Aj, ptáčku s hrudí skropenou jak krví
a s hlavy temenem jak žhavý nach,
jenž slétáš k nám, když jara úsměv prvý
květ petrklíčů budí na nivách;
jež pokraj luk a lesů sídlo volíš,
kde v srdci keřů rád si zašveholíš,
než zlatou čelenkou se zdobí den;
hleď, zpěvem tobě ven a ven
jsem podoben!
Rci, granátu-li ozdoba to není
tvých na ňadrech, můj pěvče, či snad krev,
jež vytryskla ti v duše rozechvění,
když žal tvůj křišťaloval v dumný zpěv
a v dálku mlhavou tě žití hnalo?
co dělo se, můj druhu, co se stalo?
chtěl divý ostříž za drahý tě plen?
Viz, ňadry tobě ven a ven
jsem podoben!
Či útlé děti vzal ti luňák dravý
a rodné hnízdo porval bouře kel,
až výkřik bolesti tvé usedavý
z ran srdce nachem písní krvácel
a pokropil hruď třesoucí se v bolu?
ó kterak žití sdružilo nás spolu
a v stejné srdce stejný vdechlo sen –
ach, žalem tobě ven a ven
jsem podoben!
Či ťuhýci tě na krev zbili krutí,
že jiný nežli jejich byl tvůj zvuk?
co’s nevěděl, že v novém chvíle hnutí
má jinou krásu děd i syn i vnuk,
jenž, co jsi zpíval duše vroucím žárem,
škol dětských odměřuje lineárem,
ne duchem jich, jen slovy odkojen?
Ba, steskem tobě ven a ven
jsem podoben!
Leč co nám v prsou roste písní květem,
to věrně pějme v poslední až vzdech
a vlastním tonem svým; či celým světem
má zníti stejná píseň z duší všech?
nechť z tajných ran krev znova tryskne maní,
jak pěli jsme, pět budem do skonání,
svých dbalí duše strun a matek věn;
vším tobě, pěvče, ven a ven
jsem podoben!