snad si volně rozvedl běžné přísloví: chyba lávky! Ve v. 18. pokaždý podle lidové mluvy; ve v. 22. tištěno: zakolí, ale opraveno pérem: zakalí; ve v. 23. tištěn jiný pořad slov: způsobem i svým žebře i; opraveno pérem: způsobem svým i žebře i; ve v. 24. nizkým není asi chyba tisková: v pravopise bratrském se tisklo í jako j; nizký u Heka vyskýtá se i jinde, vždy; ve v. 27. ji tištěno s obvyklou chybou; za svět tištěna dvojtečka; ve v. 31. za jest dvojtečka; ve v. 34. za pomni není čárky; ve slově všecko chyba tisková opravena perem ve: všecka; ve v. 39. před jenž není čárky; ve v. 40. tištěno chybně: zdárně (m. zdárné),
137 semynčí; za též čárka. K objasnění smyslu: při žejbrování (t. j. čištění obilí) užívalo se nakloněného podlouhlého síta (žejbra), na něž se házelo lopatou obilí; špatným vrhem dostalo se do prostoru pod sítem („podsejtí“) i jadrné zrno. Ve v. 44. m. zbytečnou robotu opraveno perem: nevděčnou; ve v. 46. byťby tištěno dohromady (nahoře ve v. 8. odděleně); u prostřed (odděleně); ve v. 48. za vykvetla není čárky; ve v. 49. tištěno: spomohl; ve v. 52. v inf. snesti, e krátké bývá zpravidla; ve v. 55. silu podle lidové mluvy; ve v. 58. před co není čárky; ve v. 61. chyba tisková zdá opravena pérem ve: zná; ve v. 65. imp. člověče není oddělen čárkami; ve v. 67. před co není čárky; ve v. 72. tištěno klídit (asi nedopatřením, před tím ve v. 71.: klidil); ve v. 76. tištěno: masopůst, bezpochyby nesprávnou etymologií (půst – postiti se), jinde bývá s –u-; ve v. 78. před že dvojtečka; ve v. 82. závorkou = odporem; ve v. 86. tištěno: zprávce; ve v. 94. vok. Vojtišku není oddělen čárkami. – Poznámka k v. 95.: Patrně míněn ve feuilletonu uvedeného čísla Vlasten. novin na str. 217. článeček B. Roda „Obrázek“, začínající se slovy: „Vidíš, Vojtíšku! obrázek?“ Je prý to přešlechetný rek Budovec z Budova na stinadle krvácející, ženská postava při něm že je láska k vlasti; „chtěltě malíř tím vyznamenati, jakoby se s ním (vlast) byla stíti, dala, jížto od těch krutých časů není více k spatření“. – Ve v. 100. psáno: plychtí; ve v. 115. za jsi není čárky; ve v. 119. tištěno bez čárek: Člověče buď si co bud však; tamže: nestuj podle výslovnosti lidové; ve v. 121.: z nádoby (chybou tiskovou); za je není čárky; ve v. 125. za člověče není čárky.
Takhle to máme (tištěno: Tak hle – odděleně). Ve v. I. tištěno: Na novém Hradě (asi narážka na Nový Hrádek, ne příliš vzdálený od rodiště Hekova; míval v okolí pověst Kocourkova). Ve v. 6. před spojkou a, i za ctná čárka; ve v. 10. litého podle výslovnosti v živé mluvě: tištěno: švába; ve v. 13, za zlé čárka; ve v. 17. zbírali m. vzbírali; ve v. 21. tištěno: hladolet, ale patrně se slovu má rozuměti allegoricky, jako v následujícím v. 24. slovu Drahomil (t. j. kupec); ve v. 22. za druhou pomlčkou není čárky; na konci v. 37. tištěna dvojtečka. Přímá řeč v této básní (ve v. 37.–38. a ve v. 42. jest tištěna latinkou, ve v. 47. – 49. tučněji). Poznámky při- 138 pojené k básni mají ráz zřejmě parodisticky. V pozn. b):οστραχινδα znamená vlastně hru střípky.
