Křivopřísežník.
Žalovala chudá mlynářova syna:
„Dal mi při obžinkách rudou číši vína,
chvátil mě, jak jestřáb holubici chvátí,
teď se k dítku svému nijak nechce znáti.“ –
„Neznám zrozeňátka, po pravdě však práhnu,
čím mě obvinila, směle odpřisáhnu,
to-li dítě moje, jak ta žena líčí,
nechť mě této noci ruka boží zničí!“
Svoboden je. – Žena odsouzená světem,
z koby vrávorala domů s nemluvnětem,
bledý byly skráně, zřítelnice rudy;
mladý mlynář v krčmě zapíjel své trudy. –
Bylo o půl noci, po dešťové srážce;
ponocoval mladý mlynář na zanášce;
náboj palců praská – k stavidlu on běží –
stojí, zírá... hrůza! Vlasy mu se ježí.
28
Žena před ním stojí zsinalého líce,
voda proudem stéká se šatu a kštice;
hovořila k němu... strach mu rostl v tváři:
„Tam si odpřisáhl, zde však nelze, lháři!“
„Hrozno! Přelud pouhý, věru pravda není!...“
Prchnouti chce mlynář, nelze pro zděšení,
odpuzuje rukou, stín však hmoty nemá,
volat chce – však běda! Ústa jsou jak něma.
Strne mlynář, padá... Voda trhá kola –
chasa na šalandě strachy volá: „Hola,
rychle ku stavidlu, hřídel praská v dlabu! –
Vizte, mladý mlynář bezduch leží v žlabu!“
Do mlejnice nesli mléčové ho jedni,
druzí s knězem přišli... Krajánkové ke dni
divnou hovořili: „Náhon stržen v hrázi,
žena s dítkem leží mrtvy v olšin mlází!“
29