Bílé stíny.

Bílé stíny.
Jedlí za potokem u té horské strany leží tam vojáček těžce porubaný. Na čele a tváři – na povadlém kvítí – sotva spočítal by roků do dvacíti. Tvrdé jest to lože: půda nezoraná, na pravo i v levo všude samá hrana. Nemá podhlavničky ni přikrývky prsu, jen mateří doušky rozkvetlých pár trsů. 132 Za to mu však zpívá pták dvě písně v keři: jednu o dívčině, druhou o mateři. A jak z toho keře zvučí zvuky prosté, matčin stín a dívčin před šuhajem roste. Voják hlavu zvedá, voják hlavu točí – dva bělostné stíny zavřely mu oči... 133