Dva rybáři. Pod názvem básně tištěno podle tehdejšího zvyku pravopisného: (Z Řeckého); ve v. 7. před že tištěna čárka; plované vykládám za slovo utvořené Hekem (nom. jedn. plovan), ač Hek zřídka tvořil nová slova; básník by je byl utvořil od slovesa plovu a byl by měl oporu v Dobrovského nesprávném výkladu jména Slovan od slovu; Hek asi jeho rozpravu znal. Slova: Páně (v. II.), Tvůrce (v. 12.), Boží (v. 14.) tištěna velikými písmeny, jakoby byla báseň skládána v duchu náboženství křesťanského; naopak ve v. 15. malým písmenem v přímé řeči za řka: nám. Chyby tiskové: rybyčky (v. 6.), neřady nastali (v. 12.), bezevší (dohromady, v. 13.), a je-li výklad slova plované správný, i sešly (v. 7.). Řecká slova v poznámkách tištěna nesprávně: χυλυισρα (v pozn. a) m. χυλíστρα, což znamená vlastně místo, kde se válejí koně; v pozn. b): tištěno μεγαβοοντος (m. μεγαβοώντες = velmi křičící); v pozn. c): βατραχιον (m. βατράχιον, jehož vlastní význam jest (u Hippokrata) botanický = ranunculus asiaticus, pryskyřník, Froschkraut); v pozn. d): O ϋλαγμος (m. '() ύλαγμóς = štěkání) ; v pozn. e): μολονρίς znamená jakousi žábu nebo ještěrku. Původ básně jest pochybný; možná i, že se pod rouškou překladu kryje hekovská ironie.
Ďábel. Ve v. I. tištěno: Naší hříchové – asi podle nesprávné analogie s přídavnými jmeny určitého zakončení; ve v. 3. tištěno: sílen; ve v. 8.: rozptýluje.
Novoroční dar. Satyryk. Skladba otištěna před I. číslem Kramériusových Vlastenských novin 1819, beze stránekstránek, anebo jsou v exempláři knihovny Musea království českého odříznuty. V rozšířeném titule tištěno v ř. 2.: spomožení a v poslední řádce: – Bláznů; rovněž v mottu ve v. 3. a 4. tištěno: Pánovi, Pán; i v textu v. 31., 34., 74. a j.; naproti tomu ve v. 84., 85. a 93. pán. Ve v. 3. motta a jinde: v čas. V. 4. tištěn proloženě; ve v. 17.: v potahu = relativní; ve v. 26. za máš není čárky; ve v. 27. za tvou čárka; v. 37. tištěno: proč malým začátečním písmenem, ale Co velikým; dále chybou tiskovou: po sejtem.
139 V. 38. – 47. mohou se vztahovati na pokusy v české literatuře, reformovati pravidla prosodie české, jak je stanovil Dobrovský. Frase „kteréž z hříbu si sám postavil na líc“ není mně známa. Možná přijmouti výklad – sdělil jej se mnou ústně – p. dvor. rady J. Krále, který se obíral velmi důkladně dějinami české prosodie, že je to narážka na nezdařený pokus Václ. Fr. Hříba. Hříb chtěl místo pravidel přízvučné prosodie zavésti pravidla nová, jakési spojení přízvučných veršů a časoměrných; přirozeného přízvuku v nich málo dbáno. Srovn. o něm J. Král, O prosodii české v Listech filol. XX (1893), str. 428 n. Když Hek, jenž se držel přísně prosodických pravidel Dobrovského, psal svou báseň, právě v tehdejší české literatuře budil veliký rozruch spis „Počátkové českého básnictví, obzvláště prozodye“, vydaný v dubnu 1818 v Prešpurku Šafaříkem a Palackým. V. 48. za jest a na konci v. 49. není čárky; výrazy ve v. 50. dle zvyklosti, ve v. 52. způsobem svým, ve v. 57. povahu svou jsou odděleny čárkami; ve v. 57. měsíčník podle Jungmannova Slovníku = člověk „tržený na mysli“; ve v. 61. za Kolo čárka; ve v. 64. za věcnost čárka; ve v. 68. tištěno: v skutku (odděleně); ve v. 69. osobní sloveso; ve v. 80. tištěno: jí chybným pravopisem, jak vidno z celé souvislosti (kdyby byla chyba syntaktická, zněla by věta: (ona) není; ve v. 85. sevřených snad přepsáním m. sevřený; ve v. 93. za vok. člověče není čárky; ve v. 97. jestli že (odděleně); ve v. 99. zase chyba: ji a na konci čárka. Ve v. 108. tištěno: užíve (chybou tiskovou; ve v. 305. –i-); ve v. 114. arci odděleno čárkami, jinde (na př. ve v. 171. a 233.) bez čárek; ve v. 128. m. tištěného zde jest patrně čísti: zda; ve v. 130. výraz jakožto pán jest oddělen čárkami; ve v. 131. chybně: ji sloužejí; na konci v. 132. jest tištěna čárka; ve v. 150. za nejednou tištěna čárka; ve v. 155. před když není čárky (chybou tiskovou, v předcházejícím v. jest); ve v. 164. tištěno: z vysokých hor; ve v. 165. zpádu; na konci v. 171. není čárky; na konci v. 179. tištěna dvojtečka. Slova: lék, lékař, lékařství v několika verších po sobě jdoucích v této básni – právě tak jako v jiných – psána nestejně; lek ve v. 193., 194. 221.; lék ve v. 204. a 200.; lékař (jen!) v. 200. a 2II., 26I. a 320.: lékařství (jen!) ve v. 203. a 208.; lékařské ve v. 213.; lečiti (jen!)
