BĚLA

BĚLA
[8] I. I.
Stojí víska neveliká prostřed kyprých luhů, kolem chatek bystrá voda hnědou vine stuhu; bystrá voda, dobrá voda, Otavice hnědá, zlato nosí, každému však z pokladů svých nedá; províjí se olšinami, ukypřuje mlází, z ňader drobné perly trhá, na luhy je hází. Za vesničkou pěkný vršek hlavu vzhůru nese, bujnou kytkou planých růží na kloboučku třese, [9] raní rosou usmívá se, nad jiné se pyšní, zelená si ňadra zdobí kytkou bujných višní; hlavu plnou ptačích písní, srdce plno květů, rozhlíží se jako šohaj po dalekém světu. Z rána v soumrak okem blýská, na paty se zvedá, snad že někde v Pošumaví přítelkyni hledá; hledá ji, a přes lučiny, černých lesů peně vyhlíží svou milovanou družku každodenně. Přes luhy a jasnou řeku pěkná vede cesta, k šlechtickému zámku vede z nevelkého města, alejí se vine starou k zelenému sadu, po kyprém se luhu stáčí 10 přímo k letohradu; a ten hrádek tak se pyšní nad svým dálným lanem, jako vůdce, když se bitvou bojiště stal pánem. – Zazvonily, zazvučely kosy po okolí, v řadách zlatá žeň se leskla na požatém poli. Malé děti s plavým vlasem, s opáleným týlem, po mezích se prohánějí pestrým za motýlem, v ručkách věnce z polních květů kytky zlatých klasů, zdravínek a černýš pletou do hedbávných vlasů; květy svlačce na úponce s poupat hojnou řadou samorostlým šněrováním na ňadra si kladou; ze žita – jež v řádky kladly přiostřené srpy – 11 rudý mák si vybírají, modré hvězdy chrpy; z plných ňader ustavičně zvučí drobné písně – aj, vždyť cháska zbavena je ve žních školské tísně: místo v síních na lučinách skáčou plny pychu, velké oči v slunci tonou, malá ústa v smíchu; jedno píseň hrdlem zvoní, druhé hlasně výská, až jim zora skvoucím nachem z důlků tváří tryská. Pod pahorkem vedle meze – málem na žitništi – pod košatou hruší skryta studánka se prýští; prýští se a nevysychá, strom se stará o ni, plnolisté větve svoje k zrcadlu až kloní, tak že drobná křepelice, 12 jestli žízní strádá, temným listím ku křišťálným krůpějím se vkrádá. U studánky pod tím stromem v bujných větvích stíně, s mladým sedli hospodářem švarná hospodyně, sedli sobě za poledne unaveni prací, vždyť už slunce s vrchu nebes za hory se vrací, a než cesty k nebesklonu sběhne ještě půlku, bude boží požehnání doma v přístodůlku. Podál obou za mandely neveliký nový, pro kravky jen zbudovaný vozík žebřinový; na mezi pak bujně vzrostlé drobnou sedmikrásou dvě se kravky, Hvězda s Růží, prosty jarma pasou. 13 Však co je to na mandelech, na tom žitě zlatém, před sluníčkem opatrně skryto bílým šatem? je to poklad asi drahý v snopy uložený, že tam zírá ustavičně oko mladé ženy, je to poklad milý srdci, jako oko skráním, že se matka chví a bojí každým větru váním, každým hlasným slovem muže, každou písní ptačí, srnkou na své nohy skáče, sotva dech jí stačí. Co že je to? Kolébka je plna zrn a květu, Tomy synka jedináčka přibylého k létu; synka, jemuž zlaté slunce, květ a ptačí hlasy motýly snů přivábily 14 na hedbávné řasy. U mandelů žena stojí, zvedá plenu hebce, ozvaloť se polohlasem dítě na kolébce; její líce rumění se, slunkem oko září, a juž líbá jedináčka do čela i tváří, celuje mu malé rtíky, přivíjí ho k boku, jako by ho neviděla nejméně sto roků. Sotva dítko zulíbala, čile, usmívavě, u samého peně sedla v nejbujnější trávě, a juž poklad udělený s nebeského kraje z prsu matky plným rtíkem nové žití ssaje. Přitulil se synek k prsu, matka štěstím plála – 15 skrývala ho, by mu peruť vánku nezavála v líčka zorou malovaná, lesklý vlas a brvy, a ta ústka přizdobená její vlastní krví. Do růžovarůžova, do sytosti přizdobil si líček, plným žitím kyprých ňader malý andělíček, a popěvek sličné matky, celování rtíků na Tomkova víčka vábí zlaté mušky sníků: „Letí ptáci, noc je nutí, sny a rosu na peruti, v srdci písně nesou, a my také sníků ždáme, ,pipi’ na ně zavoláme, snad že mému potěšení v kolébku je střesou. 16 Pojďte, chaso, proso máme, hojnosť zrnek nasypáme maličkému zobu, jenom pějte, křídlem vějte, zrozeňátko uspávejte, moje zlaté potěšení, poklad můj a zdobu. Za zrnečka z mojí ruky vložte drobné sny a zvuky v duši dítka prostou, snad z nich, až k nám jaro vkročí, rosou nebe, slunkem očí, kolem mého potěšení samé růže vzrostou. Snad mu budou vonnou snětí outlé srdce ovíjeti, kéž je prosta trnů! Milý Bože, šetři robě, já raději dvojnásobě za to svoje potěšení ostí v prsa shrnu... 17 Letí ptáci, v hnízda letí, večer celá země světí, utichly včel roje; spi, děťátko; celý v zlatě anděl strážce kolíbá tě, spinkej, moje potěšení, drahé dítě moje!“ Zase dítko mile dřímá v lůžku zlatoklasém, zase žena k muži svému mluví polohlasem: „Vojtěše můj, jak jsem šťastna, věru, nevíš ani – když se oko plesající k synáčkovi sklání, co mně všecko hlavou těká, co mně kvapí duší, jakým divným zvukem v ňadru srdce vře a buší; jak mu náhle křídla rostou, kterak zpěvně výská, a ký živý pramen štěstí z podbrví mi tryská. 18 Blažena jsem neskonale, milý, drahý muži, že se k dvěma našim srdcím ještě třetí druží; že Tománek naši mysl, život náš i páže pevněji než páter štolou před oltářem váže.“ Dala muži bílé ruce, k dítku pohleděla: „Smál se, slyšels?“ zašeptala a zas dále děla: „Šťastna jsem, a přece někdy ňadro strachem chví se, až zlá chvíle pro synáčka náhle dostaví se, až to poupě dětských rtíků od svého dám prsu, že mně zvadne jako lístek na podrytém trsu!“ „Však proč napřed, milá Bělo,“ Vojtěch zahovoří, 19 „bujná hlava, měkké srdce trápí se a moří? k čemu, rci mi, na počátku Tomáškovy pouti všecku radosť takou sobě upomínkou trouti? Do té doby mnoho vody vezme proud a snese, před vánočním hodem, myslím, přece nestane se; proč ti všecko k čelu stoupá jako mladé víno? důvěřujme, milá ženo, bude všecko jino: přestanouť se vory plaviť jako obyčejně, panské práce bude mnohem méně na ratejně; před nouzí a tuhým mrazem bude chýška skryta, semleta a uschována tato hrstka žita – vůbec všecko příhodnějším doma bude mnohem, 20 a my Tomka odstavíme s milým Pánembohem. Mámť to věru, milá Bělo, všecko vypočteno, pohodlno bude pro nás i pro naše věno, naše Hvězda hojným mlékem nahradí mu matku, bude v ten čas, dá-li Pánbůh, právě po telátku.“ Stiskl Vojtěch ženě ruku, šinul klobouk s čela: „No, co říkáš, dobře-li je?“ „Právě tak jsem chtěla.“ „No, tak vidíš, milá zlatá, všecko se to spraví, jenom dá-li Pánbůh štěstí, pokoje a zdraví; pokavade hospodaří matička nám stará, žádná nesnáz nahodilá 21 srdce nerozhárá, žádná bída našich očí strachem nezkrvácí, klidně půjdem za svým chlebem, za poctivou prací, dítko bude opatřeno dobře jako nyní, u večer pak radosť sedne s námi v jedné síni. Hůř mé sestře ovdovělé s dítkem sloužiť v statku, má je pouze z polovice, ono z půle matku; chce-li žíti, jest jí v práci tráviť celou dobu, hošek její strádať musí od kolébky k hrobu, a Baruška doufá, věří, že se všecko změní – nad důvěru v Pánaboha, milá ženo, není!“ Konec bylo odpočinku, oba zase v práci, 22 ale matka často k dítku pozorně se vrací; vrací se a hlavu kloní, poslouchá, jak dýše, a zas po svém díle spěchá vesele a tiše. Pohrabky jsou povázány, povřísla je tuží, mladá žena snopy zvedá na vůz svému muži; všecko všudy seřaděno v žebřinách se kopí, Vojtěch ženě upravuje místo mezi snopy. Upravil a dolů skáče, k voji kravky spřahá: „Nuže s dítkem k vrchu sedni, hospodyně drahá, v otepích až uhostíš se,“ – opatrně káže – „do klína ti dítko zdola podá moje páže.“ 23 „Půjdu, jen pár květů ještě v poli urvu maně, ku potěše Tomáškovi v baculaté dlaně; rád má hračkou chudobičky s rožcem v jednom hejně – pěkné jsou, viď? naše dítě roste s nimi stejně.“ Vystoupila do úkrytu, v loktech hejčká synka, a juž cestou zvonek Hvězdin na hrdle si cinká; cinká, zpívá po úvoze, po luhu a pláni, že dal Pánbůh pilným rukám hojné požehnání. II. II.
Lidskou prací ustrašený k horám den se kloní, na pohorky, luhy, řeku růže s hlavy roní; 24 chor je – rudou číši vína žízniv k ústům nese, zlatý vlas mu k čelu padá, ruka se mu třese; vypadla mu číše zlatá, nechce píti více, vínem zrudla na západě nebes polovice. Kolem lesů pobíhají podvečerní stíny, na řeku a třasaviska lehly mlhy líny; voda, teklá ňadrem luhu v rokytovém těsnu, mluví, žvatlá, usmívá se jako dítě ve snu; staré olše při potoku kvapný soumrak tlumí, prostovlasou černou hlavou noční zkázka šumí, zelenavé ruce chvatem bílé vlny lapou, z lesklých dlaní ustavičně hojné perly kapou. 25 Pokraj meze koroptvička dopipla juž mladá, bludný stehlík plané růži stínem na klín padá; jako labuť osamělá v plesa vodě siné modrem nebes v lesklé loďce družka noci plyne. – Po rovině, po dolině prázdno jednou chvílí, z pole v cestu poletuje motýl zabloudilý. stichlo všecko, kře i stromy, větřík lehnul v stráni, z veské kaple ozýval se zvonek na klekání; vzdychající jeho zvuky o lehounké noze pospíchaly s pozdravením vzhůru po úvoze. Stanul Vojtěch, vozem stanul, stáhnul oprať v ruku, 26 potřísnilť by zvonek Hvězdnin zvěsť těch svatých zvuků, mísil by se v jejich vzkazy, při nichž lid se modlí, ozve-li se, vždycky Vojtěch chvilku zbožně prodlí. Prodlel zase, křižoval se; žena s vroucím retem „Zvěstování“ šepotala hlavu nad dítětem, modlila se, slza štěstí z očí padla v tichu – na luhu se rosa nesla květům do kalichu. Po modlitbě, po klekání zase vozík v tahu, vlídným slovem kravky nutí Vojtěch k svému prahu: „No, no! Hvězdo! proč pak dneska zvolna tak a klesle, nevábí tě jetelinou vyzdobené jesle? 27 A ty, Růže, netěšíš se na jalůvku Straku, jež ti hlavu na krk dává doma při vazáku? no, no, hatou, vzhůru šíje“ – volá, bičem točí, aby mouchy dotíravky zahnal kravkám s očí. A zas zvonek Hvězdin cinká po luhu a pláni, že dal Pánbůh pilným rukám hojné požehnání. V bílý dvorec vozík jede, Vojtěch kravky staví: „Zaplať Pánbůh! po žních máme!“ dí a snímá s hlavy, pozdravuje starou matku, matka k vozu měří, spící dítko v lokty béře na úlevu dceři: „Kolébka je uchystána, dej mi dítko chvíli, 28 však jste se s ním při mandelích dosti potěšili. Mně tu přece teskno bylo při vší pestré práci, srdce moje ustavičně bez vás něco ztrácí.“ Vzala dítě, zulíbala, na loktech je hýčká, na novo se zaklopují dlouhořasá víčka; hlavičku to tíží, tíží, v podušky se kloní, zlaté vlasy na čelíčko v pramenech se roní, ručka volně po peřince padá k jedné straně, a kytička chudobková z baculaté dlaně; babička však zpívá, zpívá: „Spi, hlavičko zlatá, už snů houfec kropenatý po louce k nám chvátá, pospíchá ti ku potěše...“ 29 a za krátkou chvíli v skráni drobné křepeličky snů se popelily. Vojtěch zatím vypřahuje, kravky k žlabu vede, Růži jemně hrdlo hladí, Hvězdě čelo hnědé, jetelinou obsypává, směskem malých polí, hrstku zrní přiměšuje, vlažnou vodu solí spravil, zvolna v jizbu kráčí, a juž kolem stolu, co se po den na vsi dělo, hovořili spolu. „Vše je dobře opatřeno, moje milé děti,“ – mluví matka – „od jalůvky dolů ke kuřeti, ve světnici, na záprsni čist je každý koutek, obě příze vybíleny: 30 osnova i outek, vyprány jsou košiličky, vymnuty jsou pleny, pekelec a podezdívka pěkně vybíleny, vše je; zítra do chalupy mohou přijít hosti, schází-li co, udělá se, buďte bez starosti.“ Domluvila, trhla s sebou, ku polici běží: „Ještě něco, milé děti, tady pro vás leží; za poledne starostova dcerka to sem dala – kam pak jsem to milý bože! asi uschovala? Už bych byla zapomněla, a co v tom, snad kvapí, snad chtí páni vory plaviť nežli vyschnou slapy; či hodlají, pokud mělko, spravovati vrata, 31 teď je k tomu ovšem doba právě vrchovata; to neb ono na obsílce – nevím, co tam stojí, staré oko nechává juž písmo na pokoji, – kam jsem to jen založila?“ A stařenka hledá, až konečně z Nebeklíče bílou blanku zvedá. Rychle Běla lampu zžehla, na stůl v koutě staví, Vojtěch četl. „Pro tebe je, milá ženo!“ praví. „Musíš z rána do městečka, tak zde píšou páni, k doktorovi dole v zámku s Tomkem k očkování; půjdeš tedy. Ještě dobře, že je sklizeň v perně, juž jsem myslil, že jsou opět jakés nové berně, neb že na ten domek nízký 32 s prohnilými trámy po závazku tři dni týdně plaviti mi prámy; činímť, jako otec s dědem činil první doby, co je v knihách, to juž nikdo jinak neurobí; bez výkupu nejde zhola, peněz také schází – ba, ti páni vystavěli kol nás plno hrází. Domek náš je, a zas není – chci-li dítku dáti, jest mu rovněž jako otci pánům pracovati. O jiné však dnes tu běží, cedulka ta dána od hejtmanství, to jest jako z vůle zeměpána; půjdeš tedy, milá ženo, ja zatím v zad domku okopu a vysázím si pár ovocných stromků; vyjdeš záhy; vše, co třeba, 33 vezmi pro mé kvítí, o polednách mohu ti juž naproti snad jíti.“ – Ale Běla hlavu kloní, proč že asi smutí? „Nač pomýšlíš?“ Vojtěch zase k hovoru ji nutí. „Nač pomýšlím? Ale Bože! na to malé tělo, na své dítě – strachuju se, aby netrpělo.“ „No, no,“ Vojtěch usmívá se: „buď jen bez starosti, malá bolest velkou plaší, Bůh nás žalu sprostí!“ III. III.
