249. Rtem ženy své jsem vyplul z žalu víru;

Adolf Heyduk

249.
Rtem ženy své jsem vyplul z žalu víru; Rtem ženy své jsem vyplul z žalu víru;
 jak slunce nad jich mořem zvlněným plál její zrak, až zapad’ v duše míru.
Básně v knize Ritornely (in Spisy Adolfa Heyduka, svazek 29):
  1. 1. Mé duši zas den štěstí vojevodí;
  2. 2. Oj ritornelly s duší nerozlučné,
  3. 3. Co ritornell? Vy mníte v klamné tuše,
  4. 4. Znáš ptactva zpěv a bzukot pilné včely?
  5. 5. Ven, k jihu přes hory – zde vše již charo –
  6. 6. Jak leknín ritornell jen v slunci voní,
  7. 7. Dbej přírody a svého srdce hlasu;
  8. 8. Proč v bytí svého záhady se hroužíš?
  9. 9. Chceš krašším míti svět? Hleď, vždy je hezký;
  10. 10. Pan – symbol přírody, jež neumírá;
  11. 11. Skloň pod žezlo se praboha všech bohů;
  12. 12. Pan – velduch je, zjev veškerého světa –
  13. 13. V tvář pohleď Panovu, viz, svět z ní zírá,
  14. 14. Vše Panu v obět dej, co z hmoty vzniká,
  15. 15. Kdy Bůh as mezi lidmi nejradš dlívá?
  16. 16. V snech v domova-li slétáš drahé kraje;
  17. 17. Ó pohleď na ty rudé zoře vzlety;
  18. 18. Rád světlušky zřím v letním lesa krovu,
  19. 19. Proud jarních vod, co stihne, rázem trhá;
  20. 20. Květ na stromech, a na horách je sníh;
  21. 21. Vrch jara je! Z děv očí srdcem třese
  22. 22. Ó hleď, ó hleď, kol zase jaro výská,
  23. 23. Ven, v slunce ven, zpěv voní z duše ptačí,
  24. 24. Slét’ na zem paprsek a líbá květy!
  25. 25. Ký rozmanitý zázrak jaro tvoří;
  26. 26. Luh mile zkvet’, jím zpěvná bystřen kluše...
  27. 27. Mez květnatá dvou bratrů pole dělí,
  28. 28. Zřím stromy kvést a slyším sedmihlásky...
  29. 29. Je klam, co díš – že cesty do průlomu
  30. 30. Ó pohleď jen! Zda nevlhnou ti zraky?
  31. 31. Štěrk na cestě, leč stromů květ v něm mnohý!
  32. 32. Jas, vůně kol a zář; jdu zkvetlým vřesem;
  33. 33. Květ zlomený; nač rosa k němu letí?
  34. 34. Jak Sardanapal na pokladu hoře
  35. 35. Zář rudá nad městem je rozložena,
  36. 36. Proč toužím ven, zvon večerní když zvoní?
  37. 37. V kraj pohlížím, noc z lesů v nivy kluše,
  38. 38. Když leknínu zřím květ, jenž u vod stanu
  39. 39. Ó krásná noc; luh voní, šepce mlází,
  40. 40. Vždy myslím si, když rolník plní statky
  41. 41. Co živo jest, i po staletích raší;
  42. 42. Mír, všude mír; v mé duši i v mém líci!
  43. 43. Když hvězdy plát zřím v noční jara době,
  44. 44. Můj chrám je les, v něm zpěv a barvy hýří;
  45. 45. V les prořídlý můj slabý zrak se hříží...
  46. 46. Jdu do lesa, když v otroctví se kácím,
  47. 47. Jak v hrobě druhdy jest mi v lesa snětí,
  48. 48. Hřbet hor je vyjasněn, důl mhou se skrývá;
  49. 49. Les zamlžen, z niv teskný křik zní vlhy;
  50. 50. Siv nebesklon! Jak teskné pohlédnutí!
  51. 51. Strom krvavými slzami lká v chladnu,
  52. 52. Zas ve vůni a smavém jasu tonem,
  53. 53. Že srdce mé a duše má zas zkvetly?
  54. 54. Pták rozpěl se, strom na květ žene mízu;
  55. 55. Nad prázdným hnízdem tesknil pták až bědno,
  56. 56. Co první lásky zjev, jenž v svět nás láká?
  57. 57. Ó, lásko, květe, který k slunci pne se,
  58. 58. Má láska poslední je rovna prvé;
  59. 59. Že nic ta láska. Mlčte, duchem choří!