140 ve v. 195., 205. a 213. Na konci v. 20I. tištěn středník; ve v. 209. výrazy: lékař a lék jsou odděleny čárkami; ve v. 220. před kde není čárky; ve v. 225. tištěno zastří, patrně chybou tiskovou m. zostří; na konci v. 229. není čárky; ve v. 234. před nebo tištěna dvojtečka; ve v. 254. za ten není čárky; ve v. 259. tištěno: Jeho (asi chybou tiskovou); ve v. 277. tištěno: rozpláší (asi chybou tiskovou); ve v. 282. před co čárka; na konci v. 287. tištěna tečka; ve v. 290.: z Parnasu; ve v. 291. za ví dvojtečka; v kopitě, ač ve v. 290. s –y-; poslední slovo tištěno: mění asi chybou tiskovou m. není; ve v. 292. za výrazem: za peníz čárka; ve v. 293. před spojkou však čárka; ve v. 309. klící (též kleceti i kléceti, zejména ve starší době běžné) = klátivě nebo churavě choditi, klesati (Jgm. Slov.); ve v. 321. tištěno: tebe (chyba tisková) m. tepe.
Dobré připomenutí. V ř. 23. kácí m. kácejí, chyba u Heka řídká; v ř. 24. dolu u Heka vždy – podle výslovnosti v živé mluvě; v ř. 31. za dcera není čárky, za Vlasta je; v ř. 45. tištěno: s toho, chybně; v ř. 47. za vložena čárka; v ř. 63. tištěno: stracené. Práce byla uveřejněna anonymně, ale jsou v ní uvedena všecka vlastni jména rodinná i tehdejší poměry Hekovy.
Ohlas . Auktor označen pod názvem: (Od Vladislava). Forma (báseň rýmovaná) u Heka nezvyklá. Ve v. 8. tištěno: semnou (dohromady); ve v. 10.: bez okolku (asi chybou tiskovou).
141 Na konec „Poznámek“ jsem zařadil dvě básně, jež Hekovi mohu připsati více pro vnější okolnosti, nežli z důvodů vnitřních. První z nich „Na Fílí“ jest uveřejněna v Kramériusových Vlastenských novinách 1815, l. 17., se stejnou značkou (-o-) jako několik jiných básní, které jsou beze vší pochyby od Heka. Obsah její – milostná touha – i forma – slohy rýmované – odporují duchu jiných prací Hekových z této doby. Možná však připustiti, že báseň pochází z mladších let básníkových. U druhé básně „Z Bakchylidesa“ proti auktorství Hekovu mluví jeji forma: rýmované slohy při překladu z řečtiny. Ale básnička jest uveřejněna uprostřed mezi dvěma jinými pracemi auktorovými a z řečtiny Hek překládal.
Na Fílí. (Vlastenské noviny 1813, list 17., str. 78 n.)
Kdybych od ní sladoučké slovíčko jen slyšel; kdybych k dívce zlatoučké blíže jenom přišel!
Tu bych zdál se v nebi být, s bohy stejnou rozkoš mít. Však ty vroucí žádosti hořejí jen v tajnosti.
Kdyby ach! jen jedenkrát libě na mne vzhledla; kdybych moh jak větřík vát vůkol ní, kdež sedla!
142 Tu bych zdál se v nebi být, s bohy stejnou rozkoš mít. Však ty vroucí žádosti hořejí jen v tajnosti.
Kdybych směl jí zvěstovat toužení své kvítím, bolest si jí stěžovat, kterouž pro ni cítím.
Tu bych zdál se v nebi být, s bohy stejnou rozkoš mít. Však ty vroucí žádosti hořejí jen v tajnosti.
Z Bakchylidesa. (Prvotiny 1816, list 34., str. 272.)
Nechciť stáda mnohá bujných volů míti, nechciť pánem zlata, ani králem býti.
