Na záletech.
Na okénko zaklepal,
vyšla z mlýnských vrátek,
na bohatých vrkočích
kosmo lehký šátek.
Přenesl ji přes potok,
kde ta planá hruše:
„Nechvěj se jen, nelekej,
moje zlatá duše! –“
U pazderny pod skalou
černovlasá jedle,
tamo sedl na balvan,
ona tiše vedle.
Modrá voda šplounala,
bílé kvetlo hloží;
nad nimi se jasnily
zlaté hvězdy boží.
112
Jako v jaře vlaštovky
hovořili spolu:
hned hleděli do nebes,
a hned na květ dolů.
Večer prchal: zpět ji nes’,
děvče jen se chvělo,
na dobrou noc tisíckrát
políbil jí čelo. –
Neví otec, neví mať,
neví mlýnská chasa,
ale mně to zradila
jedle černovlasá.
113