Na tabulky oken klepal růžový prst zory, mladé ráno pohlíželo Běle do komory; však ji v loži nezastihlo, popěvkem je vítá, 34 rozvlněné plavé vlasy sčesává a splítá. Spletla, vida! s milou tchyní děťátko své koupá, obléká je, zdobí si je, u prsu je houpá, na kolébku zase klade, pak teprve jista po vůli se doktorově do městečka chystá. Sváteční si sukně béře, živůtek i plenu, jak ji vídať u velký jen svátek vystrojenu; punčochy jsou vzorkovány, střevíce jsou z laku, temná růže lesklých stužek na každém jich svlaku; ústrojno je na ní všecko od hlavy až k patě. Posnídala, s Bohem dala mateří i chatě. 35 Vojtěch Bělu vyprovází před zahrádky dvéře, pro město jí radu dává, pro dům radu béře, a když sobě s Bohem dali, za vsí na tom chlomku, k městu Běla pospíchala, Vojtěch nazpět k domku. – Před obydlím lékařovým veský lid se těsná, jako v jaře na pasece vřes a tráva lesná, pospíchaloť k očkování všecko po okolí, byla síla žen a dětí jako máku v poli, matky různých vnad a tváří, hodností i šatu, od klobouků sametových na holou až patu; však co jich tu bylo koli, tak pěkného těla žádná k divu nepřinesla 36 jako švarná Běla; nebylo tu také vnady, také prosté něhy: líce, jak by zora padla na Martinské sněhy, oči, jako hvězdy v jaře když se nejvíc nítí – byla ona sama krása, samo živobytí. Do síně je zavolána, přišla řada na ni, ulekla se, zarděla se, celou sličnou skrání. Lékař též se pozastavil, dlouho na ni zíral, dvěma prsty na klenutém čele brejle svíral; usmíval se přívětivě, chytl vousy brady promlouvaje: „Milá matko, vy jste prvně tady? to je vaše jediňátko, pravda, moje milá? 37 živíte je posud sama?“ Běla přisvědčila. „Hned to bude, sedněte si, uvolněte tíži; nebojte se, neštovičky dítku neublíží, na ručky i na nožičky pod dvou mu jich dáme, snad se ujmou aspoň způly, nu, však uhlídáme!“ Co si lékař jehlu čistil, zdřímlo dítko zase: „Hle, to vaše holoubátko jehle vyhýbá se; nechce, však ho nevzbudíme, lépe bude, matko, necháme-li naposledy ono holoubátko, nemáte-li příliš spěchu, lépe se to spraví.“ Běla tiše přisvědčila pokynutím hlavy. Šla; však lékař: „K čemu venku? vždyť je místa všady; 38 než se vyspí, sedněte si třebas u mne tady, sedněte jen!“... Běla sedla, dítko v spánku leží; jedenáctá odbila juž na zámecké věži... Doktor mnoho vyptává se, dlouho mešká Běla, vše se vrací –ona posud zpět se nevracela. – Bylo brzy na poledne, Běla v cestě sama, temný stín se víc a více krátil pod nohama; ticho bylo v stráni, v lese, ticho v dálném kruhu, modlitbě jen děti učil skřivan, básník luhů; semo tamo na strništi při ztraceném klásku zvonil cvrček tajným zvonkem letní svoji zkázku; olše luhu stály němy, proudníky a mřeny 39 hnalo slunce zlatým šípem, stromů pod kořeny, potok hochy poškádlený vzdorně zvedal pěsti, když mu někde neúdolný kámen ležel v cestí. Sucho bylo na pěšině, vlhko jenom místem, klidno vše, jen břízy někde šeptaly si listem. Drsná cesta po úbočí protáhla se Běle, teplá rosa zjevila se na rudnoucím čele; pod plenou však Tomáškovi na maličké tváři krůpějky, jak kapky deště vrchol trávy září. Vršíku již dostoupila, veska leží dole, v sluníčku se koupá vůkol zahrádka i pole. Plny jasu pohlížejí 40 na ves černé oči, jen pár kroků, také její domek vstříc ji skočí. Skočil. Ejhle, zelenou ho paží sádek svírá, z malých oken usmívavě klid a radost zírá, prostota si na práh sedla ve kmentové pleně, holubi se vyhřívali střechy na hřebeně. Ve Bělině srdci mile, když svůj domek zřela, ze komůrky do komůrky radosť přecházela, přecházela, těšila se, teď si zrovna výskla; Vojtěch vstříc jde, jeho ruka její ruku tiskla; z loktů Běly dítě žádá, ta je sama nese: „Pozor, setřeš neštovičku, potom neujme se!“ 41 Vešli v jizbu – Vojtěch s hlavy vesel klobouk smeká: „Ulož dítě, milá ženo, sedni, oběd čeká. Nechtěli jsme pojísť dříve, o dvou jizba smutná, s tebou, s Tomkem na kolébce dvakrát líp nám chutná.“ IV. IV.
Pojedli, hoch tiše dřímá. „Nabumbal se, pane,“ praví Běla, „zimnici snad velkou nedostane?“ „To, to!“ vece stará máti, „dejte si přec říci, jak neštůvky ujaly se, juž je po zimnici; pověz raděj, jak se dělo, kde jsi promeškala?“ A Běla se polohlasem do hovoru dala; chválí sobě, vypravuje 42 všecko pěkně shora, jaká dobrá pořízená byla u doktora, jaký matek shon byl v městě, jak se vůbec měla, jak jí městská paní stará Tomka záviděla; jak ta paní nejstatnější ze všech matek byla, mladá, svěží: krev a mléko, a přec nekojila. „Bůh ví,“ děla, „proč se vzdala toho štěstí asi? tím by věru neztratila zdraví ani krásy; ne však, raděj Plzeňačku kojnou s sebou měla: pěkné děvče, zavalité, buclatého těla, plných retův, oblé tváři, švarná, jen jen kvetla, dlouhé vlasy do dvou velkých vrkočů si pletla; vyšívanou bílou plenu 43 kolem hlavy svila, vzadu peruť cípů zdobně rozkřídlena byla; krátké sukně do záhybů těsnily se vzadu, na hrdle jí velký peníz visel pro parádu; živůtek byl dykytový, prošívaný v pase, zástěra, s píď sukni delší, v slunci měnila se; krátký rukáv u košile krajkou vrouben všudy, ve střevících lakovaných nohy vázly rudy, stále se jí oči smály jako zory laňky, věru, vzor byl roztomilý mladé Plzeňanky. Paní stará hrda byla mladou dcerkou svojí, snad že také mladou kojnou v jejím hezkém kroji; 44 vždyť je měla vystrojeny pěkně, na vše strany, krajky měla u peřinky, pestré povijany; vedla sobě nade všecky vystoupivši z dveří, třebas doktor hlavou vrtěl při chorobné dceři. Zle děťátko churavělo, v stálém bylo kašli, viděla jsem, když šly kolem, slyšela, když zašly; co panence asi schází? má tak silnou matku, nu a při té kojné také nemá nedostatku!“ A zas mluví o lékaři, co jak radil komu, a jak vposled očkování nechal sobě Tómu. „Hodný je ten doktor, milý, hlava polou sivá, ale oko jako jiskra 45 na všecko se dívá; jako blesk jsou jeho ruce, vše u něho spěší, ústa vždycky přívětivě tu i tamo těší; u mne činil dvojnásobně: sladkého dal vína, ptal se, víc-li dítek máme, já, že jenom syna. „Je to tedy hošek?“ – „Ano!“ „Stár?“ – „Bude půl roku!“ „Aj, aj matko, tenť vám roste, jak říkáme, v skoku, jako hříbek na výsluní, přímo jako z vody – no, a kdy ho odstavíte?“ „Na vánoční hody.“ „Teď kdybyste učinila, nepřijde juž v zmary, do té doby z něho bude, matičko, pan starý!“ A pan doktor usmíval se, já jsem radosť měla, 46 „když mu Pánbůh požehnávápožehnává,“ jen jsem pověděla. Pan doktor vzal Tomka k sobě, rozvinul ho zkrátka: „Máte, věru, milá matko, vzorek Jezulátka, hlavička jak makovička, pěkná malá ouška, a ty řasy velkých očí jako zlatá rouška; ústka jako malé poupě, pěkné tuhé svaly – Ježíška by podle něho v Praze malovali.“ A tak stále chválil dítě, že jsem se až rděla, ale v srdci celé slunce radosti jsem měla. Po tobě se také tázal, jakého jsi zrostu, kolik náš rod, kolik váš měl dětských letorostů. Jsou-li živi: otec, máti, 47 jakové jsou tváři, čím se asi rozstonali, v kterém asi stáří. Odkud jsem, jak mnoho máme, jaké naše jméno, měl-li jsi svůj domek vlastní, a já jakés věno – zkrátka: všecko vyptával se, různé stavil léčky, a to všecko znamenal si tužkou do knižečky. Chtěla jsem mu líbať ruku, nepřipustil toho, co jsem dlužna, ptala jsem se, on zas: „Hodně mnoho! Co je naší povinností, za to platu není, ale přijďte, jestli chcete, v době osmidenní...“ a zas rukou pohladil se po temeně holém: „Nebo u vás zastavím se, až pojedu kolem; 48 pohledneme, jak se dařit bude dítku tomu, tak, matičko, s Pánembohem!“ A já jsem šla domů. Kráčela jsem cestou k mlejnu, kamo potok bočí, ramenem jež vzdychající stará kola točí, kloktal si, mluvil ke mně, přes kameny skákal, abych nohy občerstvila, vábil mne a lákal, ale já si nevšímala různých jeho spádů, ani olšin, v kterých z jara ptactvo má svou svádu, ani vření jeho proudu, kterým břehy ruje a jich trávu křišťálovým skvostem přizdobuje; potěšena celou duší nesla jsem se k tobě, loktuškou jsem ukrývala svoje malé robě. 49 Průhonem chci namířiti, kam se cesta stáčí, tu mi v ústret pěkný párek mladých lidí kráčí, nejspíš, že to kněžna byla se svým mladým pánem; za nimi šel táhlý lokaj v šatě premovaném. Samý hedbáv byla paní, pán měl černé šaty, lokaj kaput žemlovitý po samé až paty, pod kloboukem s portou zlatou hladká byla hlava, manšestrové spodky byly, vesta do krvava; na rukou měl rukavice, přesky na střevících, pyšně sobě vykračoval, stálý úsměv v lících. Paní k pánu sklonila se, šeptala mu cosi, a juž u mne: „Ukažte nám svoje dítko!“ prosí. 50 Dívali se, hovořili neznámou mi řečí a pak zase česky ke mně, jak prý mi to svědčí, jak mám krásné, zdravé dítě po líčku i vlase, a že zcela podle tváří matce podobá se. Pohladila Tomka v líce – spal, klučina malá – a než zašli, bílý peníz v peřinku mu dala. Hodní, milí jsou to páni, přívětiví věru, zdali asi dítky mají, syna-li či dceru? ne-li, dlouho nepotrvá – všimla jsem si v sledu, že k nim něco maličkého přijde na besedu; Bůh ví, po čem srdce jejich bude asi toužiť – s návrší jsem kolem zámku zřela čápa kroužiť.“ 51 V. V.
Podzim. V síni přívětivo, smutněji však venku, brouci skrejši hledají si různém při oddenku. Na stromech juž listí žloutne, v luhu řidne tráva, špačků houfec poletavý kraji s Bohem dává; pod břehy se hněviv dere potok deštěm spilý, v suchoparech hlavu zvedá naháč potměšilý; na severu víc a více mraků sbor se množí, na hřebeně plnou tváří duje do trní i hloží; smutně olše do potoka hnědé listí střásá, jenom rudý šípek ještě leskne se a jásá; kde slunéčko usměje se, rázem v divném reji 52 tělíska svá jehlovitá komárové hřejí, víří, hýří, v dál se šíří zbojníci ti ručí, kolujíce povždy stejně známou píseň bzučí. Semo tamo vylíhován úhor hladkým pluhem, křehot sivých vran se nese strništěm i luhem; na rozhoru při souvrati v novém oraništi pokrývá se mělký příhon zakalenou tříští; teskno, kam se oko nese, teskno, kam se kloní, ze svadlých jen stébel trávy zádech mlh se roní. V kraji jeseň nedočkavá hbitě sobě vede, na tajemném kolovrátku bílé nitě přede, a ten divný kolovrátek 53 tak se rychle točí, že od kola do všech koutů ostrý vítr bočí. Přede, přede ustavičně, přece sotva stačí, na trav stébla, keře, stromy, sivou přízi stáčí, všecko všudy zamotává – sever k tomu hvízdá – i pod střechu vlákna motá na laštovčí hnízda; motá, až je zamříženo, jeseň neustává – rodný koutek malých pěvců žalářem se stává. Kéž by také zamřížila zívající hroby, do nichž se to lidské žití zvolna všecko drobí... Odpoledne za neděle kol bílého stolu v rohu sedí šťastní lidé všickni pěkně spolu; 54 matička čte v Nebeklíči: nábožno je stáří, Vojtěch výsev znamená si perem v kalendáři: kolik dnů měl na ratejně, kolik plavil vorů, kolikrát mu po žních bylo jíti na oboru; co byl přijal, co byl platil, co mu dluhem zbývá, když něčeho nezpomíná, vážně hlavou kývá. Běla zatím ustavičně, jak když niva kvete, do karkulek pro Tomíka rudé stužky plete; punčošky mu k zimě chystá, kabátky mu šňoří – při děťátku, pravím ještě, nikdo nerad spoří – kmotřička co nadělila, dávno k tomu stačí – a zas Běla hrubší uzly sklepává a tlačí. 55 Zory hocha zavřely se dávno hodin tikem, ale noha matky dále kolíbá juž zvykem; na pecině trojbarevná stará kočka přede, pod lávkou pes mouchu lapá, osud-li ji svede, a ten, věru, stále svádí a pes stále vrčí, prstem-li mu Běla hrozí, do kouta se krčí. Nedaleko na silnici kola zahrčela, Vojtěch k oknu jak by maně uklaňuje čela; od městečka kočár jede, víc a víc se blíží, premovaný na kozlíku kočí stranou shlíží, sluha sedí vedle něho a to jeho páže ku vesnici od silnice 56 ouvozem jeť káže. Jedou k domku Vojtěchovu. Kam pak jedou asi? Stojí! – Z vozu vystupuje pán s šedými vlasy. Na očích má okuláry z červeného zlata, lokaj vrátka otvírá mu, dvorečkem pán chvátá. Skáče hafan z pod lavice, vrčí, kňučí, štěká, marně svadlou rukou brání Běla nedaleká; Tomík zplakal na kolébce, máť ho na klín béře: „Zas štěkotem dítě zbudil, otvořte mu dvéře!“ A když mu je otvořili, na dvoře je letem, zatím kočka na pecině shrbila se hřbetem, protáhla se, umyla se mýdlem skrytým v noze, 57 venku starý soudruh její štěkal na příchoze! Zaklepáno, zavoláno, všecko tiše čeká a pan doktor prostřed dveří hladký klobouk smeká, za ním pes však ustavičně na černém je fraku, marně Vojtěch odhání ho: „Půjdeš, nezdvořáku, lehneš!“ a zas k doktorovi: „Kňučí, juž vás čichá, jakmile si usednete, hnedle bude zticha... No, no, jdi! Juž uchlácholen, dal si přece říci, opět na své staré místo lehá pod lavici.“ Doktor zase: „Pozdrav Pánbůh!“ v laskavém dí zvuku. „Zaplať Pánbůh,“ vece Běla, chtíc mu líbať ruku; 58 on však brání: „Nechte přece! Jak se máte? rcete! Jdu pohlédnout na Tomáška, snad ho ukážete? věru, klučík roztomilý, rty jak by mu hrály, – no, a jak pak neštovičky? pěkně asi zrály?“ „Tuze pěkně, dokonale!“ – „Vida, to mě těší...“ A pan doktor pohladil se na průsvitné pleši, šinul brejle v klenbu čela, sáhnul dítku k lebce, teménko mu zkoumal, hladil přítulně a hebce, hošík právě probuzený chytil jeho ruku, a pan doktor laškoval s ním: „Pustíš, pustíš? kluku! z tebe bude silák ňáký! vyrosteš-li zdarem, nejtěžší ti palaš připnou, budeš kyrysarem!“ – 59 „Chraň nás Pánbůh!“ vece Běla, „nechci mysliť na to, a kdyby měl kolem límce trojnásobné zlato, nechtěla bych!“ Ale Vojtěch slovo vposled vloží: „Inu, inu, být-li musí, staň se vůle boží!“ Se stolu co Vojtěch zatím zápisky své loví, zástěrou máť židli čistí panu doktorovi; nutí, prosí, aby sednul, on pak jako maní: „Ovšem, abych hošíkovi neodnesl spaní; vy však také přisedněte, jsemť vám pravý mořil, nejdu s krku, pokavad bych s každým nehovořil; dříve mi však dovolíte k opláknutí prachu, jenž mi cestou v hrdlo skočil, 60 vypiť pohár nachu; stará, dobrá mělničina každému je líkem – slyšíš, Jene,“ volá sluhu, „je tam za kozlíkem; přines nám ji se zákusky, které s sebou máme, ať ten vzácný boží dárek řádně ochutnáme.“ Už se víno v sklenkách chlubí, už vše hrudí hřeje, a zas doktor: „No, Vojtěše, pijte, výborné je, stále ovšem zdrávo není, svěžesť ducha míjí víc než tomu, který nikdy vína nepopíjí, ale časem ducha křísí, stará krev jím mladne... no, jak chutná?“ – „Trpké zprvu, ale pak jen sladne! Plíseň je však pomíchána s onou šťavou rudou!“ 61 „Plíseň? to, to! příchuť ona révy jesti půdou, totě známka nejvzácnější, jíž se víno skvěje, no, a potom neobtíží, ale pěkně hřeje. Je to zvláštní dárek boží!...“ Popíjeli lehce, babička též přihnula si, jenom Běla nechce. Doktor nutí: „Nebojte se, také vám se hodí, matce, která přikajuje, sklenka neuškodí, ostatně snad lze vám Tomka odstaviti snadno!“ Na to Vojtěch: „Chtěl jsem také, není prý však radno; žena nemá pomyšlení, posavad se bojí, že jí Tomek při odstavu zdravím neobstojí. Všecko lidské domlouvání pádí kolem planě, 62 na srdce si dítě tisknou její bílé dlaně; hned má oči plny rosy, ukloňuje hlavy, a Barušku, sestru moji příkladem nám staví. ,Hleďte, říká, ,nuzuje se posavad den ze dne, v práci dítě s sebou nosí, v noci k němu sedne; nemá nic než holé ruce, Bůh dal zdraví pouze, ale dítě nepoznává hladu přec ni nouze.’ Nepoznává?“ Vojtěch ruče, „vím to, drahá, lépe; častokráte ostýchavě o groš u mne klepe, dám, co mohu, dávám dítku chudší sestry – vdovy, vlastně to náš Tomek dává svému bratránkovi; před týdnem však, tak mi děla, odstavila dítě, 63 přesvědčíš se, dobrý příklad, myslím, utiší tě!“ „K zlému příklad málo svědčí, říkáš, milý muži; neučiním! Větší prací ženy hruď se tuží; přečkala jsem léto celé, přečkám jeseň taky – neodstavím, pokud zimní neztratí se mraky; až si slunce luhem skočí, učiním vám k vůli, teď bych raděj vyrvala si z ňader srdce půli!...“ „No, to svědčí mladé ženě,“ zase doktor, „věru, v zimě však je vykonati též věc tisíceru; mnoho dítě nedostane po takové práci, často s matkou dětský život do hrobu se kácí; 64 buďto že svou sílu pouze dítku zachováte, anebo mu za náhradu dojnou kravku dáte.“ „Bože! tráviť bez podělku nelze,“ Běla vece, „jsme teď čtyři, peněz není, a chcem žíti přece. Co tu dělať? při vší práci nevíme kam kudy – i své dítě mořiť musí takto člověk chudý.“ „K čemu mořiť, milá matko,“ doktor rychle těší, takých drobných záhad hejna osud různě řeší... ale pijte přece, pijte! nu, babičko, k stolu, na šťastnější všechněm chvíle ťukneme si spolu... Tak, tak!... Ale na mou milou, mám to, poslechněte, 65 navrhnu vám něco, pěkně uvažte a rcete.“ Poposedli blíže k stolu, uklonili hlavy, v loktech matky hoví sobě Tomek kadeřavý; usmívá se, protahuje, usmívá se znova, snad že touží pochopiti doktorova slova. „Návrhem svým,“ vece doktor, „vás mám na zřeteli, svolíte-li, dobře bude, hůř však, nechcete-li: kravku domů dostanete k živobytí hochu, pěkné prádlo, každý týden deputátu trochu, a plesnivý zlaťák denně mimo živobytí, na zámku-li u děťátka chcete kojnou býti. 66 Tím se dítku uchováte, hošíka pak světu, vždyť ho kojit nebudete k druhému až létu; budete mít hojnost všeho, odvyknete zlému, dítě taky; z peněz potom pole koupíte mu; však tu třeba odhodlání, kněžna po vás touží, a čáp s dítkem dnem i nocí nad zámkem juž krouží, nuže dítko při hojnosti odstavíte hravě, a co dál, to k zahození také není právě.“ VI. VI.