Raděj dobrou duši nebe ať mi přeje, nechť pak se mi Muza s vínkem sladkým směje.
V Prvotinách tištěno: Z Bachylidesa. Řecký lyrický básník Bakchylides žil v V. století př. Kr. jako vrstevník a sok Pindarův. Uvedená básnička jest vzata ze „Zlomků“ (Fragm. XIX.).
143 OBSAH. str.
ÚVODVII–XXVIII
EPIGRAMY1 – 26
Břich a hřích3 Skrbec3 Divná zvěda3 Laciná učenost4 Přátelé4 Poznání sebe samého4 Na hezkou, ale špatnou zpěvačku5 Na lékaře5 Schlubný šel krále vítat5 Hrdý Čech5 Člověk zůstává člověkem6 Jak slávy dojdem? 6 Na novináře6 Očky (Brejle) 7 Paření komu zdrávo? 7 Na Zdirada8 Na téhož8 Ženění8 Vydavateli na prenumerací8 Zastaralá nemoc9 Moudré slovo9 Zpěv Prstynkův9 Pokřik z omylu9 Zisk10 Na tlachala10 Povýšenému slamotrusovi10 Podivná otázka10 Peklo10
[145] Utěšení11 Sedlák u malíře11 Proč dívka plakala11 Jak času užiti12 Naděl Pán Bůh! 12 Jak Sulcius hosti zůve12 Smutek13 Párek13 Au a ou14 Smíření14 Potěšení14 Nedoslechnutí14 Nezvyklý kůň15 Odpověd15 Všelijací blázni16 Vrchnost16 Dvořané16 Rychlá zvěda16 Falešník peněz17 Proměny světa17 Potu tváře jak rozuměti17 Spravedlnost17 Na lháře17 Náhrobek18 Vetření se v úřad18 Vnitř a zevnitř18 Zvon18 Nemožné přátelství18 Jak se časy mění19 Na pana **** v **** 19 Odpověd na schloubu19 Domácí prostředek proti traplivé milosti19 Dobrý zpěvák19 Škudlivcovo cvrčení20 Nemocný škudlivec20 Ψεύδος20 Na známého20 Láska k vlasti častěji od žaludka pochází21 Laudon21 Přízvučná otázka těm, jenž přízvuku nešetří21 Komu platí přízvuk22 Lidská kapitola22
146 Žebrota22 Neprodajné zboží22 Opatrný včelař23 Novotnost23 Brzké navráceni23 Nebezpečná násada23 Muž na holičkách23 Myšlení u hrobu přítele24 Rozdíl ve svědomí24 Klenot24 Jak to bývá24 Náhrobek24 Hlas a ohlas25 Přátelství25 Světský běh25 Vezdejší hra25 Nebezpečné učení25 Jak se kdo vyzradí26 Pro množství těžko uhodnout26
EPIGRAMY LIDMILY HEKOVÉ A VLASTY HEKOVÉ27 – 32
Připomenutí27 Známost27 Požívání27 Málo a mnoho28 Hříčka28 Marná schlouba28 Žižka a hrbek28 Někdo29 Rozum a žaludek29 Pluh a rozum29 Nedobrý podpis29 Přítel29 Náhrobek ospalému30 Láska a přátelství30 Stařecí věk 30 Krása bez ctnosti31 Zbytečnost škodí31 Pláč mladé vdovy u hrobu svého manžela31
147 HEKOVY ROZLIČNÉ BÁSNĚ33 – 118
Touha po štěstí35 Štěstí35 Živobytí podlé světa37 Souženi39 Přetvařování40 Spokojenost41 Nápis42 Nesnášelivost42 Jaký to div! 43 Volání pastýřovo na Dafnyšku43 Leknutí a smích44 Strašidlo46 Rozjímání na den prvního ledna47 Jak v Čechách55 Raději zahvizdl sám56 Co jest pan starý57 Bitva u Lipska 181460 Jak lze znamenitým býti63 Na husu66 Jaká ctnost bez ctnosti68 Lakomec a marnotrátce69 Něco obyčejného71 Řídí-li se svět novým rokem72 Zbytečné leknutí85 Sebrání domácích prostředků proti psavosti87 Trest jak trestem88 Nalezený list89 Pochlebenství89 Opravovatelům světa91 Takhle to máme96 Dva rybáři99 Ďábel100 Satyryk101 Dobré připomenutí114 Ohlas117
POZNÁMKY119 – 143
E: ph + pk; 2002 148