Z Tater věje vítr chladný...

Z Tater věje vítr chladný...
Z Tater věje vítr chladný, cesta zlá, a v krčmě žádný, a já cigán přeubohý žízeň mám a slabé nohy. Jaj, krčmářko, vdovo mladá, na vás cigán všecko skládá, zahovořte, aspoň slovo, holubičko, mladá vdovo! Dejte dračku na stojánek, roští na krb, víno v džbánek; nežli půlnoc zběhne dolů, posedíme chvilku spolu. Pánbůh vám dá za to zdraví, nepřijde k vám macko dravý, ani vlk, jenž ovce dáví, ani Šváb, ten chlap mrhavý. 105 Pustila ho, hovořili, smáli se a víno pili; šumný cigán pěkně zblízka mladé žence bočky stiská. „Jaj, jak plné, jak driečné, tak bych probděl noci věčné, a kdyby i dračka zplála, hlava má by nepospala. Nechť louč i dohořela, byl bych štastným věru zcela – přemilo je v noci bdíti, místo hvězd kdy oči svítí.“ 106