Není tak, ba není, jako dříve bylo!
trápení do srdce baltičku vrazilo,
a třeba že byla z trojprůbného zlata,
již nemůže dále hlávka an i pata.
Kdože baltu svrtnul v srdénko šohaji?
Jaj, láska, když v noci bloudila po kraji;
a vjela baltička tak hlubko do rány,
že ční jen pořízek plně cifrovaný.
Zle je, zle se vede od rány v srdénku,
zranila tam balta sivou holuběnku;
nemůže se vznésti k té nebeské báni,
tiché je a smutné to její vrkání.
Nemůž z prsou vzletěť holuběnka sivá,
jen při fujaření křídloma zachvívá,
maličká jen láme kol kolem kolesa,
sotva že se zchytne, rázem dolů klesá.
Ach, je zobločeno radostí mých nebe,
ostrozobý jestřáb v hlavěnce mi třebe,
a vlčice řádí v srdci rudooká,
že ve vlastní krvi naděj mi zamoká.
Márčo, Maruško má, Marušenko drahá,
vytrhni batličku, která v ňádra sahá,
přilož mi na ránu lék svých rukou bělý:
vím, že dobře bude a že mi zcelí.
Nechej jenom chvilku tu hlavěnku moji
spočíť na labutím ňadérek povoji,
anebo mi ustel pro chorlavou dušku
z vlásků zlatoplavých hebounkou podušku.
Pojdže drahá, počuj: ztracené radosti
nesou z rozmariny pěkné letorosti,
dají mně i tobě snítku do vrstoku.
Hojže, přiviň, se mi tu k levému boku!
Uzdravím se věru, radosti se vrátí,
než se den pochmurný do zlata ošatí,
uzdravím se opět, štěstí ke mně skočí,
jen nech patřiť v nebe obločkem svých očí!