  60. 60. Nás všecky vzhůru nese lásky touha,
  61. 61. Vždy láska v polibcích se jeví kradí,
  62. 62. Že chladný jsem? Viz v sněhu kraje chudé,
  63. 63. Vše mění se, jak časové se točí;
  64. 64. V sen svého žití zimní spěl jsem dlouhý,
  65. 65. Což pro mne, slunce, shoř, anebo shasni,
  66. 66. Jak rád tě mám, to nesnadno je říci,
  67. 67. Svým okem na mne vzhlédneš-li jen maní,
  68. 68. Chci o trůn písní v říši lásky státi,
  69. 69. Dí kacíři, že svět jest bez zázraků,
  70. 70. Zřím v blankytu dva velké, černé body –
  71. 71. Buď světlo již, děl Bůh, a světlo bylo;
  72. 72. Ty myslíš, že to slunce na poledne?
  73. 73. Mou byla’s, věz, už při zjevení světla;
  74. 74. Ty písně přeješ si? Hleď do mých tváří,
  75. 75. Co růže jsou? Věz, milostné to zpěvy,
  76. 76. Ty nevíš as, proč srdce moje stůně?
  77. 77. Když temné oči svoje vzneseš vzhůru,
  78. 78. Tvých očí dvojklenot se na mne dívá,
  79. 79. Když ondy stála’s hory na pokraji
  80. 80. Z tvých očí ondy žhavé hvězdy slétly
  81. 81. Ty divíš se, že zrudlo moje líce?
  82. 82. Svou květnicí má duše tebe něží;
  83. 83. Že dvojí život máš, kdo v světě tuší?
  84. 84. Dav labutí plul nebes tůní smavou,
  85. 85. Když slunný zrak tvůj v mé se oko dívá,
  86. 86. Ó vnadná jsi! Tvou něhou klesám zpitý,
  87. 87. Jak slunce zrak tvůj čarodějně hoří,
  88. 88. Proč při Tvém zpěvu hlava má se kloní?
  89. 89. Jak blažen jsem a žehnám vzletu chvíle,
  90. 90. Z mých ňader hejno přání k tobě vzlétlo,
  91. 91. Jsou květiny, jež tajná křídla mají,
  92. 92. Hleď, kvítím zpívá roztoužená země,
  93. 93. Už všecku duši mou tvá bytost chvátí,
  94. 94. Zas prstem růžovým mi jaro kývá,
  95. 95. Ó pohleď jen, jak štěp se květem zdobí!
  96. 96. Ten růží, onen lilií tě zove,
  97. 97. Hleď, zlaté květy v modrém nebi raší,
  98. 98. Svůj svátek zelený kraj slaví všude
  99. 99. Proč oči mé jak letnic ohně planou?
  100. 100. Kdy ritornelly v srdce mi se slétly?
  101. 101. Žel, posud pisklem jest mé lásky štěstí,
  102. 102. Jsem hříšníkem; mé duši třeba líku,
  103. 103. Pták ozýval se blažen v růže klínu,
  104. 104. Kdys v parku žertem zavřela’s mi bránu,
  105. 105. Den žehnán buď, v němž u pšeničné meze
  106. 106. Tvůj život dřív sen poupěte byl pouhý,
  107. 107. Hleď, zlatá hvězda pyšně nebem kráčí,
  108. 108. Jak žehnám jara době s mraků četou,
  109. 109. Ó mám tě rád přec jinak, věř, než jiní,
  110. 110. Má láska k tobě přesadit se nedá,
  111. 111. Že ve snu zřela jsi, jak v zář se slily
  112. 112. Proč blednu hned, hned nachem tvář se nítí?
  113. 113. Sny duše mé jsou šedé, všecky šedé,
  114. 114. Viz, na stráni se sloní zlatá réva!
  115. 115. Když vstříc mi hledíš okem plným jasu,
  116. 116. Mé myšlenky mdlým churavěly steskem,
  117. 117. Jsou kouzelna tvá ústa sladkozvuká!
  118. 118. Když řekla’s: „Tvou jsem po vše živobytí!“
  119. 119. Mně tebou slétl s nebe anděl světla,
  120. 120. Být svými naše duše neustanou,
  121. 121. Ach mládí čas; jen chvilku život zlatí!
  122. 122. Ach, divná pout je k lásky svatokříži,
  123. 123. Co za věk slovy k vyslovení není,
  124. 124. Proč jihu trojverším mé srdce znělo?
  125. 125. Tvůj hoří ret a sluncem zrak se nítí;
  126. 126. Proč slunnou vášeň mdloba hříchem zove?
  127. 127. Div – vesmír – v našich srdcích láskou vzrůstá:
  128. 128. Že láska to, jež lidstvo nejvíc týrá?