Nepokojna se židlice Běla vyskočila, bledla hned, hned v bílé tváři krev se vyproudila: líbá dítko, k srdci vine: 67 „Uchovej mne, Bože, na žhavé bych hlavu kladla Záhořovo lože; hodláte mne rozpáčiti v úmyslu a vůli, však já přece neopustím dítka stříbru k vůli, mrzko bych je zaprodala strádání – snad smrti – chraň nás Pánbůh všeho zlého – ne, ne!“ hlavou vrtí. „No, jenom se nehněvejte, nátlaku zde není,“ dí zas doktor, „nabízená staň se; bez nucení; nechci první zrovna snítku lámati vám z trsu, ale Tomík právě dozrál, odvykejž si prsu. Kdyby dítko pro slabotu nebylo snad k tomu, nic dojista neříkal bych vám a pranikomu, 68 ale takhle, milý Bože, což pak vás chci klamať? jako rys je Tomek, silák. skály může lámať!“ „A já přec ho neodstavím, Tomík je mé zlato!“ volá Běla, „neprodám ho za to, ani za to!“ „Ale Bělo,“ Vojtěch zase, „což to prodej jaký? Není! Nikdo nenutí tě, stojím s tebou taky; pan doktor jen navrhuje, ptá se a nic více, pro zámek se najde, Bože, kojných na tisíce; shrne se to ze všech koutů, snad i z městských rodů, ty máš návrh za neštěstí, jiný za výhodu; vždyť tě nikdo mořiť nechce, zde jsi pod svým krovem, já – vždyť znáš mne – nebudu tě 69 nutit ani slovem. Staň se po tvé vlastní vůli, jak ti srdce káže, teď mám dvě, z dvou pro Tomíka čtyři budou páže; což na tom, že poroucháno posavad to jedno – bylo-li, vždyť nebude nám věčně věkův bědno; pro takové maličkosti nebude nám sporu, však já přece umím řídiť třeba dvacet vorů; až mi stáří šíji shýbne kraj matičky země, podepře mne Pánbůh synkem, synek zastane mě.“ Při těch slovech vzdychla Běla, zbledla v sličné tváři, za to oko doktorovo stopilo se v září; odkašlal si, zapil vínem, záda na lenochu: 70 „Pijte, co s tím dělať budem, pijte ještě trochu, lok jen, pokud bublinkuje, v korálky se sbírá, zaplašte jím, co vás hněte, uduste, co týrá.“ Zavdala si stará máti, na stůl staví sklenku: „Vždyť to všecko pořídíme, nějak ve přístěnku; nějak bylo, nějak bude z Boží vůle,“ praví, „bez té lidem neupadne ani vlásku s hlavy. Přičiním se, utužím se, ať jsem babkou třeba, všem nám bude pro domácnosť oděvu i chleba. Na jaře se všecko změní, hoch odvykne matce, a mně také svěžesť vzejde v šedin jinovatce; co jsem dříve učinila, 71 Běla vynahradí – udělej si, milá dcero, jak ti srdce radí; rozmysli si, uvaž pěkně neníť bez potíže – každému je nésti světem břevno svého kříže; nesmíme se ohlížeti, kde a jak nás tlačí, proto říkám: ať se stane, jak sám Pánbůh ráčí; nestýskám si, nenaříkám, nelámu si hlavy, zajíček kde vylíhne se, hodí Bůh víc trávy.“ „Vidíte, a přec, má zlatá,“ praví doktor běžně, „tak, jak díte, nestane se – při mladistvé kněžně! Příroda jí odepřela toho, vám co dala: nesmí kojiť; tím by sobě rubáš přichystala. 72 O život tu běží dvojí; o její i dítka, mezi oba vedrala se osudu zlá plítka. Přál bych to té mladé paní, je tak hodná, milá, s všemi jedná, jak by s nimi z jedné chýšky byla; vždy se chová pěkně vlídně, plna upřímnosti, ke služebným jako k družkám, ke mně jako k hosti...“ „Hodná, vzorná!..“ Běla vpadla. „Znám já paní onu, ta to byla – pravili mi – ondy u průhonu k polednímu; šla jsem od vás z toho očkování; Bože, vždyť je pouhé dítě ubohá ta paní!“ „V tomhle ano,“ doktor zase, „jestiť příliš mláda, 73 také matka při děťátku letmo zdraví strádá; náhradu jsem hledal dítku – kněžna se juž čeká – ale marně, musím jinam – čas jde jako řeka; – pojedeme o kus dále vyhledávat líku, mám tu jiné matky ještě ve svém zápisníku; ale pro vás, milá Bělo, mám jen jednu radu: kojíte-li, kojte řádně, ostatní buď vzadu; cvalíka-li odstavíte, štědře přejte všeho, vaše kravky snadno zmůže zdravá lačnost jeho!“ „Utrhnu si od úst, pane,“ Běla zas – „nechť v muce dílem nohy uběhám si, upracuju ruce...“ „A my též!“ dí Vojtěch s matkou, „staň se, jak Bůh velí, 74 na voru jsem častokráte nejídal den celý, pil jsem pouze vodu z řeky, na tvrdých spal kmenech, stýral jsem se, když mně prámy vázly na kamenech...“ „A já nikdy,“ vece matka, „jídla nevzpomenu, pokud visí na přeslici jakés vlákno lenu; nu, vždyť všecko přestojíme, bude-li jen zdraví...“ „Při takovém odříkání?“ rychle doktor praví. „Důvěřujme!“ Vojtěch zase, „mám teď síly za tři, zmozolím se, aby Tomek dostal, co mu patří; snes jsem mnoho, snesu ještě bez hluku a sváru, však on Tomeš pomůže mi jistě někdy k stáru; budeme se tužiť všichni spolu v bázni svaté – 75 proto snad se, vzácný pane, na nás nehněváte?“ „To, to! Proč pak? Nevěděl bych!“ vážně doktor sloví, „proto přece nepůjdeme ještě k rychtářovi? Nenaléhám, nechcete-li, nestropíme hněvu, nevidíte zrna v slovech, vidíte jen plevu; přestaneme, pozoruju, že vás návrh moří, z toho, doufám, mezi námi spor se nerozhoří. K čemu? Víte, řeč se mluví, a pan páter káže, zůstaneme, čím jsme byli, podáme si páže; chtěl jsem, aby dítě žitím nebylo vám třeno, návrhem mým mohlo vše býť dobře opatřeno, prospěl-li by hošík v škole, byl by nejspíš asi 76 vydržován na studiích ze knížecí kasy; štěstí vaše dospělo by ku většímu zdaru, kdyby místo voraření výstavnou měl faru, kdyby dostal péro k psaní místo rýče k cestě, nebo třeba – jako já jsem – doktorem byl v městě. Jistě by vám štěstí přálo, kdybyste jen chtěli, ale vy jste na budoucnosť zhola zapomněli... Hoch bude, čím otec býval, a jak u vás zvykem, dědičným jak každý jiný v domku nájemníkem... Teď však půjdu s Pánembohem, ovšem líto je mně...“ „Počkejte přec – vzácný pane,“ vece Běla temně, „pojednou mně něco v srdci 77 vpřed i nazpět tlačí, mám, či nemám? – nevím posud, ale jest mi k pláči.“ Při těch slovech do myšlének tůně padla Běla, k domovu ji srdce nutí, k zámku úsvit čela – dlouho myslí, uvažuje, potom rychle vstane: „Nuže, k vůli Tomíkovi poslechnu vás, pane, rád-li totiž Vojtěch svolí a má stará matka, abych chůvu na vrub vzala svého zrozeňátka –“ „Zrovna vhod, má ženo zlatá; avšak čemu služku, máme-li už koho vzíti, myslím na Barušku; jí i nám tím pomoženo, prosta bude nouze. Tomka věrně opatřiti může ona pouze; 78 chceš?“ – „Ba ano, s Pánembohem bude bez ústrku! Vidíš, teď mi jedním rázem padl kámen s krku!“ „Snad že je v tom vůle Boží, dcero moje milá,“ vece matka, „na tvém místě též bych učinila; za peníz, jejž obdržíte, koupíte si nivu, sypáním a kravkou Tomek dosť má na výživu; já Vojtěcha odstavila dřív než po půl roce, no, a Tomík může-liž míť statnějšího otce?“ Při tom matka usmála se, syn se usmál taky, doktorovi jiskřily se temnosivé zraky. Jenom Běla hocha tiskla: „Už tě v rodném domku 79 musím tedy zanechati, Tomíčku můj, Tomku! Ale často spatříme se, snad že týdně asi...“ a bohaté slzy tekou s dlouhé její řasy. – Doktor na to: „K čemu slzy? Sama dobře víte, že to svoje potěšení častěj uvidíte, třebas týdně nebylo to ani v týdnu dvojím...“ „Tak? že ne? to, milý pane, v slovu nedostojím! Za tři týdny aspoň, myslím, pustíte ho k matce?“ „Nevím! Ale aby jednou konec bylo hádce, na měsíc to umluvíme, jináče juž není, rozčilení mysli škodí kojné při kojení; vždyť bude hoch zaopatřen 80 jak při dvorském kvasu; snad i otce uvidíte též od času k času, přivezou ho na kočáře až před panská vrata, a tak bude vaše radosť vždycky vrchovata!“ „A kdy musím z domu?“ – „Myslím, zítra odpoledne, lépe dříve...“ Matka pláče, Běla v tváři bledne. – „Vzmužte se přec!“ Běla kvílí, ale doktor stranou nový dukát na stůl klade: „Toto na zavdanou; hned, jak domů přijdu, pěknou kravičku vám hbitě z knížecího pošlem dvora pro to vaše dítě; odstavte je bez prodlení, chystejte se ruče, kdo ví, jestli čáp už dneska v zámku nezatluče; 81 zítra bude panský kočár před vaším zas domkem, rozlučte se jenom klidně se svým statným Tomkem!“ Podal ruku po pořádku, každému dle stáří, potají cos domlouvaje ještě hospodáři; ve předsíni hladký klobouk na lysé dal čelo, do vozu sed’... a vše zase k zámku ujíždělo. – Vojtěch ještě chvíli venku na záprsni čekal – volal psa, ten ustavičně za kočárem štěkal; snad se durdil na doktora jako dřív i nyní, že přemluvil hospodáře s mladou hospodyní. – 82 VII. VII.
S Bělou náhlá pojedenkrát udála se změna, neplakala nad hošíkem, stála jako pěna, až konečně jako ve snu rudým děla retem: „Nebudeš mi otročiti, lehčej půjdeš světem, nebudeš mi nouze tříti, vím, co otec zkusí, peprnou-li panskou práci před svou konať musí; nebudeš ty pole orať, ani v bouře sporu po zvlněné řece svážeť hrubé klády voru; pro tebe jsem učinila, pro tebe, mé děcko, pro tebe jsem krev svou dala, pro tebe dám všecko; hajej, dadej, dítě zlaté... Bože, zbav je trnů, 83 já jich raděj stonásobně do své duše shrnu.“ Tišej bylo na chalupě nežli Vojtěch tušil, neklid srdce hlasitější na hruď nezabušil; kradmo půlnoc k ránu spěla, a hned na úsvitě požehnala, odstavila Běla svoje dítě; neplakaloť, že na místě obvyklé své dávky teplé mléko dostávalo od švýcarské kravky. Těšila se Běla klidu, chystala si šaty, ale Vojtěch bez potuchy vytratil se z chaty, od domova ubíral se s vyjasněným okem, do vesničky naprotější spěšným kráčel krokem, 84 a než stromův u silnice stín se půldnem zkrátil, s Baruškou a s jejím dítkem k chalupě se vrátil. Velké bylo potěšení pro Bělu i matku, když jim jako v zavolanou přišla pomoc v chatku. Vojtěch šťasten usmíval se v blahém srdce vření, že upravil ženě svojí milé překvapení. Ta mu kolem krku bílé ovinula ruce: „Zaplať Pánbůh, zlatý muži, konec bude muce!“ „Zůstaneš tu tedy, drahá, matkou na mém místě?“ Barušky se Běla ptala, a Baruška: „Jistě; jenom na mne spolehejte vždy a se vším všudy, 85 od srdce vám odpadnětež starosti a trudy; vám i mně je pomoženo – Bůh to juž tak řídil; překážkou co v cestě bylo, vyrovnal a sklidil.“ Což tu bylo objímání! Běla rozechvěta se švakrovou, jako by jí neviděla léta; ukazuje, vysvětluje, co jak bude s Tomkem, až jí bude loučiti se se síňkou a domkem. „Měj jen děti na starosti, aby byly zdrávy, maminka a Vojtěch spraví stodůlku i krávy, ty dbej dětí, nechoď od nich v noci ani ve dne, a Tomkovi dávej mléko vždycky od té jedné, 86 pomalu ho budem taky zvolna přikrmovať... ale Bože, jak pak budeš své i moje chovať?“ „Inu dobře! Moje sedká, je tak naučeno; Vítouška dám do postele, tvé pohejčkám věno, pomyslím si, že jsem stejně matkou jim se stala, však si mnohá po dvojčátkách zdárně přichovala!“ „Obtížno však bude přece!“ – „K čemu nepokoje? nejdřív tvé mi na starosti, pak teprve moje; půlletem je Vítek starší, a to vydá mnoho, chápe všecko, stichne v pláči, dím-li: nechej toho; ošetřím ti chovanečka, jen se nermuť více, 87 uhledím ho jako vlastní oka zřetelnice; Pánbůh také dopomůže, zdraví dá a sílu – ostatně chci také jinde přihlížeti k dílu; nestarej se! Uchystej se, nežli slunko sedne, snad pro tebe podle všeho přijdou odpoledne, no, a potom všecko na mé srdce vlož a páže...“ Vojtěch vzdychl, Běla vzdychla a juž šaty váže. – Modré nebe nad vesnicí potáhlo se mraky, všude k dešti chystalo se, v srdci Běly taky; ústům zvolna ubývaly hovornější hlasy, ale za to krápalo juž z přiklopené řasy. 88 Blýskalo se od severu, mrak se honil s mrakem, bouře nebem pobíhala s vytřeštěným zrakem; v každém oku žhavých hadů smečka smýkala se, sjel-li jeden bleskem dolů, zlíh’ se druhý zase; týčil hlavu, skotoučil se, první nade všemi, ovinul se kolem mraku, střemhlav letěl k zemi. Bouře oči vyvalila, stáhla černé brvy, skráně zprvu olověné podlily se krví; z nebesklonu k nebes vrchu děsnou rostla hlavou, levou peruť výš-li vznesla, k nohám kladla pravou; poháněla svoje tury, by se rvali čely, ti na sebe v zajíkání rázem doráželi; 89 řvali, že se hory třásly, ohně z nozder metli, sotva vichrem oddechnuli, hned se nově střetli. Bouře turům chechtala se; na zběsilé pouti žertem stromy vyvracela, za vlas rvala proutí; do vln peruť ponořila stále kroužíc v kolu, a když křídly zavládala, déšť se hrnul dolů. Hrnul se a hrne znova, bouře hněvem spita, mraky, kde se jaký jeví, v jedno stádo chytá; staršlivo, kde zkosmatělou hlavou zpupně třese: s pláčem řeka děti svoje – vlny – na břeh nese, ale ony nazpět skokem na srdci jí leží – leč juž zase matka s pláčem 90 k břehům s nimi běží; na pole je v brázdy klade, na luhy a lada... a bouř stále neustává a déšť stále padá. Čím víc krajem množily se mračen kapky spory, tím víc Běle jasnily se potažené zory, a když ze chmur nedohledných průtrží se lilo, juž to její krásné oko ranní hvězdou bylo. Proč? Aj, Běla těšila se, za takého deště že zůstane panský kočár v zámku přes noc ještě, že užije Tomka svého odpůldne i ráno – a zas sedli, hovor vedli, cesty málo dbáno! Hovořili, Běle z ňader vymizely strachy, 91 do tabulek krápalo to bohatými hrachy, příval hnal se po ouvoze pokaleným slapem, dvoru štěrk byl na půl stopy vymlet pod okapem; v oraništích bahno stálo, stopeno půl obce, sterou rýhou tekla voda s protějšího kopce; jindy Běla smutnou byla, dnes však smutnou není: „Nepřijedou!“ – Člověk míní, ale Pánbůh mění! VIII. VIII.
