Přes noc.
Nad úvozem šípek stojí
v bídném, ošumělém kroji,
smutně na mne hlavou kývá
a dojemnou píseň zpívá:
„Koho lidské štěstí láká,
pohleď na mne, ubožáka!
Věru, každý záhy zkusí,
že, co míval, ztratit musí.
Zdobil jsem se ondy krásně!
Kde jsou listů šatné řásně?
kde jsou zlata plné květy?
kde mých pěvců zvučné věty?
Byl jsem jako malovaný,
pyšnil jsem se na vše strany;
víc než niva měl jsem krásy,
a kdo teď mne pozná asi?
83
Kde můj dech, kde půvab skvělý,
jehož lidé záviděli?
stáli, žasli, divili se –
a dnes jsou mé pruty lysé!
Přes noc, běda, vše mi vzato!
Kde kalíšků vonné zlato,
svěžest listů, pýcha snětí?
Bouř je strhla! Víš, zkad letí?
Hleď ty listy, pěvče milý,
v kolejích jež cesty zbyly,
na všech krev mých ňader stojí;
slož z nich, lze-li, píseň svoji!
84