„Babičko, milá babičko,
na čem to sedíte? rcete!“ –
„„Na svojí staré truhlici;
copak zas, děťátka, chcete?““
„Truhlici? ale, babičko,
co jen to máte v té truhle?
otevřte přece“... „„Nemohu,
jsouť ruce slabé a stuhlé.““
„Slabé?... tak, milá babičko,
řekněte, co to tam máte...“
„„Pohádky, milé dětičky,
pohádky, když se juž ptáte.““
„Pohádky, ano, babičko,
pohádky od víka ke dnu?
babičko, my Vám pomůžem,
ukažte, aspoň jen jednu!
Třebas tu o té karkulce,
nebo tu o mladém králi,
neb o tom obru ve skalách,
jehož se děti tak bály.
Neb o tom černém medvědu
zakletém v skleněném hradě,
nebo jak v prince mění se
s korunkou bělavé hádě.“
„„Nejde to, nejde, opravdu;
zvednu-li víko kraj hrany,
hned jako rtuť mé pohádky
na všecky prchnou mně strany.““
„Ale vždyť, milá babičko,
zahynou pod Vaší svírkou...“
„„Což pak jim nejde slunéčko
tadyhle od klíče dírkou?““
„Od klíče dírkou? babičko,
tou mohou prchnout přec taky!
Ne ne!...“ „„No tak jen přichylte
k dírce ty všetečné zraky.““
„Tma je tam, milá babičko,
tma je tam, v tom něco vázne,
dřív tam snad byly pohádky,
teď asi všecko je prázdné.“
„„Caparti! Což kdy lhala jsem?““
„Ne, ale tohleto, víte,
což pak jsou Vaše pohádky
v motýlí kukličky svité?
Ne a ne!...“ „„Mám vás přesvědčit?““
V kapsáři klíček juž hledá –
otvírá;– víko pozvedá –
leč je tak smutná a bledá.
Děti se kolem babičky
v mladistvém skupily spěchu;
o zvěstích ani pocitu,
neřkuli vidu a slechu.
Ve truhle všecko na ruby
s bratříčkem obrací sestra;
jakých to šatů bývalých
směsice divná a pestrá!
Měnavé šaty svatební,
panenské věnce a květy,
babičce s okem zavlhlým
chvějou se ruce a rety.
Smějí se děti: „Vidíte,
babičko, nejsou tam přeci!“
Ovšem že, prchly, řeklať jsem,
jsou to jen drobné jich věci!
Vidíte, šat mých pohádek
v truhlici urovnán leží,
mně zbyly jenom vzpomínky;
tak to juž ve světě běží!
Nechte mne dítky!““ – „Necháme,
ale...“ „„No což pak jsem lhala,
byly by také pohádky,
kdybych vás do truhly dala.““
„My– my jsme také pohádky...“
dovádí chasa a skáče,
babička truhlu zavírá...
mně se zdá, chudák, že pláče.