Liják ustal, vybralo se, rozprchla se mračna, jako v zimě po zaváté pláni havěť lačná, nebe sem tam jasnilo se pod peřestým mrakem, jenom blesk se ještě kmital 92 rudožhavým drakem. Z trhlin nebe tu i tamo stopenému luhu slunéčko se vysmívalo z oblak světlých pruhů; vysmálo se, ukrylo se, samé žerty kuje – silničku i průhon celý voda zaplavuje. V světlém nebe okamžiku Vojtěch z okna zírá, jeho pole na poříčí povodeň je širá, řeka na luh rozbíhá se, strne, zase couvá, valem voda vlny valí, hněv jí ňádro zdouvá; břehům písku přihrnuje, oblázků i rmutu, vyhazuje plné hrstě nalámaných prutů; stezky není vidět’ v poli, nikde živé duše, 93 všecko šťastno, že lze klidně poseděti v suše; není vozu ani pěších nikde v celé cestě, rolník v dál se nevypravil, měšťák zůstal v městě; silnice je rozemleta... kdož by dnes jel po ní, nemusí-li. – Však co je to? – Tiše! – Řehot koní. Slyš! vždy hlasněj ozývá se, od zámku se blíží, kočár to však není jistě, vůz snad s hrubou tíží. – Také Běla k oknu měří, poslouchá a tuší... Hle! Hle!... povoz uviděla, žal ji proběh’ duší; černý kočár, krytý zcela ze předu i strany ve spřežení s pyšnou hlavou komoňů pár vraný; 94 všecko všudy zastříkáno od koles až k víku i ten kočí se svým druhem výše na kozlíku. Viz, jak jedou! Jako kdyby strhať chtěli koně, voda smrští před kočárem, skáče ve průhoně; déšť se hrne z mračen dolů, kal nahoru zdola, po nápravy do kaluží zapadají kola. Nedbá kočí, nedbá sluha, přímo k domku míří, Běla křikla: „Už jsou tady!“ strasť jí čelem víří, „Tedy přec? já přenešťastná! a juž zase pyká, ale Vojtěch pamatuje: „Činíš pro Tomíka! Nebude mu aspoň v žití strádať těžkou prací...“ a Běle se jedním rázem zase poklid vrací. 95 „Setři slzy!“ těší matka: „Pláčem voláš sejčka, nač? Baruška věru pěkně synáčka ti hejčká; všecko dobře bude zase, a my všeci šťastni...“ Kočár stanul – Běla stichla – obloha se jasní. Loučila se Běla s dítkem, s mužem svým a matkou, se švekruší, se slípkami, s kravkami a s chatkou; stokrát hocha zulíbala, s lůžka zvedala ho: „Dítě, dítě! nikdo neví, kterak jsi mi draho, neví, aniž věděť bude myšlének mých tíže, svoje srdce dávám tobě svatou známkou kříže...“ Křížem dítě znamenala na klenuté skráně: „Opatruj vás, ostříhej vás 96 tady anděl Páně, ochraň vás tu všecky spolu svatá Boží ruka, ale nikdo, nikdo neví, jak mně srdce puká, ale nikdo, nikdo neví, jak mně stále k pláči!...“ Vybrala se ze světnice, na dvoreček kráčí... Smutná stoupá do kočáru; Vojtěch s matkou venku, švekruše jen s dětmi trvá klidně ve přístěnku; ještě zpět chce Běla k dítku, ale matka brání: „Jdi, dušičko, každý pohled ponovu tě zraní. Odhodlej se s Pánembohem – tak, tak, milá dcero, abys raděj v městě byla, hnedle bude šero, liják zrovna na spadnutí, rozžehnej se vlídně, 97 vždyť nejedeš konec světa, ani k branám Vídně, viď, Vojtěše?“ – „Pravda, pravda,“ Vojtěch matce hoví, „vždyť to činí všecko pouze k vůli Tománkovi.“ Utřela si kalné oči, dvířka vozu hledá, však už lokaj otvírá je, Bělu dovnitř zvedá; Běla nechce; nevzpomáhá, lokaj nepřestává, na krk šátek, na nohy jí liščí kožich dává; usmívá se potměšile – rázem zavřel dvéře, a juž Běla uhostěna vozu v pološeře. Ke kočímu lokaj sednul, do pláště se krčí. „Na!“ vzkřik’ kočí, komoň frká, a juž kola hrčí; jako bleskem cestou letí 98 zápřež panských koní, marně Běla z okenečka nazpět hlavu kloní, marně drahých vykukuje, marně s Bohem volá, tajná křídla mají oři, tajná křídla kola; zas kal cesty vzhůru stříká od koles až k víku, nedbá lokaj, nedbá také kočí na kozlíku, jazykem si o ponebí lupá, nutí koně; voda smrští před kočárem skáče ve průhoně. Vojtěch s matkou na záprsni domku stojí ještě, se slzou se v tváři mísí bludné kapky deště; stále hledí za kočárem, v dumách tona celý, jako by mu v černé rakvi štěstí odváželi; 99 zírá všechen zarmoucený, jak kůň dále kluše, sem tam chodí po dvorečku jako bludná duše; ženu těšil, hůř však nyní jemu v levém boku, vždyť ji v síni neuvidí po celý čas roku... V panském zámku ticho vládne, veselo však přeci, dcerušku tam přines’ v soumrak čáp na bílé pleci; všem, kdo panstvu na obsluhu, nohy jenom hrají, s vikýřů a s věžních oken drobné vlajky vlají; od vrcholu táhlé věže velký prapor visí, stálým vláním v praporečků pohovor se mísí; v oknech dolů spuštěny jsou husté žaluzie, nádvoří a cestu k zámku 100 hojná sláma kryje; všecky schody, všecky chodby koberců jsou plny, aby hluku neroznesly vzduchu kvapné vlny. Přijel kočár na nádvoří, komoň slámu depce, lokaj dvířka otevírá, nemluví, jen šepce; starý doktor po širokých schodech měkce kluše, k Běle běží: „No, jste tady? Dobře, milá duše; děťátko je vykoupáno, princezna to hezká, spí! – Jste zdráva? uvidíme, kojiť vám juž dneska! pojďte, pojďte, moje zlatá, vizte dítko svoje...“ poté služkám: „Kojné jídla dáte do pokoje, kuřátka i koroptvičky, vůbec hojnosť všeho, 101 víno žádné, za to větší džbánek plzeňského; avšak dříve – zapomněl jsem při tak kvapném reji – teplou lázeň s panským prádlem rychle upravte jí!...“ A zas Běle přívětivě domlouval až něžně: „Jděte, pak vás představíme choré paní kněžně; netajte se, jak to bývá, nikdy věcí spornou, se zdravím vždy ke mně spěšte, s jiným na komornou, jedno ta má, druhé ona, vše stane se hbitě, jenom vždy jak o své dbejte o knížecí dítě.“ 102 IX. IX.
Když se kněžna pozdravila, chystalo se k hodu, všecko panstvo sezváno je dálném po obvodu; co tu hostí přicházelo přes knížecí prahy, dcerušku sám arcibiskup pokřtiti měl z Prahy. Z chvoje brány stavěly se, namazaly zvony, a když přijel, rozléhal se hlahol na dva hony. Školní mládež s učitelem a všech jiných mnoho šlo mu v ústret; sličné děvče řečí vítalo ho... zkrátka: řídká slavnosť byla, a den celý Běle tak se zdál, jak v svatodušních svátcích za neděle; myslila si: jinak věru děti sobě chová 103 pyšný zámek nežli prostá chata šindelová; jaký rozdíl ve všem všudy u pánů a robů, od prvního na svět kroku až na pokraj hrobu; co tu čeká na boháče, žebráka co čeká – mysl Běly semo tamo ručím křídlem těká. – Na anděla strážce právě slavné křtiny byly: do živůtků zlatotkaných dítě přistrojili; v krajkovou jak ze smetany zavito je plenku, blankytovou karkuličku mělo na teménku, dlouhý pláštík stejné barvy – hodový byl taky – poset zlatým vyšíváním s knížecími znaky, s levého pak ramenečka 104 s nádhernými lemy krásné stuhy snášely se bezmála až k zemi. Arcibiskup v rudém šatě, v zlatém pluviále dítko křestil; kolem něho farář neustále ukláněl se, přisluhoval svatém při obřadě. Běla stála s komornými stranou v první řadě, a když kněží vzácných kmotrů na dítko se ptali, pěkné jméno uslyšela: Helénka jí dali. – Vpravila se Běla brzy v Helénčinu službu, nechať zprvu po rodině častou měla tužbu; vpravila se v řeči, mravy, schody, chodby, síně, smutno-li jí, zazpívala 105 dítku na svém klíně. Ovšem všecko jinak bylo ve knížecím zámku: obrazů zde na zdech plno, víc než na vsi v chrámku, a jaké to vzácné tváře: panstvo různých šatů, tamo v černém aksamitu, onde ve šarlatu; tu s okružným límcem vzhůru, tamo s plihým dolů; zde s parukou na temeně, jinde o chocholu; tu široké nohavice po lýtka a v zlatě, tam s výdutky nad kolenem přilehlé až k patě; někde prsí vojínovo ocel kryla zplna, jinde od šíje až k pasu samá krajek vlna; tamo boty nad koleny seříznuty kosem, podál trepky bez podpatků 106 s vyhrnutým nosem; někde vlečky sáhodlouhé vyšívány zlatem, onde krátké sukně, za to v čepci rozsochatém. Divné tváře: vážné, bledé, z dávné zašlé doby, knížeti však přec se nesly posud do podoby. Když se na ně o samotě zadívala Běla, zdálo jí se, že jejich ústa rděla se a chvěla; snad že chtěly nedočkavé v tajném nepokoji z rámců ven, by pohleděly na pravnučku svoji. Běla se jich zprvu bála, utkvěloť jí v oku, že ji zevšad prohlížejí, ze předu i boku, že ji slídí, každý zvláště, 107 všecky dohromady, ale pozděj zvykla přece na chodbách a všady. Zprvu zjevně vzpomínala na domov a dítě, leč že doktor rozbíral ji, činila jen skrytě; chvíle, týdny počítala za noci i ve dne, až své drahé potěšení, Tomka, opět shledne. „Kdy ho spatřím?“ tázala se, v očích proudy záře. Na to doktor: „V neděli proň sjedem na kočáře, babičku s ním vezmem taky, strpení jen mějte malý týden; jenom nám tu stále nevzdychejte: vám to škodí, dítku škodí – tak se nesmí státi, kojnou-li nám měnit bude, nelze smluvy dbáti. 108 Z prospěchu juž nedělejte, což pak vám tu schází? a váš hošek doma také bují jako mlází; líp než při vás, milá Bělo, dvojnásob má stravy, vidělť jsem ho, z obličeje plál mu úsměv hravý; nevíte snad, že pan kníže přikázal, bych vlídně navštívil ho na vesnici nejmíň jednou týdně, abych zvěděl, jak se daří, zdráv-li a jak roste – juž konečně nedůvěru duše navždy skoste!“ – Běle oči zasálaly štěstím, jen jen hrály: „Tak vy týdně jezdíte tam? Ty nebeský králi! To jsem sotva pomyslila, že ti páni hodní 109 budou s námi zacházeti jako lidé rodní...“ Těšila se, dobře bylo, kněžnička jen kvetla, líčka byla plna krásy, očka plna světla; rovnala ji k Tomíkovi: „Hoch můj hezčí přece, třebas v prostém ukryt plátně a ta v kmentu,“ vece, „ale když tak na mne hledí, když se k ňadru tulí, ani nevím, že je cizí, že mne s ní jen skuli; že ji skuli zlatým poutem, jehož každý článek místo útrap leskne se mi sponkou radovánek.“ Klonila se k panské dcerce: „Ó ty malá knění, vykvetla jsi, by můj Tomek nekles’ v otročení; 110 hodlám tebe ošetřiti, roztomilá vílo, by se mi tvou náhlou smrtí všecko nezhatilo!“ X. X.
V podjesení za neděle, při slunéčka zjevu, přijel Tomek na kočáře k matce na návštěvu; babička s ním zavítala, oděla ho sličně, úrazu by cestou nevzal, dbala ustavičně. Do komnaty přinesli ho: křičel, toužil zpátky, nechať matka lichotila, nepoznával matky; teprv, když ho k srdci zvedla, hloub jí hleděl v líce, v čtyrech očích jasnilo se rázem víc a více. 111 Nevědomky očarován kol matčiny šíje ručku svoji baculatou čilý klučík vije. Byla Běla potěšena zdravím holoubátka; sedly, hned se do hovoru stará dala matka: „Skoro jsem už na tom byla, že dnes nepojedu, měl jeť Vojtěch, shodli jsme se přece ku posledu; byla bych mu první jízdy přála, zlá však rada: kamene mu dobývati na podzídku z lada, a tu třeba lidí sháněť, všední den se hatí, to víš, kdo si nepospíší, dvakrát tolik platí.“ Dál a dále vypravuje, jak jsou nyní sami, kterak že jí vzpomínali 112 často se slzami, jak se s Tomkem po odchodu jejím doma dálo, a že klučík nezastesknul za ní dosti málo. Šťastna Běla políbila ruku svojí tchyni: „No, tak zdráv je?“ – „Byl-li dříve, dvojnásob je nyní.“ – „A jak spinká?“ – „Jako dudek,“ rychle matka praví, „mátě spánek pěkně stejný, tichý, nelekavý; k ránu se jen plačky budí, rád on bumbá, pane, Baruška hned ohřeje mu mléko přichystané; z ucháčku s tím zlatým proužkem na ohnutém kraji nejraději malinová ústa jeho ssají; sám si ručkou přidržuje, spodní rtíček špoulí, 113 bumbá, bumbá, spokojeně v náruči se choulí; oddechne pak, usmívá se, ke koši se tahá, ospale si prozpěvuje: „Hahá, hahá, hahá...“ „No a Vítek?“ – „Ten mu přeje, ani nezapipne, Tomíka když matka krmí, jenom hlavu vypne, rozhledne se, co se děje, do peřin se skryje, čeká, jeho bývá, čeho Tomek nedopije; však mu zbude vždycky ještě, mámeť toho plně, Tomek skoro zpola nechá, jako zúmyslně; o nic spolu neškorpí se, jsou to hodné děti jak dva rodní sedmihlásci na jediné sněti. „A jak Vojtěch?“ – „To víš, teskní, 114 hejčká časem dítě, dělá, co kde v domácnosti – no, vždyť navštíví tě brzy taky, lze-li bude, hodláme se střídať, jde-li jeden, musí druhý hospodářství hlídať; robotí-li Vojtěch v poli, nebo chystá píci, tu mně domek spravovati, Barči dítek stříci.“ „A co kravky?“ – „Daří se jim!“ „A co psík?“ – „Ten smutí, také u té němé tváře jakés zastesknutí; ten se sháněl! čmuchal, vrčel hněvivě a zlobně, než do koutka uhostil se mrzut u záhrobně...“ „Chudák psíček! A jak na vsi?“ „Závisť hruď jim třebe, však to všude, milá duše, kromě toho nebe. 115 ,Ti zpanštěli na chalupě,‘ řkou, ,z těch polí trocha, kloudného as bude málo z toho jejich hocha; fňukal je to rozmazlený vinou hloupé mámy,’ – my si k srdci nebereme, žijem pěkně sami.“ „Závidí nám pomlouvači hrstečku té zvůle!“ „Zdali právem? Lepšíť Tomek vísky dobré půle; nyní se však ani anděl pomluv neustraní, já jen říkám, špatný holub, jenž se pohavraní; bude holub, nech se živí lepších klasů víškem, – chceme ho jen něčím míti, ne však hrdopýškem; jak kdo myslí, jak kdo koná, mní, že také jiní, 116 tak neb onak lidem nikdy v hod se neučíní; ať si mluví! Vlastní hrby člověk vždy rád vloží na bližního. Žijme jenom dále v bázni Boží!“ Chvíli ještě rozmlouvaly, vždyť princezka spala, – aby Tomek nenastydnul, Běla domlouvala. „To to,“ matka odvětila, „není zimy venku, ostatně jsme na kočáře jako ve přístěnku; vším nás páni opatřili dřív, tož nyní taky, ba, pro Tomka dostali jsme plátno na povlaky, a co prádla! milá zlatá, že nám to až teří co měl Tomek, pro Vitouše vybrala jsem dceři; všecko máme! – To je štěstí, 117 moje duše zlatá, jen ať nám je neporuší chvíle jedovatá; však teď domů!“ – Loučily se, vsedly do kočáru; – uvnitř hojnosť bylo všeho: kožešin i darů. – Roztomile prospívala kojenička něžná, laskavější čím dál byli komonstvo i kněžna; láskou se k ní přiklonili, mnoho vzala darem, rádce měla, těšitele, na doktoru starém; vlídné bylo zacházení, hojnosť všeho všudy, no, a Tomek zrovna kynul, k čemu tedy trudy? Mimo dítě zřela Běla ob čas muže taky, vesel byl, že vyplnil se doktorův slib všaký; 118 na vše, dál co ještě bude, chystal se a strojil, myšlének roj zlatokřídlý v hlavě se mu rojil. – A jak svěží byla Běla, dvojnásob než prve: líčka z květů jabloňových, ret z planoucí krve; každý pohled jejích očí jak by zrozen v zlatě, nové krásy přibírala ve malebném šatě; sukní střih byl sice stejný jako dřív, i šátky, ale jak to všecko padlo, jaké bylo látky! Pyšněl Vojtěch mladou ženou, pyšněl vlastním domkem, pyšněl skotem, pyšněl polem, jak pak teprv Tomkem! Tím se všecko vynášelo, nejvíce však Běla, 119 dostalť prádlo zrovna také, jako kněžna měla, jen že bylo bez korunek šitých v prádla rohy, a čeho on po půl tuctech, toho ona stohy. Klidnou Běla, skoro šťastnou na zámku se stala, dítko zpěvem, žaly svoje dary uspávala; vždyť co doktor přisliboval, nebylo jen zvěstí... dumala-li, dumala jen o Tomkovu štěstí. XI. XI.
