Lék
I přes nevlídnost plachých dnův i let,
a různý žal, jenž v ňadra byl mi set,
a zamlžených očí prchlý jas,
rád léčiti se chodím na Parnas.
Tam, kastalský jak ústa zvlaží zdroj,
juž oblétá mne písní družný roj,
a usedne-li která srdci blíž,
v síť veršů náhle lapena jest již.
I rozepnu jí křídla; rád bych chtěl,
by jiný též jich rysy uviděl,
leč jejich pyl, dřív žhavým leskem syt,
jest utracen! Kde barvy jsou, kde svit?
Pak knížce pokládám ji v bílý klín,
jak student lov svůj ve skříň přírodnin,
a radost mám, byť skryt v ní byl i vzdech,
jak má ji žáček na svých motýlech.
11
A těším se, ač vím, že Čas, zlý brach,
vše rozdrolí a nezbude než prach,
že pokladů vždy bude míň a míň,
až rozpadne se naposled i skříň. –
I přes nevlídnost plachých dnův i let,
a starou hruď, v níž počalo to tleť,
a zamlžených očí prchlý jas,
rád léčiti se chodím na Parnas.
12