Hle, sedlák Vrcovický,
jak vystrojen je vždycky,
jak na hod šel by právě,
čist od paty až k hlavě!
Brslenky žluté,
boty spodem kuté,
že v cestě kamení piští;
holinky jenom se blyští,
a na ně pěkně stranou,
kožené zdůbky kanou.
Hle, sedlák Vrcovický,
jak vyzdoben je vždycky!
Kazajka do zelena,
jak temná kopka sena;
modravá vesta,
jak pánů z města,
s límečkem vyšším v týle;
prádlo, toť nad sníh bílé,
hedvábný šátek, věnní,
kol krku se mu mění.
Hle, sedlák Vrcovický,
jak vyfintěn je vždycky!
Kytici přivázanou
na nízký klobouk stranou,
z králičí srsti;
dýmku má v hrsti,
plnýma rtoma svýma
si bafá jen a dýmá,
čas ob čas stranou plivne,
a pozdraven, jen kývne.
Hle, sedlák Vrcovický,
on kouří skoro vždycky!
Aj, zhaslo mu; však sirky
hned béře ze zavírky,
nítí jich hrotky
o žluté spodky,
v hlavičce ukrývá chvatně
a bafá a dýmá zas statně
z úst mraky pouště šedé, –
tak nad jiné si vede.
Hle, sedlák Vrcovický,
sám s sebou mluví vždycky!
Dnes slova jako dýky
má na zlé chalupníky,
již našli kdesi,
selské že lesy
jejich jsou při jedné straně.
„Gruntovník platil z nich daně!
Však vrtavé jich hlavy
náš slavný soud zas spraví!“
Hle, sedlák Vrcovický
jak bedliv pole vždycky!
Zpět nový klobouk páčí,
kdy ze vsi k městu kráčí,
každičké chvíle
stranou se chýle;
po krajích osetých polí,
zmokla-li, měří svou holí,
hned v levo a hned v pravo:
„No, políčko je zdrávo!“
Hle, sedlák Vrcovický
tak vesel není vždycky!
Je po parnech a bídě,
zmokloť mu na tři pídě;
na hrudy sahá:
„Půda je vlahá,
prohřátá všude a všude, –
týden-li takhle jen bude,
juž naplní se klasy –
jen ať dá pán bůh časy!“
Hle, sedlák Vrcovický,
tak neutrácí vždycky!
Dnes v městě vesel ještě,
máť radost z toho deště
a zrakem střílí,
v malé však chvíli
babky se pod čelem honí:
„Účet chci!“ na plecháč zvoní,
tuč čelem jde a mraky –
už radostí zmok’ taky!
Hle, sedlák Vrcovický
tak hrdým není vždycky!
Jak široce si kráčí,
div že mu cesta stačí;
míníť se málem
Vrcovským králem;
nevzal by, pivečkem sporý,
za grunt svůj knížecí dvory –
ba pyšně odplivne si
i na Písecké lesy!