Přišla zima do údolí, sivovlasá zima, hojný střehýl na obočích, sutky pod očima; jíním se jí řasy chvěly, mrazem zory hasly, 120 ruce z hávu ustavičně sněžné hvězdy třásly. Chaty v bílou loktuš skryty tulily se k stráním, skřehlé vrány přelétaly pole s bědováním; stromy snětí nakloněných, v kšticích bílé věnce, zapomněly mízu hnáti, tlačiť na pupence. Bouře letší od severu v rozkaceném zpěvu divou mocí, ostrou tlapou ryla v zmrzlém dřevu. Nedbala jí Běla tuze, nechť jí mnoho třeno, vědělať, že v rodném domku všecko opatřeno, věděla, že není nouze v síni ani v chlévu, dobře vše, a hošek také chodil na návštěvu, nic mu doma nescházelo, 121 žvatlal, hrál si s Vítkem, poupátkem byl u své matky, u Barušky kvítkem! Do Prahy jel mladý kníže, před vánocí bylo, toho roku mladé panstvo sídla neměnilo; jindy v Praze potrvalo, nyní, dítku k vůli, zůstalo zde také druhou chladnou roku půli. Kníže dlouho nezameškal, přišel v týden vratký, přines’ darem různé věci pro hračku, i šátky; paní kněžna rozdávala dárek jeho sterý, určeno co bylo komu, v pokoji své dcery; mělať zvláště upravenou síň princezna malá, s okny na park, a v té s Bělou trávila i spala. 122 Pro Helénku bylo věcí zrovna celé vaky: skvostné šátky, rozmanité, plášť – a panna taky; a jaká to panna byla! krása věru sama, stisknul-li jí na srdíčku, zavolala „mama“; kolem rtíků, v důlkách tváří kryl se život smavý, zlatý pramen jemných vlásků vlnil se jí s hlavy; oči jako nezabudky u potoku nivy – byla panna jako živa, byla samé divy; vždyť i hlavu ohýbala, ručičky i tlapky, zavírala, otvírala obrvené klapky; ležela-li, přivřela je, pozvedla, když vstala – mnohá matka s takou pannou sama by si hrála. 123 Šaty byly atlasové, na nich zlaté kvítky, ošatil by za ně dobře dvě sirotné dítky; kníže pán snad nakupoval tyto věci k hraní, z části svojí malé dceři, z části svojí paní. Také Běle přines’ různé drobnosti a šaty: na řetízku článkovaném křížek ryze zlatý; čapku, bílou beraničku pro Tomíka darem, kožíšek i nohavičky, vozík s koňů párem; množství pestrých maličkostí k točení i vrhu – v městě takých neviděti o výročním trhu. Což tu bylo zevšad divu při takové kráse, 124 Běla tenkrát Tomka svého sotva dočkala se, a když přišel, zdobila ho, pyšna v ňader skrytě, že vypadal líp než mnohé úřednické dítě. „Častěj v šatky oblecte ho,“ řekla Vojtěchovi, „dřív, nežli z nich povyroste a pokud jsou novy; Vítkovi ty starší dejte, Baruška nechť spraví – jenom ať to neumaže,“ zase o svém praví. „Nenoste ho mezi děti, také ne v tom šátku, na lepší ho budem zvykať hnedka od začátku; bez toho, až povyroste – doba rychle míjí – půjde, jak pan doktor pravil, někam do studií. Hleďte vůbec, ať se vždycky 125 pěkně čistě nosí, ne jak děti na vesnici bez střevíčků, bosy; jak odroste dětské sukni, hned ho do škol dáme, na pána ho – na panáčka nejspíš – odchováme. ,Jen ho pěkně strojte, Bělo,’ sama kněžna říká – ať tedy hoch lepším šatem lepším mravům zvyká.“ A jak Běla domlouvala, tak se dále nesla, do vln žití opírala přání lehká vesla; když se tužby skutkem jeví, srdce nové rodí – snění krajem nejluznějším hrdou matku vodí. Zřela v dumách synka svého zbavena vší tíhy, usmívavě do škol nosiť papíry a knihy; 126 viděla ho v pěkném šatě, květy střádať z hory, mezi tím, co chudák Vítek plavil těžké vory; viděla ho pánem, sebe s otcem v jeho síni malované, v také asi, v jaké ona nyní; viděla ho na kočáře jezdiť párem koní, viděla, jak selští synci nízko se mu kloní, jak mu v ústret přicházelo všecko s nahým čelem, nejen kupec, také správec s panem učitelem; její radosť stále rostla, s ní však, třeba zticha v srdci matky, výše hlavou vzmáhala se pýcha; čím ze zámku více darů v chatku její sletlo, tím víc ňadro ukypřené nadějemi kvetlo, 127 tím víc různá havěť touhy s křídlem káně stinným volala k ní: Tomík tvůj je bratrem Helénčiným! XII. XII.
Zastenala, zavzdychala zima bouří divou, bylo se jí rozloučiti s milých krajů nivou; zaplakala bystřinami těžce rozechvěna, slzami je odnesena bílá její plena. Řeka pyšně vyrůstala, jarní vodou spora, svitem slunce kypřily se údolí i hora; potok zase jako jindy počal ňadro douti, kočičky se objevily na vrbovém proutí; lupínek se obnovoval 128 na stromech a křoví, celý kraj bral ponenáhlu šat na sebe nový; bílé květy procitnuly v rozsochatém hlohu, fialky zpod kyprých listů, mouchy v okna rohu; mrtvé květy otvíraly zvolna jasné oči, rudé pučky zjevily se černém na klokočí; poupětem co ukypřeno, těsný obal ruší, slunka ret mu ve hruď dýchá libovonnou duši. Od jihu se vlaštovice k starým hnízdům vrací, čáp na věži počne brzy oteckou svou práci; pěnkavice s buku sněti zvučnou píseň zvoní, Máj zatoužil na projíždku slunném na komoni; v luhu, v poli, v porostlině, 129 v svěžích keřů hrudi, zvučným zpěvem drobných ptáků celý kraj se budí; skřivan z pole ozývá se, hřivňák z lesní příče: mladé jaro vyskočilo z květu petrklíče; s nebe k holé stromu hlavě, k nemocnému skrání, zlatým proudem znova padá Boží smilování. Srdce Běly dobou jara také vzešlo květem, vážka citu vzletla v srdci nepokojným letem; jarní touha po domovu vzmohla se jí v hrudi: hned jí čelo ohněm plane, hned jí ledem studí; zasteskla si srdcem, duší, zasteskla si hlavou – přeháňkou jen jarní bylo, ne však bouří pravou, 130 třebas ruka častokráte plné ňadro stiskla, přec pojednou místo slzy radosť z očí tryskla. – Přehnalo se, vyjasnilo, všecko stichlo zase, když Tomkova plná líčka v zámku zjevila se, s Vojtěchem když hovořila, zaplesali oba, rychlými že kroky běží nová žití doba. Devátý se měsíc klonil, co juž v zámku Běla, ještě jeden mladou kněžnu při prsu míť měla. „Ještě jeden!“ těšila se, stesk však přec ji dusí; záhy že se od Helénky na vždy loučiť musí; uvykla jí jak své vlastní, sotva věří tomu, že si malé kojeničky 131 nelze přibrať domů; byly v srdci samé spory: semo tamo chtělo, proč že to, proč ono asi, samo nevědělo. „Bude se nám loučiť přece,“ teskla Běla skrytě, „Tomka mám, přec scházeti mi budeš, zlaté dítě.“ – XIII. XIII.
Bylo jaro na vrcholu, v parku stromy kvetly, sedmihlásci v starých lipách nová hnízda pletli; orlíčky a pantoflíčky, resedy a zvonky, zdobily si při vrcholku květem outlé stonky. Na odiv sta růží neslo lahodné své vnady, kam se oko zahledělo, krása byla všady, 132 rybník křovím obroubený v slunci skvěl se celý, labutě dvě podruženě v něm se projížděly; vlaštovice svěžily v něm perutí svých hrotky, s vršků travin perly pily pěnkavice krotky. Střízlíčkové probíhali živých plotů šeří, chocholouši tříbili si na kloboučku peří; mladý motýl v novém plášti pradávného kroje z kukle spěl a z česla oulu včely, první roje; temná vážka na osině – snad že v noci stydla – sušila si upejpavě síťkovitá křídla. Pod košatou lipou v rohu u parkové stěny v záhoncích stál květinových 133 altán povýšený; od podzámčí kolem něho k chrámu prostřed města kaštany jsouc posázena pěkná vedla cesta; odtud dobře bylo zříti, co se v městě dálo, i to mladé setí vůkol po polích jak stálo. Májového odpoledne do altánu v sadě doktora a kněze paní pozvala si k radě; pozděj přišel ještě kníže – všecko bylo venku – pro Bělu šel vposled sluha – vlastně pro Helénku. Rozprávěli, hovořili při bohatém stole; Běla s dítkem pohlížela do šírého pole, vše se kolem zelenalo, 134 všecko divným chvatem posypalo Boží slunce perlami a zlatem. Kypré setí vlnilo se jarně dechem Božím, dujný jih se protahoval plnoostým hložím, s hojných višní kolem polí květy dolů střásal, skřivan krouže nad osením svoje hymny jásal. Bělásci dva, rozpustilci, kolotavým letem družili se s plané hruše padajícím květem: se smrtí se život družil – divná, divná doba – letli, spadli – bílé květy zavály je oba! Hle, tam louka, parádnice přes noc plna krásy živůtek svůj zelenavý kvítím vyšila si; 135 outlá jabloň vedle meze ozdobila skráně, potok mile zradovaný v dětské tleskal dlaně, přes řepku pak jasnožlutou, jetelinu rudou jako v mlze zhlídla Běla svoji vísku chudou. Vzdechla sobě. – „Nevzdychejte,“ v žertu vece kníže, „známť já věru v jarním čase mladých srdcí tíže; vaše jho se brzy skončí – za měsíc juž krátký v domek svůj, ne ve můj více, vrátíte se zpátky; vaším, milá Bělo, všecko, co je vně i venku, bez výkupu, bez poplatku – máte za Helénku; pode ctí co přislíbeno, pode ctí zde máte, s týden ještě, pak kojenku 136 svoji dochováte. – Zde je úpis!“ – při tom z ňader vyňal list: „Čísť znáte, s doktorem co umluveno, všecko psáno máte; ani čárkou nezměněno smlouvy po výsledku – a zde místo na podpisy dožádaných svědků; pod můj ať se podepíší občané dva zdejší, volte, nad ty najdete-li, Bělo, ctihodnější!“ Při tom lehce na své hosti ukázal. Ti, hrdí, listinu dřív vystavenou jmény svými tvrdí. – „Hotovo,“ děl kníže, složil, Běle dal: „To skrejte, k ujištění na ouřadě do knih si to dejte, vše, ať třeba psáno není, poctivě se stane!“... 137 Běle srdce v těle buší, z oka radosť plane. Líbati chce ruce kněžny, ta však jemně brání, na Helénku usmívá se, hladí Běle skrání; na to vece: „Mámť vám z mnoha děkovati, milá, dítku jste mne dvojnásobně všude nahradila; budu toho pamětliva; starosť byla velka, však juž dítko odstavíme, přijdeť pěstitelka; psali jsme již, přijde brzy, za tři týdny asi... vrátíte se Tomáškovi v nejkrásnější časy, no, pak syna užijete...“ Běla usmála se, radostí jí krůpěj rosy v dlouhé stála řase; srdce jen se tetelilo, každá žilka hrála – 138 Helénku si k srdci tiskla, Helénka se smála, ba i mladá matka její usmála se lehce, Běle dítko odluzuje, ale dítko nechce. – Na kostele nenadále trhnul zvoník zvonem, z podzámčí se vzhůru vznesla žalosť smutným tónem. Co se stalo, co to zvoní? Někdo umřel asi, ne-li z mlýnské, tedy jistě z pivovarské chasy! Tichý pohřeb, jeden zvonek... Kněžna ptá se hbitě: „Kdo to umřel?“ Doktor na to: „Paní staré dítě, malá dcerka, jedináček nescelených skrání, vědělť jsem to, že se ničím smrti neubrání; dosti dlouho trápila se – 139 tam jí bude lépe.“ „Ale matka,“ zase farář, „zle si čelo tepe; naříká si, hořekuje, mní, že vinou byla, dcerušky že zanedbala, že dřív odstavila...“ Při těch slovech nenadále Běla sebou trhla, zima hned, hned horkosť tuhá ve tvář se jí vrhla, ruce, nohy se jí třásly, prsa se jí chvěla, teskná mysl jedním rázem domů zaletěla; kolem Tomka zakroužila upomínka tklivá, jak kol hnízda v nebezpečí křepelička sivá. Dolů k cestě pohleděly Běly siné tváře: rakvičku pan starý drží v loktech na kočáře, 140 k dcerce svojí zabedněné sivou hlavu shýbá, ani v pravo, ani v levo nezří, jenom líbá; líbá jenom lesklé víko, kříž a bílé růže – ubohý! Však kterak paní doma žalosť zmůže, ani spolu nepřáno jí ku hrobečku jeti; zahořela přenešťastna žalem po dítěti; – naposledy do rakvičky vyzdobila dcerku, do hedvábí ovinula, do smutečních šperků, k průvodu jí poprosila všecky v místě děti, na hlavy jim věnce dala, v ručky zkvetlé sněti. Všecko jelo na kočárech, máť jen doma dlela, tváří vadla, silou chřadla, srdcem bědně tlela. – 141 Nikdo nedbal z okna dolů shlížející Běly, všeci chvilku na kočáry níž se zahleděli, jen pan doktor žalosť sčetl z její bledé líce, rtové jeho jako ve snu šeptly: ,Mučednice!’ A zas nahlas o sládkově mrtvém dítku řečí: „Rok jen žila, rok však byla v stálém nebezpečí; činili jsme vše, leč marně, bylo bez porady, já i matka zajisté že nevinni jsme tady; ostatně i zdravé děti nemoc náhle stíhá; rozum vždycky nepomůže, ani lék a kniha...“ Běla vzdechla, doktor spatřil, jak se celá chvěla, a v ráz nová slova jeho 142 na opravu děla: „Dítko bylo velmi slabo, zhola bez vývinu,“ a zas k Běle: „Pravý opak při vašem je synu; to je rytíř! – Vám však chladno!“ „Snad ten větřík náhlý,“ kvapně kněžna, a juž ruce k dítku závoj stáhly; do síně snad, doktore, spíš kojná jíť by měla – patřte přece, jak je bleda, jak se rozechvěla...“ „Ano, ano,“ zase doktor, „zlého však nic není, vzpomněla si na hošíka, to se rázem změní.“ „Pojďte!“ – „Půjdem též,“ dí kníže, „sychravo dnes záhy.“ Na to farář: „Vlhne posud od předešlé vláhy, na pole však teplé vlhko vždy působí jaře!...“ 143 Šli. – Pan farář poroučel se pospíchaje k faře. Na schodech však polohlasem kníže se svou paní doktorovi rozmanitá dali přikázání; doktor vážným ukloněním slíbil vše, co chtěli, a když zašli, do síně všel polekané Běly; radil, těšil, vysvětloval – zahnal kvapnou muku; blíže dveří odcházeje podal sdílně ruku. – XIV. XIV.
