Z těch písní, které zapěl čížek –
to obecně je známá věc –
řad švarných byl by asi knížek,
když dbal by o ně knihkupec,
a z hnízd, jež pletl v olších hráze,
kdy zdařil se mu jarní frej,
jak architekti domů v Praze
má tři i čtyři na prodej.
Je ladný v pohybu i v letu,
vždy po švihácku uhlazen
a nad ostatní má se k světu,
je vůbec milý ven a ven;
jen, prosím, popatřte naň trochu
a sami přesvědčte se přec,
zda není vzorem ptačích hochů,
ten zelenavý křídlatec?
No, čížku, ukaž se, pojď blíže,
ať tvůj si prohlédneme šat!
Tyť vypadáš jak mladé kníže,
když v háj jde lišku stopovat;
ej, lepší zdoby tělu není
než temných křídel zlatý lem
a špetka černě na temeni
a špetka černě pod hrdlem.
Jsi v umění sic méně zběhlý,
mdle třepetá se jen tvůj zpěv
jak náhlým mrazem motýl zkřehlý,
jenž vznést se touží na větev,
mně milým však jak píseň dětí,
jež dávají se v skočný rej,
když kočičky se v chrámě světí,
a proto chutě dále pěj.
Já rád – pak uslyšíš i výtku –
v čas nouze vyjdu tobě vstříc;
mámť doma uschovanou kytku
těch nejkrásnějších makovic;
hleď, rozdělím se s tebou, hochu,
a třeba všecky míti máš,
když na své reputaci trochu
a mravech záležet si dáš.
Leč nyní, ptáku hvězdozraký,
tu výtku slyš a dbej jí zvlášť:
mně žel, že šplhalem jsi taky
a kamo vítr, tamo plášť;
to bolí mě, věř, v srdci tuze,
vždyť viděl jsem tvůj plachý chvat,
když do lesa mě vedla chůze
vás, pány ptáky, studovat.
Však nad to horší věc mě mrzí –
v tom, hříšný číži, sprav se již –
že snadno lhostejně a brzy
skvost volnosti své oželíš,
že nabádáním chtíče zlého
svou hlavu chýlíš, hrbíš plec
a dáváš klenot dražší všeho
za pestře malovanou klec.
Že vnikl jsi jen velmi mělce
ve společenský řád a tón,
an dětské děláš kotrmelce
a vrtíš se jak histrion;
že nevíš, co se pěvcům sluší
a co je mrav a co je čest,
a že bys druhdy dal i duši
za semenitou ratolest.
Že vězení ti nad svobodu,
jen vydatně-li při tom jíš,
že kolem točíš, vážíš vodu
a za nohy se pověsíš,
že taháš planety a klidně
i vozík s druhem vléci jdeš
a jako spitý „stritzi“ z Vídně
„dilédiledé“ jodluješ.
To všecko je ti na pohanu,
můj milý čížku, toho nech;
nač takých hloupých tatrmanů?
to neučiní řádný Čech;
kdo v žalář spěchá v zpupném pychu,
jen trochu semence by lap’,
ten, čížku, pravím bez ostychu,
ať pěvcem, mizerný je chlap!
Nuž to si pamatuj, můj milý,
a činů otrockých se chraň,
spíš na svobodě v slunné chvíli
své písně v drobné skvosty hraň;
ni zlaté klece nechtěj rodu
za nejprostější lesa sněť;
nic není v světě nad svobodu,
nic nad volnost! A nyní leť!