Všecko pučí...

Adolf Heyduk

Všecko pučí...
Všecko pučí, zelená se kolem, stromy po alejích, tráva polem, bujné keře nivy na pokraji, úhorem jež leží; divno-li, že také duch se svěží a sny zelenají? zklamané že ňadro touhou zvučí, z myšlenek že poupě písně pučí, bledé líce ruměncem že kvete, v ňadrech že si naděj’ hnízdo plete, v němž si v sladkém chvění jarou silou skryje štěstí perutí svou bílou? A když ne, pak v blaženém tom reji střelami své bídy nerušte jí! 34