SMUTNO, TESKNO.

SMUTNO, TESKNO.
Smutno v poli, teskno, vůkol horský dým, teskno, smutno; srdce bolí za milým, všecko smutno, nic mi radost nevěští, snad potkalo šohajíčka neštěstí! Jako meč to srdce moje proniká, nebudu mu napájet už koníka, jezdil na něm pod oblouček v soumraku, jasné hvězdy svítily mu ze zraku. Zapad koník v horské zimě do sněhusněhu, nemohl se ke mně pustit do běhu, shodil chlapce nevěrníka ze sedla, nová milá šohajka mi odvedla. Přebrodit chtěl za dědinou bystřici, ale já ji od dávna mám sestřici, ta se za mou bolest v hněvu mstila hnedhned, v proud jej strhla, už se vzhůru nepozved. 96 Líbala jejjej, kolebala v náručí, snad se od ní věrné lásce přiučí; pomstila mne posestřice za hoře a já pláču osiřelá v komoře. Kudy plují, kterým krajem? Až to zvím, přec za chlapcem přeubohým pospíším, se skal skočím do bílých vln chomolu, poplujeme s milým v moře pospolu. Jestliže mne voda na břeh vynese, zapějí mně drobní ptáci po lese jeho píseň, jež mi stále v hlavě zní, pak se teprv moje srdce uklidní. 97