U zbraní předků.
Proč pohledem na vás zrak se vlaží,
proč mně jako kdyby v prs mne bod,
zbraně otcův, již – vás v silné paži –
za svá práva válčili, svůj rod,
a již, nechať v haleny se kryli,
v desky slávy na věky se vryli.
Jak mně teskno, vidím-li ty cepy
a ty hroty palcátových hlav,
jimiž vůdce vyučil vás slepý
dorážeti na zlícený dav,
když jak příboj rozkypělých moří
k srdci vlasti mířil od pohoří.
Jak mně žalno, chabnoucí že paže
marně zvedá ocelitý hrot,
vnikší ondy v hruď cizácké stráže,
až odvážný křižák na vždy zkrot’;
jak se stydím, tvář jak chví se bledá,
mdlá když ruka sudlice ty zvedá.
Snad ten palcát zvedneš aspoň, nuže!
plano všecko, rozmazlenče, hleď,
sotva ruka oblapiti může
svalnatého dřeva rukojeť;
chceš jej třímat? Neokoušej znova,
mníš, že to jest hůlka švihákova?
52
Tak pozvedni aspoň odhodlaně
slavných otcův okovaný štít!
K čemu tužíš ramena i dlaně,
jak bys chtěl pak, ubožáku, tít
do sveřepé nájezdníkův chasy?
Ach kterak se zjinačily časy!
Tedy přílbu? o jak hlavu tlačí,
ve tvář padá, zastiňuje zrak!
Dnes jí česká lebka nepostačí,
a s tím mocným platvím rovněž tak;
hruď, v níž srdce mrazivě se třese,
otcův pukléře už neunese!
Marno všecko! Tam, kde ohně není
v mysli, v srdci – tam, kde schází vzlet,
muž kde mluví jako dítě v snění,
nad čin lví kde ceněn drobný tret,
myšlenky kde za chlebem jen chodí,
tam se předkův síla neobrodí.
Ani tam, kde družné lásky není,
kde nehoří oko ani krev,
hruď kde stydne, srdce mře, duch lení,
kde jen při číši se ozve zpěv,
místo jisker slzy z očí kanou,
tam jsou zbraně otcův bajkou planou.
Zahanben vnuk dávných bohatýrů
šoulavou se nohou krade zpět;
běda, běda! pohřbíváť i víru
ve svá práva, ó těch děsných běd!
Proč ho aspoň pádem k chabé skráni
od hanby cep otcův nezachrání?
53
Proč mu náhle s železného hřebu
v prsa nevrazí se jejich meč,
štít pro nezvoní mu ku pohřebu,
než jej cizí dravosť chytne v leč,
pohrobit proč nedá se radš maní
slavných otcův rezovatou zbraní?
Však by lépe bylo mnohem, věru,
nežli bloudit jako chorý v snách,
podle křivdu líbat, zrady dceru,
na jíž líce úskok roušku stáh’,
aby nikdo nezřel rysy vlčí...
Píseň varuje, když právo mlčí.
54