UKVAPEN.
Vyjela si z hradu paní
v les s myslivcem na čekání,
vyjela si, pospíchala,
jednoho jen sluhu vzala.
Jeli, jeli skrze mlází,
kde se srn a srnka schází;
kde sled zvěře, bděle stáli,
koně k jedlím přivázali.
Srna píská, srnec říje:
vystřelili, chybili je...
„Ať si prchli,“ děla ona,
„stejně s nimi hruď mi stoná!
Hruď mně hoří, hlava pálí,
vody není, leda v dáli,
nežli spráhne ret můj chorý
naber, sluho, do čutory!“
98
Dlouho hledal, nenacházel,
červánek už k zemi scházel,
když ji nabral, v skok se dává,
budeť paní nedočkavá.
Nebyla však, jen se smála,
s švarným myslivcem tu stála;
„Pospíchal jsi, vím to,“ děla,
„pot se ti jen řine s čela.
Až budu zas žíznit v lese“ –
a vzdech na rtech se jí třese –
„chceš-li o mne lépe dbáti,
nesmíš příliš pospíchati.
Toužila jsem čerstvé vláhy,
byl jsi tu však příliš záhy,
v pozdější jen trochu době
líp bylo by mně i tobě!“
99