V čas, k rozchodnou když v blankytovém lůžku
červánek líbá dennici,
jdu, abych slyšel křovin věrnou družku,
šveholnou vlašku pěnici,
jež, na zlatou než slunce pouť se béře,
kde les je nejtemnější, řeky blíž,
rozkvetlé proskakuje šípu keře,
kde žije... Viz a slyš!
Jsou to písně, jsou to zvonky
padající v mech?
Květy chvějí se i stonky,
ňadra tají dech.
To vlaščin druh, jak líbezně jí zpívá,
an láskou se a blahem spil,
až les, jenž vážně v dálavu se dívá,
svou temnou hlavu nachýlil;
co dumal as, že v ponurém svém trudu
vzdych’, jak by jestřáb na srdce mu paď,
zda vnik’ ten zpěv mu do zelených údů,
či upomínka snad?
Jsou to písně, jsou to zvonky
padající v mech?
Květy chvějí se i stonky,
ňadra tají dech.
Však slyš, ký ptačí spor a hlučné křiky,
ký šum a křídel hbitý ruch?
Ký rej! Tvé, vlaško, smělé záletníky
v dál zapudit chce věrný druh;
boj krutý je to, leč tvůj přítel prvý
přec zůstal vítězem i dnes,
a nechať krev mu tryskla z šedé hrudi,
své štěstí hlásá v les.
Jsou to písně, jsou to zvonky
padající v mech?
Květy chvějí se i stonky,
ňadra tají dech.
I žárlivosti věty slyším žhavé
a drobné výčitky a stesk
a snivé duše žaly usedavé,
v nich slz i úsměvů je lesk;
leč jako ondy k hnízdu se ti vrací,
co jest mu ňader plachá krev –
po boku tvém mu srdce nekrvácí;
kde’s ty, tam jeho zpěv.
Jsou to písně, jsou to zvonky
padající v mech?
Květy chvějí se i stonky,
ňadra tají dech.
Les stichl zase, stromové se modlí,
jen motýl, živý jara dech,
k svým lechám spěl, kde v soumraku rád prodlí
a přespí zlatý slunce žeh. –
Má stará ňadra netušeně mladla,
snů květy toužily z ní ven,
vždyť v kalich duše ptačí píseň padla
a žití ruch a sen.
Jsou to písně, jsou to zvonky
padající v mech?
Květy chvějí se i stonky,
ňadra tají dech.