  129. 129. Vždy dražší skvosty žádá láska míti;
  130. 130. Hleď, jaro skonalo, kraj ustal v zpěvu,
  131. 131. Viz, svlačec ovíjí se kolem klasu!
  132. 132. Co rozkoš lásky jest, bys vědět chtěla?
  133. 133. Duch jatý láskou v červánkách se noří,
  134. 134. Tkvěl na tvém rtu jsem blažen krátkou chvíli,
  135. 135. Lvy v krvi mám, žár duší se mi valí,
  136. 136. Kdys v luně jsem tě zhlédl šatu prostou;
  137. 137. Zář vnady tajemná v tvých očích hárá,
  138. 138. Ty hněváš se a marně vstříc ti chvátá
  139. 139. Má píseň touhy lesem vstříc ti letí,
  140. 140. Mně hoří hruď a hlava se mi točí,
  141. 141. Když stesk mou duši šedě obetkává,
  142. 142. Věř, že bych umřel s trojnásobnou chutí,
  143. 143. Kdy krev má žene v květ, jenž v taji pučí?
  144. 144. Jak děsno po zvlněném moři plouti,
  145. 145. Rád umřel bych, jen kdybych věděl prve,
  146. 146. Tvé rty se chví a šepcí; co as věstí?
  147. 147. Jak láska přichází? Kdož vědět může?
  148. 148. Pták na větévce zpívá zkvetlé třešně...
  149. 149. V sad lásky tvé mě nesly žití vlny,
  150. 150. Ty’s rtů růží svých líbala mi čelo,
  151. 151. Ó věčnost lásky! Klam to v zlatém rouše!
  152. 152. V hloub duše mé se dýkou láska vryla,
  153. 153. Vždy mírná jsi, jak mladá Vesna snivá,
  154. 154. Sfinx záhadná!.. Ten název též ti sluší!
  155. 155. Ó lásky naděje, ó lásky klamy!
  156. 156. Je hanbou prý smrt z ženy útlých rukou –
  157. 157. Že neměl jsem tě rád? Aj, v žití boji
  158. 158. V ráj lásky šel jsem trním nohou bosou;
  159. 159. Já lásku ždál a v posled přišla hana.
  160. 160. Když vzlétnout chtěl jsem pro hvězd zdobu mnohou
  161. 161. Ó žel, ó žel! Co s vínem tím se dělo,
  162. 162. Ty’s klamala; mně v tvář vyhrkly slze;
  163. 163. Všech nejrychlejší křídla přeletavců
  164. 164. Má duše byla blankytovou tůní,
  165. 165. V tvém objetí smrt štěstím měl jsem každou,
  166. 166. Vzor ženy chceš a toužíš po ní v muce?
  167. 167. Snil o tobě jsem s růží v rukou ladnou...
  168. 168. Že oči žen dva sluneční jsou ptáci?
  169. 169. Že haním tě? Ne, nevzpomínám ani,
  170. 170. Tvé srdce jesti propast bezeměrná;
  171. 171. Jej odkopnout bys, Afrodito, měla,
  172. 172. Že sluncem vlast, v tom naděje i víra,
  173. 173. Dřív pěvcům zapadalo srdce v květech,
  174. 174. Kdo nemiluješ rodnou vlasti hroudu,
  175. 175. Jsme skřivani, vrah jestřábem je houšti,
  176. 176. Zda Čechu nalézti lze srdce klidu?
  177. 177. Už věky z našich slz se moře rodí
  178. 178. Ať stádo vlků teď nám všecko bere,
  179. 179. Ať nejásá, kdo v porobu nás vleče!
  180. 180. Čech s Němcem poznali se věru dosti,
  181. 181. Že stokrát větší jste, než posud víme,
  182. 182. Jak vzteká se to kolem nás a vyje!
  183. 183. Když padli dřív – jak jsme se proměnili! –
  184. 184. Nechť chlebař dí: „Co vlast? Jsme v době nové!
  185. 185. Vždy rabem jest, – jen šílenec mu věří –
  186. 186. Za lásku národu jen právo ručí;
  187. 187. Svůj k svému stůj, hruď k hrudi, srdce úže!
  188. 188. Kam lidstvo veškerého světa chvátá?
  189. 189. Duch lidstva nedá zhynout nám a padnout;
  190. 190. Kdo soudí jenom podle liter směsi,
  191. 191. My jsme a budeme, jak dřív jsme byli;
  192. 192. Líp byli bychom vítězstvím si jisti,
  193. 193. Vrah nepřítel vždy blíž a blíž k nám chvátá...