Byla sama. Sivým křídlem noc se k zemi nesla, v nebi hvězdy vybíhaly jako včely z česla; měsíc plný jako v zlatě tekutém se koupal, 144 po oblacích rozvlněných vážně vzhůru vstoupal. Dítko nespí, z prsu Běly pouze neklid ssaje, Běla chodí po pokoji, písní uspává je: hajej, hajej! – Nechce spáti, sem tam klade hlávku, a zas Běla konejšivou zpívá kolébavku: „Hajá, pupu, zlaté dítě, večer peruť zvedá, štíhlý chřástal k odpočinku v luhu místo hledá; křehce volá: Je to v právu? bouř jde po horách, a mě sekat trávu, trávu – strach mám – strach, strach, strach! Hajá, pupu, hajá, hajá, v sadě tichne mlází, z dálky drobný peníz zvuku křepelka ti hází; 145 slyšíš, kterak zvučí v šeru? vánek vše ti snes’: ber, ber, ber, ber! Věru, věru! Pět peněz – pět! Pět peněz! Hajá, pupu, hajá, hajá, vše juž kolem dřímá, mladé křoví v spánku šepce, lípa hlavou klímá; z jasmínu ti prozpěvuje slavík, milý pták: Sník, sník! Viď, viď! Tu je, tu je! Spi, spi, spi, spi – tak!“ Skonejšila Běla dítko ptačích zvuků zněním, sama však se prosta spánku nese jiným sněním; pohřeb nijak z hlavy nechce, všecka smutna sedí, srdce v dumách, černé oči oknem na park hledí: „Přenešťastná paní stará, jakou noc as ta má? 146 posud s dcerkou těšila se, dnes ponejprv sama; jak si pyšně s dítkem vedla, jako ode stavu, a teď anděl smrti rázem sťal té pýše hlavu. Co as dělá? Pláče, stená, stále slzy trží – doktor věděl, že chudáček dítko nevydrží; není dobře pyšniti se, ne!“... a Běla vzkřikla, jako by jí ostrá šipka prostřed srdce vnikla. „Však já též se Tomkem pyšním – netrestej mne, Bože! –“ Vstává, těká po pokoji – padá na své lože. Horko v hlavě zháralo se, mráz se chopil těla, ustavičně před očima paní starou měla; nemohla se vymaniti 147 z pomyšlení svého, zase vstala, zavolala: „Bůh mne ochraň zlého! Netrestej mne, jak tu paní, abych žalem mřela... ach, má hlava! shoří! Bože!...“ okno otevřela. Jasmínová vůně z parku do síně se hnala, vánek zavál po pokoji, lampa zplápolala, Běla z okna klonila se, dítě zavzdychalo, neslyšela, netušila, oko k nebi plálo. Mír se hostil dálným krajem, vnadna přetajemně, kyprou vůní pozdrav nebi nesla krásná země. Hvězdy zvolna odkvétaly na modravém luhu, nejkrásnější ztrácely se 148 z nebeského kruhu; všecko se to rozbíhalo blankytavou plání, jitřenka jen pyšněla se skvostem sličných skrání. Labuť vploula do rybníka, šplounala a stichla, na šeříku probuzena květná větev vzdychla, jasmín dýchal vonné písně běloskvoucím retem – Bělin cit se přes park nesl v domek za dítětem, a co slavík děl a zpíval ve listnatém krovu, změnilo se v jejím srdci v touhu po domovu; ach, že není vlaštovicí, ta jen křídla vzduje, ale ona upoutána smutně hořekuje. „Kéž bych tebe uviděla, moje drahé dítě, 149 snad by srdce povzneslo se, strach jež lapil v sítě; kdybych jenom jista byla, že jsi zdrávo doma, zas bych Bohu děkovala klidnějšíma rtoma; ach, kdy pak tě zlíbám zase k potěše a k štěstí? čtrnáct dní juž, Tomku zlatý, nemám od vás zvěstí!“ – Hlavu na dlaň položila, v srdci plno broje, s divným zvukem z parku vletlo něco do pokoje. Vzhůru Běla vyskočila polekána celá, chvějící se rukou rychle okna uzavřela; viděla to, jak to víří, netopýr snad, Bože! a juž brání Helénčina hedbávného lože! Však juž zase po světnici 150 třepotně to krouží, na stěnách stín v černé káně šíří se a dlouží; hle, dva rohy z hrubé hlavy toho stínu trčí, do všech koutů síně lítá, žalostí a vrčí; třepetá se kolem světla! netopýr to není, dlouhý sosák rozvinuje z hlavy při víření, úzkým křídlem, podvojeným, Bělu tepe v čelo – osykou se žena třásla, srdce strachem vřelo. Zas kol světla třepetá se divný zjev – co žádá? – na skle peruť spálil, píská, spadnul, hrbí záda, znova sžehlá křídla tuží, marně, nelze vzhůru, – vzkřikla Běla, uvidělať přepodivnou můru: pruhovitě černožlutá 151 u veliké síle, šedou lebku – smrti hlavu – na širokém týle; zrovna takou zřela tenkrát Běla na příkrovu, když jí otce pokládali do temného rovu; vzkřikla znova; v popřed očí černý přízrak vstává – Helénka se na kolébce kojné dovolává; od křiku se probudila, sotva pláče tají – tu noc Běla polekaná těžko uspala ji. XV. XV.
Ustrašena, vyděšena doždála se zory, údy byly jako z kovu, skráně jako z kory; na víčka těch jasných očí těžká žalosť sedla, 152 tvář dřív jako malovaná zmrtvěla jí, zbledla. Bědovala, žalostila: „Znamení Bůh jistě poslal duši utýrané dnes na tomto místě: smrtihlavu poslal ke mně z výstrah věčné tůně – jistě Tomek bez pomoci doma na smrť stůně, jistě! Ale vždyť by záhy věděti mi dali – netrestej mne jeho smrtí, ty nebeský králi, netrestej mne!“ Modlila se, bleda, smutna, chora. Helénka též nepokojna; sběhli pro doktora, doktor přišel, polekal se, hned byl ku pomoci, dověděl se, domyslil se, co se stalo v noci, proč žal Běle náhle s tváří strhal všecky růže; 153 vrtěl hlavou, vzdech’ a pravil: „Zde lék nepomůže. Trpíte, leč bez příčiny, blud a klam je všaký, nemoci jen uhoníte, a Helénce taky; kdyby bylo pěstitelky, hned bych radil k tomu, byste dítko odstavila a šla s Bohem domů; leč té dosud v zámku není – dosti mne to mrzí – panujte přec mysli, Bělo, vždyť půjdete brzy! Smrtihlav vás děsiť může! prvně-li jste zřela? proč pak jste jen osvětlený pokoj otevřela? Líp, kdybyste byla spala! jak vás také srážka s noční můrou domů vedla a hned na Tomáška?! Pro ho s každým srovnáváte, s kým se rovnať nedá, 154 zkuste toho, zda kdos v kraji rovného mu shledá! Kladete ho v horké mysli vedle mrtvých dětí, a máte hned známkou Boží, když k vám motýl sletí; taký Bakchus plný síly, jako hoch váš zdravý, ani za pět roků v kraj náš hned se nevypraví: juž ho brzy obejmete, v týdnu snad jste svoji, však teď pevně opřete se všemu nepokoji. Zamyslete věci také pěkně, zaspěte je, nevěste hned srdce na vše, co se kolem děje; rozumem se řiďte zprvu, pak teprva citem, jinak pro vás všude ostí v žití pospolitém. Přemozte se kněžně k vůli! kdybych to byl věděl, 155 jinou bych si, milá Bělo, obstarať byl hleděl. Lásky, klidu nutno všemu, hle, ubohé dítě, hle, Helénka trpí s vámi, ukojte ji hbitě, ukojte ji dobrou myslí, září jasných očí – hleďte, jak se usmívavě zase po vás točí; přinesla vám také štěstí, a vy za to všecko v tůň svých žalů potápíte ubohé to děcko. Jak pak, kdyby toto mřelo? – Smrť, ta běží plaše – myslíte, že srdce kněžny tvrdší je než vaše? Láska matky stejna všudy, v radosti i bolu, dítko neví, u jakého matka sedí stolu, jemu jedno, k té se tulí, jež je k prsu vila, 156 kdyby kněžna kojiť mohla, jak by ráda byla! Na jejím jste nyní místě, kdyby všecko znala, hůře by, než vy snad, Bělo, strachem zaplakala. – Hle, Helénka, jak je krásna a jak k vám se tulí, myslete, že Tomek je to, jemu čiňte k vůli!“ Běla z hloubky srdce vzdychla, dítě přivila si, a dvě velké, jasné slzy skanuly jí s řasy. „Přičiním se!“ tiše děla. „Já také, má zlatá,“ zase doktor, „z mého slibu vaše nyní chata; vše jsem konal z vůle vaší, dál co činiť, rcete?“ „Pošlete mi pro Tomáška, shojiť-li mne chcete!“ 157 „Inu, Bože, tedy ano, sama přesvědčte se, zda skořápka vašich řečí jádro v sobě nese.“ XVI. XVI.
Na přímluvu lékařovu sluhům kněžna velí, doktor nutil k popílení bez odkladu jeli; a když chlapec s mužem na to vedeni jsou k Běle, usmála se, zveselila, konec bylo žele: poznala, že chorou myslí všechen cit byl mámen, hned s ní strach a lítosť spadly jako dvojí kámen. – Jako broskev plnou šťávy v listů kyprém krovu, tak pohoda vypěstila postať hošíkovu: 158 očka jeho jen se smála, radosť sedla v líčku, místo kůstek samé důlky byly u kotníčků; kde se ručky, kde se nožky jeho přehýbaly, jako stužkou převázány dělily se svaly; v tuhosť jejich ani prsty nechtěly se nořiť, ani bídy měsíc by jich nedovedl zmořiť. Také Vojtěch rozložil se doubcem při podletí, oheň sálal z jasných očí, zdraví z temné pleti. Což se Běla radovala! Doktor usmíval se: „No, vidíte, z Tomíka juž skoro Tomeš stal se. Teď snad přece udusíte každou bolesť divou; nemyslil jsem, že jste, Bělo, také pověrčivou!“ – 159 „Nebudu víc!“ – „No, to doufám, kam pak by to vedlo, jeť pověra, jak se říká, satanovo sedlo, do toho kdo usedne si, rázem v chmury kvapí, kde mu hrůza v chabé srdce ostré zatne tlapy. Nedbejte jí! Snad v mých slovech pravdy aspoň trochu. Potěšte se! Což nepůjdeš k matce, statný hochu?“ Tomek zprvu bál se matky, nechtěl otci z klína, ale dárkem dítko záhy bázně zapomíná, za oplatky cukrované vztáhlo k matce ruku, a pak doktor: „Už tě máme, aha, švarný kluku! umíš chodiť?“ – „Umí dobře!“ Vojtěch rychle vece. „Nuže pojď si pro dáreček, 160 pochlub se nám přece, vidíš?“ – a juž lesklý peníz nad čelo dal lysé, hošek ručky natahuje, k němu batolí se; ale matka opatrně k jetí útulnému úzkostlivě ruce vztáhla zrovna proti němu: zachytla ho dřív, než doktor k dárku snížil paží, líbá jej, ač více sebe nežli dítě blaží. – Vraceli se Vojtěch s Tomkem, oba v pěkné míře, čeho otec toužil, nesl domů na papíře všecko řádně podepsáno, vedle pečeť sporá, žena zdráva, co chtěl více? šťasten vyjel z dvora; posud ještě sotva věřil, že mu žena milá 161 statek dříve pověřený na vždy vykoupila; za měsíců deset pouze vzrosť jim život nový, a co má, lze odkázati právem Tomíkovi. Odjel hojně obdarován jako vždy i dneska, nebe bylo prosto mraků, cesta byla hezka; znenáhla však od západu mrákavy se vznesly, v polokrytý jejich kočár těžké kapky klesly. „Jen ať bouře blížící se nestihne nás hůře,“ praví Vojtěch ke kočímu, „jde mi o mé kuře; vědělť jsem to včera hnedky, že se změní časy, záplava se ukázala, v sivé přešla řasy, pak se znova objevila, dým jen nízko sbíhal, 162 do beránků roztroušených červánek si líhal.“ Při tom Tomka do pokrývky opatrně halil, chmurné nebe dvojnásobně černější mrak zkalil; dusno bylo. – „Myslil jsem si, že nás bouře stihne,“ vece kočí. – „Bodejť,“ dí zas Vojtěch, „už se líhne; vidíte ty zčepejřené vejry na obloze, zlá se bouřka valně blíží v olověném voze. Tamo hleďte, jak se množí na nebi ty hrady, v jejich zdech už děsná vřava žhavé líhne hady; popilme si!“ – Popílili, déšť se z konví vrže, neujeli černým mrakům, přišli do průtrže; úzká cesta jako z těsta – kočár stenal v kolu – 163 všude plno rýh a vody, výmolů a dolů, po nápravy vůz se boří bahnem pokryt celý, zrovna jako tenkrát bylo, pro Bělu když jeli, ba snad hůře. Vázli – stáli – kočár v strouze kosé, kočí nutí koně, trhli – kolo zlámalo se, vůz se kloní, kočí kleje, frká kůň, hoch pláče, Vojtěch celý ulekaný s dítkem dolů skáče; spadl – vozu zachytil se, ruka se mu chvěla, na odkrápku hošek padnul levou stranou čela, – vzkřikl! Vojtěch chlácholí ho, před lijákem chrání, ale hošek malou ručkou vždy se chytá skrání. Koňům nelze vpřed ni zpátky, kočár v bahně leží, 164 kočí odpřáh’ – k městu klusá, Vojtěch ke vsi běží. Čekali ho, zmokl zcela ukrývaje dítě, nezůstalo na nich suché ani jedné nitě; k tomu Tomek ustavičně ručky zvedal k hlavě, srdéčko se žalem třáslo, plakal usedavě. Převlekli ho, ošetřili, stesk se řinul z retu, „máma“ křičel ustavičně volaje svou tetu. K Vítkovi chtěl, nestišil se, tvářičky mu zbledly, Baruška i Vojtěch s matkou zmateně si vedli: „Co mu schází, Bože, Bože, hlavička je chora, jak se venku trochu stiší, sběhnem pro doktora.“ – „Půjdu sama,“ sestra vece, 165 „půjdu bez odkladu, sem-li ho však nepřivedu, dá nám aspoň radu, půjdu.“ – Rychle oblekla se, nebála se noci. „Nechvať se jen, neběž!“ – „Musím, však jsem v Boží moci!“ – Zlá zkušená v noci byla na chalupě s Tomkem, babička i Vojtěch stále pobíhali domkem; obkládali malé čelo, svlažovali ústa, ale marně, horkosť stále víc a více vzrůstá; Vojtěch jako omráčený, matka jako skřehlá, Vojtěch oka nezamhouřil, matka neulehla; nemohli se dočkať z města Barušky v zlé muce, matka hlavou zalomila, Vojtěch spínal ruce. 166 Lék domácí nevzpomáhal, křičelť hoch vždy více, – o půl noci vstoupil teprv doktor do světnice. Baruška jak vysílena na lavici klesla, že ni s Bělou nemluvila, těžce v srdci nesla; doktor nechtěl. „Zničíte ji,“ pravil, „vždyť ji znáte, což myslíte, že hned Tomka svého pochováte? Ohledám ho, jedu hnedka, sedněte si ke mně, jsme tam brzy, vždyť to není tak velký kus země.“ Tak Baruška uposlechla, byla zase ticha, aniž cekla, že jí chvatem v prsou jaksi píchá; na Tomíka pouze dbala, na to dítě pěkné, byla celá nedočkavá, 167 co as doktor řekne. – Ten sáh’ dítku na hlavičku, ručku pojal v ruku, sklonil hlavu na srdíčko, čítal rychlosť zvuku; dal si všecko vyprávěti a pak při kahánku prohledl si znova ještě náraz outlých spánků. – Temná skvrna, místo zpuchlo; doktor dlouho mešká: „Náhoda to přenešťastná, rána velmi těžká; nezdá se, však v zlém je místě, nedbalosť těch vozků zlé přinesla Tomíkovi zapálení mozku. Učiníme vše, co v moci lidské, snad se zléčí, ale hošek nevyváznul ještě z nebezpečí; vše, co radím, učiníte, stále při něm bděte, 168 ostatně těch dnův už Bělu domů dostanete. Zítra záhy jsem tu zase, buďte jenom dbalí, abyste i Bělu ještě na smrť nezlekali, pošlu vám ji, líp, bude-li sama doma skorem. Bůh vás potěš!“ Šel, a Vojtěch kráčel za doktorem, sprovodil ho ke kočáru, k ruce se mu sklání – hřmotem povoz v noc se ztrácel, Vojtěch v bědování. – XVII. XVII.
