Snílek.

Adolf Heyduk

Snílek.
Dumá, nedbá štěstí, ve snů propast padá, hyne mračnou zvěstí, vadne, klidu strádá; tone v moři sporu, bloudí záhad nocí; těká v mátoh sboru – může-li se zmoci?“zmoci? Tiše! Nevažte ho žití svého pouty, v bílé duši jeho dýše to jak z routy; jasmínem to voní, poupaty se množí; rosou se v ni roní s nebe vláha boží. 84 V divůplném šeře kvete hruď jak niva, s bujného v ní keře zlatý pták vám zpívá; zda snem zlíbaného probouzet kdo může? Z trnů ňader jeho rostou pro vás růže. V chleba dobývání tuhnou-li vám paže, z květů dumných skrání kytice vám váže; čas-li citem stydlý v běd vás žene chmuru, zlatými on křídly povznáší vás vzhůru. 85

Kniha Parnasie (in Spisy Adolfa Heyduka, svazek 17) (1900)
Autor Adolf Heyduk