  194. 194. Duch svobody je rek, jenž právo hledá,
  195. 195. Muž poctivý má přímost vždycky dlátem,
  196. 196. Kdo za vlast kráčíš v boj svým bratrům k vděku,
  197. 197. V svém právu stůj; vzdor v křivdě sílu dává;
  198. 198. Když za svobodu hlavu Čech dal prvý,
  199. 199. V tom divných času bouřném vlnobití
  200. 200. Vlast, právo, lid! Však nevím, co by chtěli,
  201. 201. Vždy hrdě vztyč svou hlavu v práva boji,
  202. 202. Vy, volní, ej, jen rubejte nám hlavy!
  203. 203. Čas kupec podvodný, jenž měšcem zvoní,
  204. 204. Pán národy běd mořem k štěstí vodí,
  205. 205. Zjev božský Svobody kdy člověk zhlédne?
  206. 206. Král s myslí otroka jest rabem přece,
  207. 207. „Co tobě do toho?“ vždy tyran říká,
  208. 208. Vojsk šíré lesy silou zemí zvete?
  209. 209. Tuž dítě své a přímým uč je býti;
  210. 210. Ne těch, kdo právy dávnými se chlubí,
  211. 211. Všech větší Právo vládám strojí pikle,
  212. 212. Duch velký jest, kdo vášně, když se vzruší,
  213. 213. Jen v bílém žáru železo se taví;
  214. 214. Zda schopni ti jsou k obraně a k boji,
  215. 215. Kdy štěstí všemu světu zavévodí?
  216. 216. Ej, hyne čas náš, hyne drahně roků!
  217. 217. Kdo vykoupí as společenskou bídu?
  218. 218. Kříž u cesty a na něm Spása světa!..
  219. 219. Bůh, láska bližních, vykoupil nás kdysi,
  220. 220. Div Svobody vždy výš a výš se nese,
  221. 221. Služ cizím k prospěchu, kdo duchem slep jsi,
  222. 222. Co rozum chce, ne co ti jiní káží,
  223. 223. Pes bez kázně rád zdivočí a zvlčí –
  224. 224. Buď kdokoliv, jsi vždycky darebákem,
  225. 225. Lží, bajkou děti skonejší se chvíli,
  226. 226. Proč nepřátelé, nám se posmíváte
  227. 227. Ač ostří pomsty nad hlavou ti visí,
  228. 228. Na pudly stačí prut, jen švižný-li je,
  229. 229. Mám býti sám? Žal ze všad ke mně kluše,
  230. 230. Být chceš-li střízliv po divokém kvasu,
  231. 231. Ač stár jsem už, mním na mládí-li zvěsti,
  232. 232. Jsou vánoce a svět chce kvést? Ó divy!
  233. 233. Rád v mládí svého dálném bloudím lese,
  234. 234. Zle hynul jsem a v hrob jsem toužil jíti,
  235. 235. Jsme sdruženi a jaro v srdci nesem’;
  236. 236. „Muž s ženou jedno buď“ – tak vzkaz zní s nebe –
  237. 237. Můj život pro tebe buď květ vždy nový;
  238. 238. „Jsi sobíkem, chceš většinou vše sám!..“
  239. 239. Kde štěstí jest? Jen v dětských očí plání
  240. 240. Víš, kdy se jaro žití v síň tvou vrací?
  241. 241. Mé žití nebylo než večer dlouhý,
  242. 242. Zrak dětský s mým-li setká se a zjasní,
  243. 243. Nechť v hrobu temnotách tvá mysl bloudí,
  244. 244. Šel života jsem zasněženou plání,
  245. 245. Mně všechen svět zdál tonouti se v štěstí,
  246. 246. Ty’s umřela; v mých ňadrech bolest vzplála,
  247. 247. Jen na mžik slétla’s z andělského davu,
  248. 248. Kol chlad, ó pojď, hleď slunným na mne zrakem,
  249. 249. Rtem ženy své jsem vyplul z žalu víru;
  250. 250. V den bílý přešla noc mé duše tmavá,
  251. 251. Roj netopýrů byl v mých ňader skrytu,
  252. 252. Když oko mé žár rozněcuje zlosti,
  253. 253. Má Liduška zář v černých očích chová...
  254. 254. Jak rád tě mám, ta trojverší ať věstí!
  255. 255. Svět tebou zmlád’; vše leskne se a voní;
  256. 256. Když hlavička tvá k srdci se mi skloní,
  257. 257. Mne dotkneš-li se polibkem jen letem,
  258. 258. Víš co to jest, čím srdce moje buší?
  259. 259. Jak příroda se všecka rozjasnila!
  260. 260. Hleď, Lilo, v důl, z kad skřivánek k nám krouží!..
