PŘEC ZÁVISTIVÝ.

Adolf Heyduk

PŘEC ZÁVISTIVÝ.
Hle, pěkně srovnán v poli stoh, však divu není věru, vždyť s švarnou dívkou švarný hoch jej rovnal v ranním šeru. Hoch za poledne na vrch klad’ snop poslední a zpíval. Ej, moje zlatá, mám tě rád, a v očí se jí díval. A z večera vrat statku blíž vzal okolo jí pasu, a mluvil, šeptal: „Přijdu, víš?“ a zajíkal se v hlasu. 62 A ona zrudla jako mák, když slunéčko naň svítí, a divně se jí jiskřil zrak, jak plamen, jenž se nítí. – Šel mimo jsem a zřel je stát, tak blízko vedle sebe, dva ohně zřel jsem v jeden plát a v srdcích dvoje nebe. Jsem prorok, hochu, věštím. Věz, noc probdíš tenkrát jistě; co závist, nevím, ale dnes chtěl bych být na tvém místě! 63

Kniha Od Tater a Dunaje (in Spisy Adolfa Heyduka, svazek 49) (1910)
Autor Adolf Heyduk