Na potulky!

Adolf Heyduk

Na potulky!
Modrooký jara den po nivách se honí, zlatou hlavu do oken Vesna ke mně kloní: „Neotálej, kyne čas, zanech chladné knihy, mníš, že moudrost roste as z hojné čela rýhy? Jdu! Jak když se žal a smích v lidské duši sloučí, tak je zemi: vzdychá jih, písně zpívá boučí; ptačím zvukem pln je vzduch, nebe zrovna zvoní; zlatým blyšťkem pokryt luh, z dálky lesy voní. Topole se výše pnou, jivám houstne proutí, zkvetlou rukou nade mnou štěp mi žehná k pouti; sluncem v ňadra teče lék, srdce křídly třepá a kytičkou fialek vábí niva lepá. [5] Na potulky kyne čas; nebe-li se hloubí, cit s myšlenkou zas a zas rád se v písni snoubí; nuže za mnou, neváhej, šťastným kdo chceš býti; vil a písní jarní rej hyne dřív než kvítí! 6

Kniha Na potulkách (1894)
Autor Adolf Heyduk