  261. 261. Že v lednu růže kvetou, kdys mi děli,
  262. 262. Jas očí tvých-li v mou se duši vlívá,
  263. 263. Viz, v zlatě tone niva v šíř i v dáli
  264. 264. Tvé dětské rty vždy k zpěvu hruď mi vzruší,
  265. 265. Tvá políbím-li ústa purpurová,
  266. 266. Klas v podzim udusaný s jara klíčí;
  267. 267. Má duše v něh tvých cisterně se plaví,
  268. 268. Že roje bělásků se v slunci sněží?
  269. 269. Viz, po zemi plášť mlžný Jeseň plouží!..
  270. 270. Ty chvěješ se, že bouř se žene z dáli?
  271. 271. Stesk v srdci mám, blesk žalu hruď mi ryje,
  272. 272. Když líbám tě, tu duši úzko není,
  273. 273. Proč třesu se, když choro v lůžko lehne
  274. 274. Ó přeběda, smrt k lůžku se ti shýbá!
  275. 275. Ty’s odešla; ó jak to ňadra tísní!
  276. 276. Prch’ život už, mdlá doba přišla kmetství,
  277. 277. Co všecko měl jsem dřív a co mi zbylo?
  278. 278. Vy oči Lily mé, vy studně krásy,
  279. 279. Když anděl smrti líbal květ tvých tváří,
  280. 280. Hle, květu mrtvola sní v písní knize...
  281. 281. Jsem trosečník na vetchém žití vraku;
  282. 282. Vždy žízniv míru jsem, kam noha kročí,
  283. 283. Ty máš už klid a toneš v nebes záři,
  284. 284. Dne z očí tvých už Bůh mi nepřisoudí;
  285. 285. Ach, znikla jsi jak za jeseně ptáče,
  286. 286. Proč bojím života se teskných mraků?
  287. 287. Květ úsměvů tvých voněl blaha štěstím,
  288. 288. Vždy výskal jsem, když kvetla jsi mi v klíně,
  289. 289. Mé nitro zjevem tvým se všecko stkvělo,
  290. 290. V tvůj krátký sen můj duch-li peruť vnoří,
  291. 291. Co mrtva jsi, běs skály v hruď mi házel,
  292. 292. Bouř letí s hor, les sterou hlavou klátí,
  293. 293. Už nemám nic, jen vzpomínku a knihu,
  294. 294. Má hlava, děti, na váš hrob se kloní...
  295. 295. Svět ztemněl se, smrt s životem se sváří,
  296. 296. „Noc tají dech, hvězd píseň nebem letí,
  297. 297. Když druhdy bloudím mlhou prchlých roků,
  298. 298. Mníš, divokým že mákem hoří lány?
  299. 299. Mně odňato je dětmi ráje věno,
  300. 300. Zda, Zdeno má, čas růže pro tě pěstí?
  301. 301. Proč žehnáš mi, proč tolik vroucích díků?
  302. 302. Proč, když tě zřím, vzdech v nebe míří v letu?
  303. 303. Buď poetou, když krása v duši raší;
  304. 304. Když orla mysli tvé svět ranil v křídla,
  305. 305. Co umění? Toť studna, dna jež nemá,
  306. 306. Chci z duše pět; pryč závoje a masky!
  307. 307. Ze zdroje poesie chceš-li píti,
  308. 308. Zpěv bez citu pýř pozlátka je pouhá,
  309. 309. Proč zpěv mi zázrakem? Aj, v pravé kráse
  310. 310. Kde ke mně anděl s první písní slétl?
  311. 311. Proč verše tkám? Snad dřív jsem ptákem býval,
  312. 312. Květ v srdci znám, jenž nikdy neuvadá:
  313. 313. Co píseň je? ... květ zvučný dumných skrání,
  314. 314. Když písni toužím zevní zdobu dáti,
  315. 315. Ó ritornell, ten vždy se krásně vznáší,
  316. 316. Že slza rosou, měnící se v sutku,
  317. 317. Chceš hodovat-li uměn při poháru,
  318. 318. „Jen v ryzí pravdě umění je spása!
  319. 319. Tvá přízeň vždycky buď jak čistá panna,
  320. 320. Vše, co v tvém srdci křídly vášně bije –
  321. 321. Vždy pravá krása Ježíškem jest jeslí:
  322. 322. Viz zlatou mušku! V květu pyl se tísní!
  323. 323. Vám píseň ničím jest? Ej, divy tvoří;
  324. 324. Že stýskám písněmi? Kdož za to může?
  325. 325. Jak z ňader chlumu vláhy zdroj se rojí,
  326. 326. Červ skryl se do stolistky vonné skrýše...
