Za dědinou stará jíva...

Adolf Heyduk

Za dědinou stará jíva...
Za dědinou stará jíva smutí, teskní, hlavou kývá, pohlíží mi do koliby; co ji hněte, co jí chybí? Což by hnětlo? Chřadne, vadne, nezná květů doby ladné; ptáč, jež v snětích hnízda měla, dozpívala, odletěla. A což já mám robit tady, umřít v smutku snad, tak mladý? nečetná jsou moje léta, leťme, srdce, užit světa! Mladistvé až chvíle minou, jak té jívě za dědinou, přijecháme záhy dosti do koliby složit kosti. 65