Mráz.
Po ladech v noci křepčí Mráz –
veselá skočná to bude –
sever mu kolem staví hráz,
hvězdami krášlí ji všude;
píská a výská
z dálky i blízka,
houká a hučí a hude.
Divě Mráz běhá tam i sem,
jenom se mihá a kmitá,
nohou si dupá, s jásotem
stromů i keřů se chytá;
kývá se, klaní,
v dlaň tleská dlaní –
brada je perlami vitá.
S východu pláne rudý nach,
Mráz hlavu do výše nese,
chvěje se, siná; náhlý strach
106
opály s brady mu třese;
slábne a svadá,
prchá a padá,
skrývá se do stínu v lese.
Ruče ho stíhá mladý den,
dobře ví, kde asi líhá,
nutí ho z lože, z houštin ven,
zlatými šípy ho stíhá;
stále cos kutí,
v ústup ho nutí,
až Mráz dál k severu sbíhá.
Pak si den zlatý vede svou:
po bílém sněhu si skáče,
hned plaší vránu krákavou,
hned vábí s chocholkou ptáče;
volně si vládne,
chýlí se, chladne,
v červánky uléhat ráče.
Mráz však, skryt mlhou, tajně zas
plíží se, kaboně oči,
ztuhlé mu slzy visí s řas,
na volná pole zas bočí;
píská si, výská,
očima blýská,
k ránu zpět k hvozdu se točí.
107