Duma při pálení veršů.

Adolf Heyduk

Duma při pálení veršů.
Písně, mladých ňader zdoby, úsměvů a vzdechů směs, za jeseně bouřné doby třesoucí jsem rukou snes’. Co v nich ondy kvetlo, zbledlo hojnou slzou vlhkých řas; a co vůně z nich se zvedlo, dávno rozvál bouřný čas. Dětských tužeb první květy, shořte, ač to krutý soud! Leč kde tužeb zašly světy, jest i písním zahynout! Vzplála rázem hrstka písní, a mně z ňader dral se vzdech: „Ach, co člověk z mládí vysní, hyne v žití plamenech!“ 89 Slunný požár mého blaha, hranice mých přání! Žel! – Ruka chvatně k srdci sáhá, a zrak znova zaslzel. – 90