Když hoch odjel, Běla v zámku sotva stichlá zase náhlou bouří o Tomíka velmi ulekla se; leč, když přešlo, pomyslila: „Teď jsou dávno v síni,“ dokládajíc: „Taký kočár 169 je přec dobrodiní.“ Netušila, ráda byla, odměna je hojna, Helénka však víc a více byla nepokojna; budila se u výkřiku, sotva v spánek padla, málo pila, když ji Běla v úkoj k prsu kladla, byla hněvna ustavičně. Doktor plný vření vše Bělině přičítal jen zlému rozčilení; litoval jí, vyprosil jí, domů návrat blízký, by netrpěl zdatný rozkvět panské ratolístky. Nepospal; hned ráno vešel,vešel truchliv k paní kněžně, co zlého se přihodilo, vypravoval běžně; ulekla se, kníže také: „Odhodlání kvapí, Běla musí domů, dřív než 170 hoška smrť jí lapí; připravte ji, dáme všecko, kojiť nelze více...“ Smuten na to vešel doktor k Běle do světnice. Sdílně ptal se, kterak spala, jak se vůbec daří, ustavičně stranou hleděl bledou svojí tváří; ba, měl skoro vlhké oči, v čele samé rýhy, a co mluvil, mluvil jako z bolesti a z tíhy. Pojal tiše ruku Běly, ta se celá chvěla, tak ho ještě ve své síni nikdy neviděla. „Je vám něco?“ tázala se, on pak: „Mnoho není, u starce a u dítěte přes noc vše se mění. Snad to nějak přestojíme, jenom sílu, sílu!“ – ale zas jak nalomena 171 klesla hlava v týlu. Mluviť chtěl a mlčeť zase – „Pro Ježíše – rcete!“ zase Běla, „od Helénky snad mne poslať chcete? Horší se, ne? stůně tuze? Svrchovaný Pane, zachraň ji!“ a hojná krůpěj s černých očí kane. „Utište se,“ doktor na to vybledlýma rtoma, „zlepší se!“ a k sobě dodal: „Ale u vás doma, u vás doma, přeubohá...“ Běla neslyšela, jenom dále o Helénce soud slyšeti chtěla: nevěděla, přenešťastná, že juž anděl smrti poupě srdci nejvzácnější dechem hrůzy drtí... „Půjdete juž dneska domů,“ mluví doktor, „Bělo, 172 s panským dítkem se to v zdraví jaksi hatiť chtělo; pomíjelo valně prsu, proto páni chvatem pěstounku dřív zamluvenou zavolali drátem. Přijde záhy, kněžna přeje, bychom hned tu chvíli nepokojnou mladou kněžnu prsu odstavili.“ – „Kdy? snad dneska? Bože milý, proč pak tolik kvapu?“ – „Tak chtí páni, k vůli klidu!“ – „Ach juž tedy chápu! Půjdu tedy, a přec myslím, že to pravda není, bych se s dítkem rozloučila – tak se člověk mění! Těší se, a když má jíti, zas ho bolesť mrví, snad se hůře loučiť budu s ní, než s vlastní krví. Častěj ji snad uzřím přece?“ – 173 „Zprvu ne, pak ano; v takém dítku probouzí se též jakési ráno, poznávať, i po návyku v prvé lokty pílí, musí dříve zapomněti na vás delší chvíli; pozděj!“ – „Pozděj na návštěvu tedy přijíť mohu? nuže, pak jsem zase šťastna! Chvála Pánubohu, že jsem šla, když jednal jste mne, hoch můj bude růsti v plném štěstí, však pan kníže mi ho neopustí; dám si na něm záležeti, chci ho šatiť zdobně, byl-li dřív jak ze škatulky, bude dvojnásobně; Bože, jak mi srdce skáče, jak se těším na to, až princezně tykať bude to mé drahé zlato, – děti, Bože, co pak vědí, 174 co se komu sluší? samá radosť odnese mi ještě z těla duši. Což to závisť vyburcuje všech v dědině lidí – ach, mé oči jako ve snu všecko napřed vidí, Tomek sestřičce své panské hanby neučiní... ale pro Bůh, vzácný pane, co vám čelo stíní?“ – „Nic, nic, Bělo, přejde všecko, teď však, pomoc není, chystejte se, krátké budiž vaše rozloučení.“ Zaplakala Běla hořce v zámku při odchodu, myslilať, že dítko kněžny jejího je rodu. „Nezapomeň na mne, dítě,“ prostým slovem ždála, naposled když nad kolébkou Helénčinou stála, 175 „nezapomeň na Tománka, bratříčkem on prve bez žehrání postoupil ti bílý květ mé krve; barvínkem ať stále bují v duši tvé má slova – jako já tě nikdo více v světě nepochová; u mne jsi se z poupátečka v kvítek rozvinula...“ Oči se jí zalívaly, ňadra se jí dmula. Kněžnu v duchu těšilo to, rád byl také kníže, že, co v Bělu důvěřili, k dítku ji též víže. Odměnili přebohatě, chudák, ona neví, že tím strastem čekajícím na ni neuleví; líbala jim štědré ruce, posud bez útrapy, ale doma peřily se žalu kalné slapy. 176 Vposled ruce dali páni, ona slzy roní, na voze juž při kočáře řehce zápřež koní. Místo vaku kupí se tam velké truhly šatu, a v záňadří skrývá Běla plná tři sta platu; hojnosť všeho s sebou veze a juž k vozu kráčí, ohlíží se, Helénčino okno hledá v pláči. Zastřeno je, nevidí ji, smutně sobě vzdychá, kolem nikdo nepotěší, všecko trvá zticha; chasa mlčky s ní se loučí jako zaražena, a jen v taji šepce sobě: „Přeubohá žena!...“ S doktorem však kníže ještě mluví blíže schodů: „Buďte vy jí těšitelem 177 smutném při odchodu, snad Tomíka při životu stihne ještě přece,“ ale doktor: „Stěží, stěží!“ přitlumeně vece. „Teď že se to přihodilo, nejvíc potírá mě, také mé se duše tímto dotklo Boží rámě. Nutil jsem ji, přemlouval ji – kdo tenkráte tušil, že by moji zlatou setbu lítý buřan zrušil; cítím s ní, jsem také z chaty, vím, co v nich je skryto; zlato citu u nás zhusta v prosté hrudi vryto: věřila mně, osud klamal, pouze mně dá vinu, teď se těší, zoufať bude, láť mně za hodinu.“ – „Nuž, tak prosím, sprovoďte ji, připravte ji krátko!“ – 178 „Půjdu tedy!“ a juž zvedá nohu na stupátko. „Chcete se mnou?“ Běla ptá se. „Ano, moje milá!“ – „Ach můj Bože, což bych sama domů netrefila? Jste tak bled a churav také, jen se roztřesete!“ – „Chci, mám na vsi pacienta!“ – „Tak? když tedy chcete, pojedeme spolu!“ – Vsedli. „Na, na!“ kočí zase. – Jeli, všude boží země krásou oděla se; po dešti vše sebralo se, setba pěkně mládla, voda stála jenom v rýhách ostřejšího rádla; všecko vlahou opěknělo, čáp měl v lukách zvídky, z lip pěnkala pěnkavice jarní průpovídky; polní potok vedle cesty 179 prohluboval stružku, holičky juž zasedaly na květovém lůžku, květy luhu rozdávala Vesna rukou plnou, berušky se v nebi pásly s vytříbenou vlnou; krásno všude. Šťastná Běla zřela kolem všady, koně vpřed – zpět utíkaly zkvetlých stromů řady. Slunce cestu vyzlatilo plápolavým šlehem, z prachu jiskry vylétaly klusným ořů během. Hovořila cestou Běla: „Jedem sice hbitě, mně však zvolna! Jak se těším na své zlaté dítě; než tam budem, mnoho ještě moje srdce zkusí, jenom ať mé ruce potom Tomka neudusí!“ – 180 Cvalem koně zařičeli, vběhli na návrší, s lesklé báně rodné vísky vstříc jim oslon prší. Běla vzkřikla: „Vidíte tam naši ves? já zřela, hle! věž, hřbitov, rozložité lípy u kostela; jak se všecko na mne směje po tak drahné době; vesničané přec jen lépe rozumějí sobě – A tam, vizte, naše chata, naše, naše zcela! no, takové překvapení sotva někdy měla jako dnes. – Zda tuší asi její stěny snědé, že jim stará hospodyně z města domů jede. Ti se leknou! Divná věru náhody je stezka: před včírem byl Tomík u mne, a já doma dneska – 181 ach, to bude uvítání! synka budu chovať, týdně jednou zamýšlím ho Bohu obětovať; svatý obraz upevníme na prostřední lípu, by mu do škol Pánbůh hojnosť síly dal a vtipu – a ten tolar dvoulážový s křížkem v jedné straně na hrdlo dám zavěsiti nejsvětější Panně, že mne v návrat zachránila ve zdraví a štěstí.“ XVIII. XVIII.
Doktor mlčel, nechtěl ani k Běle očí vznésti – Běla stále těšila se; do údolí vjeli, do cesty jim hora stoupla, vísky neviděli. „Ó, však ona objeví se 182 tam u lesa kraje,“ usmála se Běla, „znám ji, vždy tak se mnou hraje. Ustup, horo, horo milá, v májové nechť vnadě, stojíš srdci mateřskému tuho na závadě; nelze oku přes jedliny větevnaté moře, ustup! Nemáš dosti místa vedle na prostoře? nemáš-li ho v pravo dosti, nemáš-li ho v levo? proč mně cestu zaskakuje tvoje štíhlé dřevo? Ustup, ustup stranou ruče, sice lehneš trupem: koní nohou okřídlenou hruď i plec ti zdupem, věř mně!“ – Stichla. – „U nás zvoní, co to? v takou dobu? Poledne? To ne! nejspíše nesen někdo k hrobu z vísky bude přifařené“ 183 - doktor se jaks lekl; – „nevím, kdo by u nás umřel, bylť by Vojtěch řekl – no, Pánbůh mu odpusť hříchy, svět mu spadl s ramen, světlo věčné ať mu svítí až na věky amen!“ – – Doktor sivou sklonil hlavu, „amen“ šeptal s Bělou, otřel, aby neviděla, brvu uslzelou – a pak vzdechl. – „Těžko-li vám, proč jedete, pane?“ „Z povinnosti!“ z doktorových retů tiše vane. „Kdo pak stůně na vesnici?“ „Dva: dítě a žena!“ „Těžce?“ – „Těžce!“ – „Nakažlivou? jak jsem ustrašena!“ – „Nákaz ve vsi právě není, jarního však času 184 jevívá se nenadále jako námel v klasu; zápal hlavy, zánět plící léčiti mi tady těžko! Bůh-li nepomůže, nevím dále rady. Chudák, hezoučké to dítě, žena dřív tak statná...“ „A což není pomoc vaše pranic více platna?“ „Ne! – „Můj Bože, nač v tom světě tolik dravých běsů? chudák žena, chudák dítě, já se celá třesu!“ – „Věřím, máte dítko také, vše je v Boží vůli!“ – Běle řeč ta rozlomila srdce zrovna v půli, ale ruče těšila se: „Při slabých se líhne nemoc v jaře, viďte, Tomka, 185 toho nezastihne? Masíčko má jako řemen...“ „O tom Pánbůh soudí!“ Běla vzdechla: „Kde pro Pána vaše řeč dnes bloudí? Dřív jste těšil neustále, dnes mi srdce rvete, zplakala bych, nevědouci, že můj Tomek kvete; zlekal jste mne věru tuze, zle mi srdce buší, škoda, že Bůh nedal křídel mateřině duši!“ „Snad i to je dobře, Bělo!“ „Pro Boha, co díte?“ „Utište se, Tomek churav, nyní všecko víte!“ „Tomek churav?! Spasiteli!“ křikla Běla v žase. „Helénka též churavěla a je zdráva zase; u dětí to jinak není!“ 186 „Ne, ne! Lžete, lžete, klamete! Ó, věčný Bože, co se stalo? rcete! Jeďte, jeďte, potrhejte oba panské koně, nahradím, nechť pole zase prodám po záhoně – jeďte! jeďte!“ – Hořekuje, strach ji jal a dusí – z vozu chce: „Tou pěšinkou zde o kus nadběhnu si!“ Ale doktor mírní, těší, brání svojí rukou. „Nekvapte, víc zachvácena zlou budete mukou. Chcete dítě vystrašiti, rušiti je v spánku? Bože, vždyť jsme za okamžik u vašeho stánku!“ Ale Běla: „Pusťte, Pusťte! Pryč! Jste všickni lháři, lež a pravda ustavičně v srdci se vám sváří; 187 listím srdce obsypal jste matce, květ jste sronil – Kriste! toho umíráčku! Tomkovi snad zvonil. Pusťte, zšílím – nedržte mne“ – kočím nazpět trhla – stanul vůz, a Běla skokem s kočáru se vrhla, jako srna poraněná přes močály kluše – doktor „popil!“ vozku nutí ve zlověstné tuše.— Prosta dechu, vysílena k chalupě se stáčí, v síň vrazila: „Věčný Bože!“ všecko tone v pláči. – Nikdo z lidí nevítá jí – Vojtěch dlaně v líci, jako dítě štká a kvílí v koutě na lavici. Stará matka u postele, hlavu na pelesti, 188 běduje a hořekuje: „Přestal jsi nám kvésti!“ V síně rohu z kalendáře Vítek listy ruje, a Baruška na komoře křičí, hořekuje. Běla s křikem k lůžku běží, strnulá a bledá: „Spíš Tománku? já jsem,jsem máma, pojď!“ a dítě zvedá, k srdci klade, na rty líbá – ta tam ruček vláda – mrtvy, chladny! – V děsném křiku Běla na zem padá. Padla jako u potoka jíva podseknutá, ruce jako nalomeny, ňadra jako dutá; v mdlobách leží, dítě k ňadru tiskne křečovitě. Vítek pláče, na babiččin klín se vzpíná hbitě: 189 „Tam, tam, bába,“ volá, táhne, k přístěnku se plouží, hlavnička kde matku jeho potírá a souží. Babička jej stranou staví: „Vodu,“ volá, „vodu!“ Vojtěch k ženě jedním skokem: „Běda mému rodu! Ženo, Bělo, pamatuj se –“ a juž u ní klečí: jako led jsou skráně ženy, rty i ruce v křeči; v loktech hoch jak přikovaný – suchý odnož trsu – prost vší vlády hlavu kloní ku matčině prsu. – Marná pomoc – zmatek v síni – lid zvědavý venku – zle Baruška stená, volá: „Shořím!“ ve přístěnku. Horečka jí v spáncích sedí, zimnice ta krutá – Běla vadne jako šalvěj srpem podseknutá. 190 XIX. XIX.
