Vzpomínka.
Stála jabloň na výsluní,
vonný obalil ji květ,
krásnější bych neuviděl,
kdybych prošel celý svět.
Zářilo to na vše strany,
vonělo to v dál i šíř,
moji hlavu zasypala
růžovitá větví pýř.
Pod jabloní děvče stálo,
poslouchalo ptačí zpěv,
když jsem na ně zahovořil,
zrudlo líce mu jak krev.
A pak děla: „Hle, jak panna
je ta jabloň na podiv;
myslím si, že v světě každý
strom i květ je také živ.
27
Nad tenhle však nemá ani
krásnějšího panský sad,
a ten ptáček, jenž v něm zpívá,
bude jeho duše snad.
Jeho duše dozajista,
duše zpěvná lesklých per,
jež se v jeho ňadra vrací
k odpočinku na večer.
Rcete, víc snad o tom víte,
mnoho vyčetl jste z knih...“
já však stál jak po staletí
probuzený v bájce mnich.
Dumal jsem, pak dav jí ruku
řekl jsem: „Též za to mám!...“
Teď, když stromy v polích kvetou,
vždycky na to vzpomínám! –
28