  327. 327. Hruď pěvcovu sám Bůh prý v plamen nítí,
  328. 328. I pěvcovo jak jiné končí žití,
  329. 329. Vždy pokrytci zlem poesie byla,
  330. 330. Náš svět! Proč nelze pěvci z noci času –
  331. 331. Svůj život básník vždycky v žalu ztrácí:
  332. 332. Viz, staré písně krásná vazba pojí!
  333. 333. A co jsem já? Jsem pramen lesní skrýše;
  334. 334. Ctít pěvců vyvolených neustávám,
  335. 335. Nač velkým být? Či duněti má země
  336. 336. Že všecky vášně sílu ducha lámou?
  337. 337. Líp krátce žít, leč jasně, na tom dosti,
  338. 338. Chraň krásy zjev: květ těla, božství líce!
  339. 339. Já žasl nad sochami bohyň vnadných,
  340. 340. Že bezúčelná uměn krása všaká?
  341. 341. Hleď, za labutí ploucí jak se skvěje
  342. 342. Proč výtkou dítě, karatelé přísní,
  343. 343. Nač na hroudě chceš dlít? Jen výš a výše
  344. 344. Měj vzorem skřivana, nač orlem býti?
  345. 345. Zdaž, Bože můj, mně nemá býti k smíchu,
  346. 346. Sklad písmen nic že není, moji zlatí?
  347. 347. Jak? Pérem chceš jít na lotry a lháře?
  348. 348. Šat mody na čas je, nechť zroben sličně,
  349. 349. Že novou umění jste zžehli dobu?
  350. 350. Dřív pěvcům z duše zlaté slohy tekly,
  351. 351. „Co forma teď?“ děl modník, „nic než pleva,
  352. 352. Jen blb a smilník hlavy na zad točí,
  353. 353. Ó jaké mrzké ovládly svět klamy!
  354. 354. Chceš uviděti bohy v nahé kráse?
  355. 355. Vždy dělo se a posud tak se stává,
  356. 356. To že je také rozuměti světu,
  357. 357. Nač žalovati na proměnu doby?
  358. 358. Kdo hlupákovi pro zlato se kloní,
  359. 359. Jsme lidé nestejni; u vášni slepé
  360. 360. Nač dbát, že v dík jen hana se ti slétá?
  361. 361. Jsou orlové též obrejlených zraků,
  362. 362. Kdo výstřednost nad tichou krásu volí,
  363. 363. Kdys jinak rozuměli poesii;
  364. 364. Bůh Kristus mřel, leč hloupost posud hlásá:
  365. 365. Trp, umělče, trp v každém duše sporu,
  366. 366. Kdys popík, ritornellem dotknut lehce,
  367. 367. Proč zpíval jsem?... Aj, proč že hvozd se mladil,
  368. 368. A třeba nezpíval jsem než sám sobě –
  369. 369. Že staří jsme? Nuž rádi odpočinem,
  370. 370. „Co život je? Spleť radostí, hrst boje,“
  371. 371. Ven v život pluj; ten nežije, kdo váhá!...
  372. 372. Vždy s rozvahou jdi do života boje,
  373. 373. Mez života je blízka mezi smrti,
  374. 374. Dva mezníky nám v žití bloudit brání;
  375. 375. „Nuž dospěl jsem! Chléb na vlastním chci stolu!...“
  376. 376. Ne z každé vláhy símě štěstí klíčí;
  377. 377. Jen nežaluj, stesk v duši-li se vrší;
  378. 378. Muž jako pšenice buď zlatoklasá,
  379. 379. Ó nevěř ledabylé žití zvěsti,
  380. 380. V sen lidské pouti radost zřídka pěje;
  381. 381. Snil v mládí o štěstí jsem květu zlatém;
  382. 382. Ach, po štěstí mé srdce posud křičí,
  383. 383. Buď vesel v mládí při zpěvu a víně
  384. 384. Proč ustavičně žíti planou touhou?
  385. 385. Co člověk v žití žalu má, co hoře!
  386. 386. Přej radost mládeži a vášně ladné,
  387. 387. Sám každý vol, čím chceš a můžeš býti,
  388. 388. Nic nejsou ti, než obílené hroby,
  389. 389. Proč maškar plachý vír zřím v světa klusu?
  390. 390. Mne vzdušné hrady žití málo baví;
  391. 391. Rád kalí svět dvou duší zápal čistý,
  392. 392. Chci v moře zdí, v němž žití vlny bijí,
  393. 393. Proč člověk žitím krásu těla maří?
