V mechu.
Sedím v mechu ponořený v snech;
líce rumění mi jara dech,
po papíru paprslek mi těká,
nechávaje mile rozehřátou
na popěvku drobném stopu zlatou:
krásy báj jde lesem, srdce čeká.
Ach to jaro, nebe závdavek
z bezu, jasmínu a fialek,
proč mé srdce stálým daří vzletem,
se zpěvným by ptákem v dál i v blízku
prohlíželo chudou českou vísku,
živořící v jarmu třistaletém?
Chudobno, leč všecko milo kol:
krov má jiřičky už, květy stvol,
na věži čáp pilně hnízdo splítá;
při návrší snoubícím se s luhem,
rolník půdu kypří otců pluhem:
otka v slunci blýská se, plaz kmitá.
Dětsky v ruce tleská potok niv,
ptačí popěvek zní s vršků jiv,
a ta stará jabloň, domku blíže,
rozsochaté větve k zemi shýbá,
div že ňader země nepolíbá:
ukláníť ji plných poupat tíže.
58
Ze všad v hruď mi vane sladký dech:
z niv i z písní dívčích na ústech,
z hlaholného skřivánčího žasu;
rosu květ, zář rosa k sobě láká,
a báň věže, domkův okna všaká –
i má duše, vše jest plno jasu.
Česká vísko, požehnána buď,
poslala jsi krásu pěvci v hruď,
pohled na tě každý v sen se vzmáhá;
sny ve starém srdci klidně, v taji,
v písní poupata se nalévají,
v shaslých očích teplá stkví se vláha.
59