Duma při sklonku mého 25letého
učitelování.
Tak školským prachem z vůle boží
juž břednu roků dvacet pět!
Ach, mnohé potrhalo hloží
mých ňader chvějící se květ;
já na trní chtěl pěstit růže –
trn každý se mi šípkem zdál –
však jak? toť sotva Pán Bůh zmůže...
Já přemýšlel, a svět šel dál.
Co platno všecko namáhání,
co platen planý žal a trud?
Svým nemám špetku zboží ani,
svou nezvu hrstku orných hrud.
Když jiní hýřili a tyli,
já k práci skloněn nocoval,
mé smysly všecky kantořily –
a vadly, žel! a svět šel dál.
45
Tak mnohý, věru, bez pomoci
mou láskou vyvíjel se hoch,
ten k světlu proveden byl nocí,
ten z jaderníčku v štěp se zmoh’;
jak milník žití na rozcestí
jsem ku výstraze jiným stál,
a věstil chodcům, kde je štěstí;
já vázl v půdě, on šel dál.
Než přec snad jedenkrát se ztratí
ten dusící mě školský prach,
a klidná prázeň mi se vrátí,
až ležet budu na marách;
pak nechte pláče teskných zvuků;
čas věděl dobře, proč mě svál –
jen v rakvi stiskněte mně ruku
a klidně nechte mne jít dál.
46