  394. 394. Hrob tajný jest; já nemiluji taje,
  395. 395. Je zpozdilec, kdo na číhané stává,
  396. 396. Ó štěstí, štěstí, nevěstka to lstivá;
  397. 397. Kde krása s něhou je, tam zášť jen maskou;
  398. 398. Co vznáší tě, to miluj, ne co dráždí;
  399. 399. Zbraň ať je jakákoli, vždycky raní;
  400. 400. Žal velký vždy až v rakev s námi spěje;
  401. 401. Ctnost pravá nikdy neblýská se řečí;
  402. 402. Skloň duši svou, kde žal rve ňadra mroucí;
  403. 403. Ó převznešená mudrců jsou slova,
  404. 404. Jen hlupcovi je zločinem a hříchem,
  405. 405. Svět klamu práva nikdy nepozbude;
  406. 406. Před středověkem my tu přednost máme,
  407. 407. Jsou lidské vděky Bohu stejně cenné,
  408. 408. Ten z duše choroby se nevyléčí,
  409. 409. Ať modlíš se a ňadra biješ pěstí,
  410. 410. Vždy plujem bouří v žití vetché lodi
  411. 411. Hůř nad jiné se tomu umíralo,
  412. 412. Vždy děti života jsme na tom bídně,
  413. 413. Chceš v odříkání v klášterní jít kobu
  414. 414. Ne očí svých, leč duše žhavým pláčem
  415. 415. Ó mrskači, ó krotiči své síly!
  416. 416. Tvou rozkoší-li bič – ač je-li možná? –
  417. 417. Mníš, rozkoší že Bohu tvoje bytí?
  418. 418. Tvá, mniše, bachantkou-li krev i touha,
  419. 419. Svět toužně čeká lidstva dobu novou;
  420. 420. Jak štěp buď v pomluvách, jenž hlavu kloní,
  421. 421. Co soustrast? Dým! Co útěcha? Jen slova!
  422. 422. Rád hlupák slovy v mudrce se mění;
  423. 423. Vždy vykonej, jak duše tobě radí,
  424. 424. Kdo bzučně oblétá tě jako ovad
  425. 425. Rád nepřítel lež za pravdu má každou;
  426. 426. Když do paty chce uštknout tebe zmije,
  427. 427. Chceš slyšet zníti lyru Apollovu;
  428. 428. Nač vlku as, jenž čest a klid ti krade,
  429. 429. Kdo v duše chorobě lék v krčmě hledá,
  430. 430. Číš vína k vzrůstu do nebe ti stačí,
  431. 431. Vlk z vlka padlého vždy krev prý chlopce,
  432. 432. Kdo stíhá lva, krev často z ňader roní,
  433. 433. Té lži, že u vývoji nestoupáme!
  434. 434. Bůh Řekův kdys vzal tvářnost býka na se,
  435. 435. Co vzpomínka? Dnů lepších zásvit záře,
  436. 436. Na mladosti své vzpomínám si květy,
  437. 437. Když v lese květ a setí v poli raší,
  438. 438. Děl filosof: Věc velkou duch můj stvoří,
  439. 439. Cit v úctě mám, on duši jasem zdobí;
  440. 440. Dej vláhu květině a vůni dá ti,
  441. 441. Rve příval chudým ornou pole hroudu,
  442. 442. Jen zapři cit i krev i rozum zdravý,
  443. 443. Tvé žití-li se dobrým skutkům brání,
  444. 444. Kdož ví, čím srdce naše druhdy zetlí?
  445. 445. Líp skromně žít, než z velkosti mít hoře;
  446. 446. Jak hloupost dí, tak blbost po ní žvastá,
  447. 447. Mlč v bolestech, jen slabost lká a křičí;
  448. 448. Před záštím lotra vzteklivce, jenž zuří,
  449. 449. Už od pradávna v světě přicházívá:
  450. 450. Nad dávných věků Iliadou žasni,
  451. 451. Co štěstí jest? Jen zlaté nebes růže!
  452. 452. Co jsem, to vím, a cítím, co mně schází,
  453. 453. Kdo z úmyslu tvé zavraždit chtí štěstí,
  454. 454. Všem zoře míru v den se neroznítí;
  455. 455. Člun žití-li v tůň všedna se ti kácí,
  456. 456. Žni zlaté života proč nemám asi?
  457. 457. Svůj k svému, tak chce svět a je v tom v právu,
  458. 458. Les ozářen, zpěv jarní zpívá drozd;
  459. 459. Co cílem života vší tvorstva říše?
  460. 460. Dvé písmen na stromě se v jedno vine...
  461. 461. Co žití jest? Já mním, že v mládí dobu
  462. 462. Když sněhy stáří na hlavu nám padnou,
  463. 463. Čas poutník jest, kdož v chůzi však mu stačí?
  464. 464. Chcem stále účel znáti všeho bytí,
  465. 465. Čiň dobře vždy i tu, když chvíle láká,
  466. 466. Co byl jsem dřív, co jsem, co někdy budu?..
