Při žni.
Je vedro. – Slunce na schýlenou leb
a na osmáhlé skráně lidí září,
již v širém poli pánům klidí chleb,
své skývy hledajíce v potu tváři.
Do stínu snopů hošek anděl dán,
sní klidný sen – o blahý dětský spánek –
jak v kolébce by písní uhejčkán,
zdřím’, prostřed nejladnějších radovánek.
Kde matka jest? Hle, v práci kloní vaz,
ach, napřed osud zrozeňátka cítí,
na boháčově poli střádá klas
pro hoškovo i svoje trudné žití.
Což synek ví? blah hrstkou kvítí z luk
a nad ním stinné větve lip se kloní,
leč nad mateří lítá hejno muk
a černým křídlem do práce ji honí.
[24]
Přec nezná kletby matka, zná jen stesk
a touhu, šťastným zřít své dítě mladé,
leč v krátkém, čase zajízlí snad blesk,
jímž s mateří svět celý v hrob se klade.
O milý hošku, posud netušíš,
co člověk matkou má a co jí ztrácí;
snad tuhnou ručky tvoje proto již,
by boháče jsi živil svojí prací.
Snad hynout budeš, jako matka tam,
jíž štěstí nekyne a nemá zdaru,
i ženu vezmeš si, by jak ty sám
ni rod tvůj nikdy netěšil se jaru.
Snad vezmeš rýč, bys cizí kypřil zem
a strádal, hynul, umřel na porobě
a stupněm ku slávě byl lidem těm,
kdo mnili dary udělovat tobě.
25