Vráží doktor do světnice, těší, křísí, léčí, údy tře a nařizuje: „Věnujte jí péči, opatrně na podušky budiž uložena, zotaví se, doufám jistě – přeubohá žena! – Zotaví se, klidu třeba, krev pomalu taje, hleďte, bělmo zachvělo se víček u pokraje.“ – Běla zvolna jako ze skla otevřela zraky, upřela je na Vojtěcha, na doktora taky; přibírala síly, smyslu, ret zas růží puká, doktora však odpuzuje její slabá ruka; tvář se chvěje, čelo mračí, hněvivými slovy, žalostivě vyčítavě 191 laje doktorovi: „Pryč, vy lháři!“ a zas oko rudým ohněm plane: „zde, zde vaše –“ z ňader bere – „stovky malované. Dítko jste mi odkoupili, dejte mi je zpátky! Ach, však mi ho nenahradí všecky vaše statky! Vraťte mi je do života, vzkřiste mi je, vzkřiste! Ach, mně hoře, ach, mně běda, pomoz, Jezu Kriste! Dala jsem je za peníze, za kravku a pole, proč jsem raděj neuhnětla svojí ruky holé; dolehla mne pomsta Páně, trestem se mi stalo!“... a zas žalem usedavě všecko zaplakalo. Chudák Běla z jedné v druhou přecházela mdlobu: 192 „K oltáři jsem s Tomkem chtěla, zatím půjdu k hrobu! Ach, Vojtěše, Bůh nás trestal, běda, milá matko, mrtvo, mrtvo, navždy mrtvo naše jezulátko! Navždy mrtvo! Jezu Kriste, nemůž pravdou býti, aby v máji nejkrásnější mráz pokosil kvítí; viď, Baruško, že jen dřímá? Viď?“ – – a kolem hledí. Nevidí jí. „Kde je naše Baruška? kde sedí?“ – „Nemocna je,“ Vojtěch sdílně, „pan doktor k ní chodí; druhý den už plachou myslí v přízracích se brodí...“ „A proč trpí?“ – Pro nás, s námi! Od předvčíra chora, v lijáku že bosou nohou spěla pro doktora; schvátila se, uhonila, strachy nepospala, 193 ve dne v noci víc než o své o naše se brala; když se lékař rozpakoval, zoufale si vedla, netušilť juž chlapečkovi, děsila se, bledla, mrákoty ji obcházely stále víc a více – lékař jinam přikázal ji dáti ze světnice; teď tam leží! Ach pak doktor se vším je nám radou...“ leč Běliny ruce v pláči na čelo se kladou: „Já nešťastná! Hle, co z mého hříchu nyní kvete, černá žalosť bílá vlákna na rubáš nám plete!... Ach mé dítě, zlaté dítě,“ usedavě lkala, siná ústa celovala, chladné ručky hřála. „Tomo, Tomku, Tomíčku můj, 194 mně se hlava točí, jenom jednou dej mi hleděť v sokolí své oči, jenom jednou, než nás oba, hrobař ve hrob skryje, oviň tu svou plnou ručku okolo mé šíje, jednou ještě vynes radosť z temné ňader hloubky, polib mne svým rudým rtíkem, směj se, ukaž zoubky; ach, jen jednou v přivítanou odhodlej se říci táta, máma – ještě jednou přejdi přes světnici – ještě jednou! – Marně volám, nemáš v nožkách vláhy, ani v líčku, ani v očku – Tománku můj drahý!“ – A tak Běla naříkala, tak jí strašno bylo, že by bylo bědování kámen obměkčilo; 195 by sám doktor odcházeje skoro také plakal: „Zle, že jsem tak měkkou duši z domu v zámek lákal.“ Těšili, seč byli všichni; – Běly živou mocí nelze dostať od hošíka, – nespali té noci, při hromnici modlili se plačky polohlasem. Vítek spal, jen ze přístěnku křikla chorá časem; matka vždy ji obsloužila, bylať bez vědomí, Běla s mužem nad synáčkem bílé ruce lomí. XX. XX.
Doneslo se paní kněžny doktorovou řečí, v čem jsou na vsi, v jakém tone Běla nebezpečí. 196 „Na pohřeb chci,“ smutně děla, „s Helénkou.“ – „Já taky,“ vece doktor; paní kněžně zalily se zraky. Tři dni všemi zvony dala zvoniť slavné hrany, pohřeb strojiť rozkázala na vsi nevídaný; mírnila tím žal a strasti, jak se mírniť daly. – Do rakvičky vyhlazené Tomka uschovali; křížek v ručkách, poduštičku pod outlým měl vázkem, tělo skryto dětským dárkem, všecko pod obrázkem. Když ho víkem bedniť chtěli, klekla k němu Běla: „Pravdou-li, bych tebe, dítě, více neviděla? Nechte Tomka, nebedněte!“ a zas rakev jímá, ale Vojtěch: „Neprobuď ho, 197 viz, jak jemně dřímá, nenaříkej, tiše, tiše, sic ho pláč tvůj zbudí...“ Běla vzdychla, lítosť křečí stiskala jí hrudí; mořila ji, týrala ji, rvala v hněvu takém, jak by byla napadena devíti hlav drakem. Trhla sebou, na dvůr běží dál přes luční příče, pokraj lesa natrhala pozdní petrklíče; nazpět běží, v ručku dává: „Vezmi v temnou skrejši, snad to tvoji touhu po mně na čas ukonejší; přijdu brzy, zde je smutno všude, srdce zebe, pak mi těmi petrklíči otevři své nebe!“ – U kostela vedle dveří asi lokte v zemi 198 hrobek čeká; na zvonici zvoní zvony všemi; ze vsi pohřeb ubírá se, hudebníci hrají, nářek matky rozléhá se po lesnatém kraji. Kněžna slavný Tomáškovi pohřeb vystrojila, nedala si, vlastní rukou rubášek mu šila; z děvčátek a pacholátek chudobnějších rodů po desíti poručila prosiť ku průvodu; v bílé šatky přioděla roztomilé dítky, panenky ty věnce nesly, hošíčkové kytky. Byli jako andílkové bez křídelek arci, budou na to pamatovať stařenkami, starci. Po čtyrech vždy na kočáře 199 s otevřeným víkem hostili se, zvolna jeli k chrámu před Tomíkem; za nimi pan páter přímo v novém pluviále, v ruce svíčku s rozmarinou – za ním opodále v pláči Vojtěch s Bělou jeli spínajíce ruce, v klínu rakev, srdce obou puká při rozluce. Nejzáz kočár celý krytý – kdo v něm asi jede? Doktor? Ne, ten pěšky podál kloní skráně šedé, pozdržel se u Barušky. Nuž, kdo je to tedy? Kdož to ví? snad kočár prázdný, však čemu pak zvědy!... Zle se Běla zabírala nad hoškovým tělem, výděs okem, krutá lítosť těkala jí čelem; 200 ručej žele vyplakala; „O, té chvíle klaté, koho Pánbůh trestať míní, toho kroky zmate, nadbyla mi špetka jmění, ubyla hrsť blaha, pýchou jsem se přioděla, pokutou jsem naha, čelo moje jako z ledu, hruď však ohněm dýchá, ach, proč srdce mateřina přijala se pýcha? Lačněla jsem jeho panstva, Bůh mne trestal za to, tady leží, tady dřímá chlouba má, mé zlato. Přála jsem si, bych s ním jednou na kočáře jela, dal mně Pánbůh vrchovatě, čemu jsem kdys chtěla – už s ním jedu – s velkým pánem – prvně, naposledy, smutný je a neveselý, chladný, tichý, bledý. 201 Na klíně mně leží, dřímá, vínek na svém čele – ach, juž více neostavím zármutku a žele! Nedbá šatů, nedbá dárků, nedbá milých hraček, nedbá všeho, navždy usnul ten můj jedináček; netřeba mu kolébavky, juž se neprobudí; shas ohníček černých očí, srdéčko jen studí... Spí, spí, juž mu konejšivé písně třeba není, spí,“ a matka kolébavky slova v jiná mění: „Letí žalosť, v srdce letí, lítosť šumí z každé sněti, smutno kolem všecko; ach, Tománku, malý synu, probuď se mi, nežli zhynu, vstaň, mé zlaté potěšení, moje drahé děcko!“ 202 Byla ze vsi na průvodu všecka živá duše, jenom stará matka s Vítkem byli u Baruše; jinak všecko k chrámu spělo, zvědavých řad celý, ač kočáry víc než Tomka mnozí sprovázeli, rokovali, hádali se, co a jak se dálo, a že nejspíš na planetě pacholeti stálo. „Člověk míní, Pánbůh mění, teď to Bělu mrzí,“ vece jeden; druhý na to: „Trest přichází brzy; nebyl rozum, žádosť byla, k penězům ji táhlo, pokutou teď páže smrti na srdce jí sáhlo; zpýchala!“ – „Eh, nechte řečí,“ třetí zas... V tu dobu stály vozy; lid se tlačil k maličkému hrobu. 203 Do hrobu když Tomka kladli, padla matka želem – dítky malou píseň pěly s panem učitelem, pěly jako skřivánkové z jara, když se budí, srdéčka se bázní třásla v outlé jejich hrudi. „Spi, bratříčku, dřímej s usmívavým líčkem, dítkem byl jsi, nyní budeš andělíčkem. Třeba ti zde ručka uvadla a stydla, v nebi budeš míti zlatoperá křídla. –“ Máti vzkřikla; ulekli se, semo tamo spěli, dívky k tetkám, hoši přímo k panu učiteli; pan učitel kolem dětí 204 vije staré páže, zpěv výkřikem přetrhnutý domlouváním váže. „Třeba lesk tvých očí skanul rosou ranou, na nebi ti znova hvězdičky v nich vzplanou. Nechať z ústek malých zpěv k nám nezavane, v nebi se z nich zase růžné poupě stane. Nač ti třeba statku, nač ti třeba chaty, budeš Pánubohu zpívať: „Svatý, svatý!“ Rakvičku pan páter kropil, svatá říkal slova, Běla, Vojtěch bědovali, páter kropil znova; otec dítko v růvek skládal – zadunělo temně, 205 první hrstku hlíny hodil: „Buď ti lehká země!“ Matka druhou hrstku béře – s pláčem nazpět vrhá: „Ne, ne – nelze! na sto kusů srdce mi se trhá; nechci, by z mé ruky tolik prsti ve hrob kleslo, co by ptáče ve zobáčku na hnízdo si neslo. Ne, ne, já ti nepřitížím ani zrnkem hlíny, ani lístkem toho proutku drobné rozmariny. S Pánembohem, dítě! – dítě...“ u hlav růvku stená – ještě kousek rakve zříti – ach, juž zahalena. – Když i doktor přiblíživ se špetku hodil mlčky, skláněly se za Tomíkem malých dětí krčky, na nich řada, vrhly věnce, 206 matku zašly stíny – a juž v hrůbku více květů nežli bylo hlíny. Doříkáno, domodleno zbožné slovo kněží, Běla posud parůveček objímá a něží; Vojtěch podál tiskne hlavu dlaní v tichém pláči, lid jde domů – hle, teď kněžna ještě k růvku kráčí. Helénku jí chůva nese, lokaj podál za ní nese věnec se stuhami, na nich vyšívání, červené a bílé byly se zlatými slovy, poslední byl dárek Hély bratru Tománkovi. – K hlavě růvku položila věnec kněžna paní, „Da, da!“ při tom žvatlalo si dítko bez ustání, 207 „da, da!“ Běla zvedla oči v bohatém slz znoji, hle, Helénka stále hledí k hodné kojné svojí, poznala ji. „Da, da!“ volá, vztahuje k ní ruce... duha vstala v oku Běly, duha její muce, bezvolně se pousmálapousmála, zase hlavu shýbá a tu malou ručku dítka slzou skrápí, líbá. Vzdychla z hloubí, vzdychla zase, na Helénku zírá: „Chcete těšiť, dítko, paní, víte, jak jsem sirá; Bůh vám zaplať! Bylo by mně jinak těchou sporou; leč mé srdce zavaleno černých strastí horou; na mé cestě samé ostí, samé laty rudé, bude mně tu potud pláče, 208 pokud mne tu bude; hošíka jsem zanedbala, Bůh mne trestal za to – co si člověk hříchem koupí, věčně věkův klato! Hle, vy svoje dítko máte, já ho nemám více! –“ a na čerstvou hlínu růvku kladla svadlé líce. „Nežalujte, milá Bělo,“ kněžna těšila ji, „žádný neví, co mu žití ve svém klínu tají; utište se, život lidský pln je různé vady, žalosť chodí o berličkách nejen zde, leč všady, nevybírá, nesmlouvá se na moři ni poli, stýrá, kdo jí v cestu vkročí, ať je kdo je koli, vzmužte se přec; uschla jste mi za kratičkou dobu, 209 jako třešně nejkrásnější od vrabčího zobu; Bůh tak chtěl, vždyť ještě jedno dítko vlastním zvete, Helénka je, navštivte ji, kdykoli jen chcete, potěšte se, přijďte, drahá, v smutku k nám vždy spěšte, náhradu než Pánbůh pošle, s Helénkou se těšte. Nebědujte, pověsť praví, zle že dítko zkusí, po smrti když slzy matky všecky sbírať musí. Sbírá-li váš Tomek všecek žal, jenž vás tu děsí, sotva chudák dnem a nocí v práci odpočne si; když si druhé dítky hrají nebo chválí Boha, v křemen vašich cest se ryje outlá jeho noha. Tak dí pověsť; nechte toho, Pánbůh ví, co dělá, 210 přemozte se!“ – „Ach, jak mohu?“ Běla pověděla. – „Přijďte častěj na návštěvu, vám-li zasteskne se!“ Zatím Vojtěch k doktorovi srdce svoje nese, radí se sním o Barušce, další prosí rady. – Po průvodu. Němý, teskný mír zavládnul všady... XXI. XXI.
Ach, co v roku zlíbilo se nebeskému Otci: Tomek v hrobě, Běla steskem padla do nemoci. Baruška jen pouhým stínem v síni, v poli kutí, úbytě má, doktor pravil, že je na zhasnutí. Zhasla také, sirotkem zas 211 jedna duše malá, Běla sotva utišená opět zaplakala. Zplakal také Vojtěch s matkou nad sestrou a dcerou, po úmluvě dítko její za vlastní si berou. – „Nemá otce,“ děla Běla, „nemá ani matky, snad bychom ho nevyhnali z vlastní nyní chatky, matkou budu Vitoušovi, však i Barča byla Tomíkovi, vlastní život pro nás nasadila; mním-li na to, krutým vírem lítosť srdcem víří, bědna jsem i její smrtí, tím se v Pánu smíří; shledne na nás s nebes říše, zmírní nával trudu, dvojnásobnou Vitouškovi nyní matkou budu. 212 Sprav to v městě!“ – „Spravím jistě, v nový život plynem, sestřencem byl Vítek posud, nyní bude synem.“ Byl. Tak rázem Vojtěch s Bělou uvolnili sobě, prací buď, buď vzpomínáním na Tomkově hrobě. – XXII. XXII.
Není vrchu na tom světě, aby nebyl ztečen, není bolu na tom světě, aby nebyl zléčen, čas je lékař nejzdatnější, jisté léky nese, však než dá, co strachu srdce zkusí, neptejte se, čeká, váhá, pojednou však zhojí v pravé době, také Bělu zvolna zhojil na Tomkově hrobě; 213 zdobila si malý hrůbek barvínkem a květem, ovoce v nich ukrývala pro pochoutku dětem; břízku na hrob zasadila, starý zvyk jak býval, by tam ptáček sivoperý odpočal a zpíval; zpíval také. – Jasnilo se ve Bělině oku: leželť Tomek klidně stulen k Baruščině boku; polehčila svého žalu, znova duší zmladla, naděj v Tomka založenou na Vitouše kladla. Čas všem klidu přištědřoval, vzmužili se záhy, srdce míru dotoužila, oči zbyly vláhy: chodívalať Běla častěj v zámek paní kněžny, aby zřela, jak se činí Helénky zjev něžný; 214 to jí žele uskrovnilo. Kněžna přízně dbala. „Helénky jste druhou matkou, Bělo,“ – říkávala, – „zdraví dítka pamětliva bývala jste tuze, jsem vám vděčna, přijďte, když vás k městu vede chůze; jestiť vaším z polovice klenot mého hradu, ostatně vám Bůh dá brzy něco za náhradu, snad už v jaře netušené zavítá vám štěstí, až jiřička v lomenici křídlem zašelestí, viďte, Bělo?“ – Běla vzdychla: „No, vždyť máme Vítka, náš je také, a jak pučí, jako živá kytka; toho-li Bůh aspoň nechá, srdce nezasteskne“ – a Bělino černé oko nanovo se leskne. 215 XXIII. XXIII.
Ke žním parna udeřila, žito žloutlo v kole, Vojtěch s Bělou za neděle obcházeli pole. Těžké klasy vlnily se lesknoucím se zlatem, Kristus po nich kráčející nížil je svým šatem. – Hovořili, usedli si zase u studánky, stará plaňka chladila jim kyprou snětí spánky. Stichli, kroužilť skřivan s písní nad zlatými klasy, Běla ruče k nebi vznesla černý hedbáv řasy; zrudla v líci: v nebes výši čáp se vznáší bílý, srdce Běly zabušilo zas a zas v tu chvíli; pod srdcem cos ozvalo se, tvář jí zplápolala – 216 sklonila se, v ucho muže zpověď šepotala. – Ten vznes’ hlavu, líbal Bělu v čelo, stisknul k hrudi: „Bůh nás slyšel, novým jarem nový svět se budí...“ XXIV. XXIV.
Jiřičky když ozvaly se v lomenice příči, stromečky když přivazoval sadař lýkem k tyči, na rovině pluh když hvízdal, jíva v puku dlela, při zpěvu když dívčí drůbež žito z trávy plela, když se luhy omladily, zaklíčily ovsy: zvěsť běžela ručí nohou z chaty v chatu po vsi. A jak zněla zvěsť ta hbitá? Inu, dobře zněla: dcerku malou za náhradu na srdci má Běla! – – 217 XXV. XXV.
Doby přešly, přeletěly – čas se mořem vlní – šťasten, komu jedno přání z tisíců se splní. Splnilo se u Vojtěcha manželům i dětem, všechněm čtyřem zarůstalo srdce lásky květem... Čtyřem jen? což u babičky nehnal odnož sukem, na prahu když dveří klesli šťastní vnučka s vnukem? což, když hlavy požehnala snoubencům ta žena, nebyla jak v máji jabloň květem obalena? Byla! Ó, kéž celý život tak všem štěstím září, jako když si slibovali věrnosť při oltáři, 218 jako tenkrát, když kol hrůbku postáli, kde znova pěničkou jim zdaru přála duše Tománkova. E: až; 2002 219