  467. 467. Dbej duše své vždy větších, volných kruhů,
  468. 468. Buď mudrcem, tíž hmoty přec tě zhubí;
  469. 469. Ó nemysli, že čas jen tebe moří;
  470. 470. Vždy neštěstí a bolestí se plíží,
  471. 471. Jen tomu věř, co Bůh ti v srdce vložil,
  472. 472. Co činí Bůh, vše výborné je, díte,
  473. 473. Svět z bohů křivd i lidí bědně stůně;
  474. 474. Poušť před námi, mha za námi vše skrývá,
  475. 475. Co tady jsme? Jen za slunce vír prachu;
  476. 476. Proč smuten jsem? V snů prales vymýcený
  477. 477. Co člověk? Z křídel anděla jen perem,
  478. 478. Proč přišli jsme? Ta otázka nás mučí;
  479. 479. Zda člověk přírodě víc červa bývá?
  480. 480. Co život náš? – Jen jiskra, čas již nítí.
  481. 481. Čas proudem záhad vlní se nám v nitru...
  482. 482. Co hvězdy jsou, ty tečky sotva znalé?
  483. 483. Rád opěval bych zemi. Ó těch bludů!..
  484. 484. Kam bereš se? kdys k růži děl jsem ladné,
  485. 485. Kdy svého určení lid dojde mety?
  486. 486. Žít klidně chceš a klidně v hrob se ztratit?
  487. 487. Chceš směle k slunci vzlétnout pro jas žití?
  488. 488. Vždy neblaze těm z nevděku se děje,
  489. 489. Ó těžko člověku život je nésti,
  490. 490. Proč, když nás život hněte, rve a souží,
  491. 491. Výš hlavu vznes, chceš viděti-li bohy;
  492. 492. Proč toužíš po mušce, již zovou sláva?
  493. 493. Jsou hroty lauru hrotů růží tužší.
  494. 494. Děl k vichru jsem: „Hleď v prostor, divý vládce,
  495. 495. Jsme žitím štvaná zvěř; smrt náš je honce,
  496. 496. Smrt malá vždy, ač růsti neustává,
  497. 497. Líp rázem mřít, ne jako jelen štvaný;
  498. 498. Proč před smrtí se chvěješ? Nebuď sketa!
  499. 499. Nač, živ jsa, dbáš své hrobky na ozdobu?
  500. 500. Proč dýkou sváru hubíš se a hádky?
  501. 501. Co člověk nadšen konal, věky stává,
  502. 502. Zda jedinec as souborem je stavu?
  503. 503. Ten velkým-li, ať dříve žil ať nyní,
  504. 504. Kdo z žití vracíš se, máš šedé vlasy...
  505. 505. Ten největší je rek a nepovolí,
  506. 506. Dbej pravdy, krásy, dobra, zle jež hynou,
  507. 507. Co sláva jest, když k jednotlivci slétá?
  508. 508. Slyš! Ký to zvuk? To datel tepe v kůru...
  509. 509. Chtěl svět jsem mít, a prken šest mi stačí,
  510. 510. Smrt roste v nás a žárem v krev se vtírá;
  511. 511. Buď milosrdným jako Otec v nebi,
  512. 512. Co člověk byl, co jest, co bude? Brachu,
  513. 513. Ó vzmuž se přec! Proč stále duch tvůj nyje?
  514. 514. Zda doletět lze lidstvu štěstí zřídla?
  515. 515. Chceš nebe proraziti čelem snivým?
  516. 516. Že poznání chceš vzlétnout ku prestolu?
  517. 517. Co věčnost jest, v svém náručí co svírá?
  518. 518. Co účel náš as u věčnosti klíně?
  519. 519. Co v lidstvu potrvá až k lidstva zmaru?
  520. 520. Že Bůh nás otec všech? Ó jak jsme kletí,
  521. 521. Duch tvorstva kdyby svár chtěl mít a války:
  522. 522. Kdy lidstvo cíl svých tužeb svítat spatří?
  523. 523. Svět nejspíš krví zapadne a hnisem;
  524. 524. Bůh může lidstvo lepším zléčit líkem,
  525. 525. Co věčnost údělem as pro nás chová?
  526. 526. Mám o hrobku se starat? Žal to plodí;
  527. 527. To nejvíc srdce lidské rve a svírá,
  528. 528. Zpěv věčnosti nám zvučí z duše nitra –
  529. 529. Ve vlnách věčnosti nám duše plynou,
  530. 530. Jdu v myšlenkách, proč, dumám, jsem tu asi?
  531. 531. Čím budu as, až Bůh mne zemi vrátí?