249. Rtem ženy své jsem vyplul z žalu víru;
Adolf Heyduk
Rtem ženy své jsem vyplul z žalu víru;
Básně v knize Ritornely (in Spisy Adolfa Heyduka, svazek 29):
- 1. Mé duši zas den štěstí vojevodí;
- 2. Oj ritornelly s duší nerozlučné,
- 3. Co ritornell? Vy mníte v klamné tuše,
- 4. Znáš ptactva zpěv a bzukot pilné včely?
- 5. Ven, k jihu přes hory – zde vše již charo –
- 6. Jak leknín ritornell jen v slunci voní,
- 7. Dbej přírody a svého srdce hlasu;
- 8. Proč v bytí svého záhady se hroužíš?
- 9. Chceš krašším míti svět? Hleď, vždy je hezký;
- 10. Pan – symbol přírody, jež neumírá;
- 11. Skloň pod žezlo se praboha všech bohů;
- 12. Pan – velduch je, zjev veškerého světa –
- 13. V tvář pohleď Panovu, viz, svět z ní zírá,
- 14. Vše Panu v obět dej, co z hmoty vzniká,
- 15. Kdy Bůh as mezi lidmi nejradš dlívá?
- 16. V snech v domova-li slétáš drahé kraje;
- 17. Ó pohleď na ty rudé zoře vzlety;
- 18. Rád světlušky zřím v letním lesa krovu,
- 19. Proud jarních vod, co stihne, rázem trhá;
- 20. Květ na stromech, a na horách je sníh;
- 21. Vrch jara je! Z děv očí srdcem třese
- 22. Ó hleď, ó hleď, kol zase jaro výská,
- 23. Ven, v slunce ven, zpěv voní z duše ptačí,
- 24. Slét’ na zem paprsek a líbá květy!
- 25. Ký rozmanitý zázrak jaro tvoří;
- 26. Luh mile zkvet’, jím zpěvná bystřen kluše...
- 27. Mez květnatá dvou bratrů pole dělí,
- 28. Zřím stromy kvést a slyším sedmihlásky...
- 29. Je klam, co díš – že cesty do průlomu
- 30. Ó pohleď jen! Zda nevlhnou ti zraky?
- 31. Štěrk na cestě, leč stromů květ v něm mnohý!
- 32. Jas, vůně kol a zář; jdu zkvetlým vřesem;
- 33. Květ zlomený; nač rosa k němu letí?
- 34. Jak Sardanapal na pokladu hoře
- 35. Zář rudá nad městem je rozložena,
- 36. Proč toužím ven, zvon večerní když zvoní?
- 37. V kraj pohlížím, noc z lesů v nivy kluše,
- 38. Když leknínu zřím květ, jenž u vod stanu
- 39. Ó krásná noc; luh voní, šepce mlází,
- 40. Vždy myslím si, když rolník plní statky
- 41. Co živo jest, i po staletích raší;
- 42. Mír, všude mír; v mé duši i v mém líci!
- 43. Když hvězdy plát zřím v noční jara době,
- 44. Můj chrám je les, v něm zpěv a barvy hýří;
- 45. V les prořídlý můj slabý zrak se hříží...
- 46. Jdu do lesa, když v otroctví se kácím,
- 47. Jak v hrobě druhdy jest mi v lesa snětí,
- 48. Hřbet hor je vyjasněn, důl mhou se skrývá;
- 49. Les zamlžen, z niv teskný křik zní vlhy;
- 50. Siv nebesklon! Jak teskné pohlédnutí!
- 51. Strom krvavými slzami lká v chladnu,
- 52. Zas ve vůni a smavém jasu tonem,
- 53. Že srdce mé a duše má zas zkvetly?
- 54. Pták rozpěl se, strom na květ žene mízu;
- 55. Nad prázdným hnízdem tesknil pták až bědno,
- 56. Co první lásky zjev, jenž v svět nás láká?
- 57. Ó, lásko, květe, který k slunci pne se,
- 58. Má láska poslední je rovna prvé;
- 59. Že nic ta láska. Mlčte, duchem choří!
- 60. Nás všecky vzhůru nese lásky touha,
- 61. Vždy láska v polibcích se jeví kradí,
- 62. Že chladný jsem? Viz v sněhu kraje chudé,
- 63. Vše mění se, jak časové se točí;
- 64. V sen svého žití zimní spěl jsem dlouhý,
- 65. Což pro mne, slunce, shoř, anebo shasni,
- 66. Jak rád tě mám, to nesnadno je říci,
- 67. Svým okem na mne vzhlédneš-li jen maní,
- 68. Chci o trůn písní v říši lásky státi,
- 69. Dí kacíři, že svět jest bez zázraků,
- 70. Zřím v blankytu dva velké, černé body –
- 71. Buď světlo již, děl Bůh, a světlo bylo;
- 72. Ty myslíš, že to slunce na poledne?
- 73. Mou byla’s, věz, už při zjevení světla;
- 74. Ty písně přeješ si? Hleď do mých tváří,
- 75. Co růže jsou? Věz, milostné to zpěvy,
- 76. Ty nevíš as, proč srdce moje stůně?
- 77. Když temné oči svoje vzneseš vzhůru,
- 78. Tvých očí dvojklenot se na mne dívá,
- 79. Když ondy stála’s hory na pokraji
- 80. Z tvých očí ondy žhavé hvězdy slétly
- 81. Ty divíš se, že zrudlo moje líce?
- 82. Svou květnicí má duše tebe něží;
- 83. Že dvojí život máš, kdo v světě tuší?
- 84. Dav labutí plul nebes tůní smavou,
- 85. Když slunný zrak tvůj v mé se oko dívá,
- 86. Ó vnadná jsi! Tvou něhou klesám zpitý,
- 87. Jak slunce zrak tvůj čarodějně hoří,
- 88. Proč při Tvém zpěvu hlava má se kloní?
- 89. Jak blažen jsem a žehnám vzletu chvíle,
- 90. Z mých ňader hejno přání k tobě vzlétlo,
- 91. Jsou květiny, jež tajná křídla mají,
- 92. Hleď, kvítím zpívá roztoužená země,
- 93. Už všecku duši mou tvá bytost chvátí,
- 94. Zas prstem růžovým mi jaro kývá,
- 95. Ó pohleď jen, jak štěp se květem zdobí!
- 96. Ten růží, onen lilií tě zove,
- 97. Hleď, zlaté květy v modrém nebi raší,
- 98. Svůj svátek zelený kraj slaví všude
- 99. Proč oči mé jak letnic ohně planou?
- 100. Kdy ritornelly v srdce mi se slétly?
- 101. Žel, posud pisklem jest mé lásky štěstí,
- 102. Jsem hříšníkem; mé duši třeba líku,
- 103. Pták ozýval se blažen v růže klínu,
- 104. Kdys v parku žertem zavřela’s mi bránu,
- 105. Den žehnán buď, v němž u pšeničné meze
- 106. Tvůj život dřív sen poupěte byl pouhý,
- 107. Hleď, zlatá hvězda pyšně nebem kráčí,
- 108. Jak žehnám jara době s mraků četou,
- 109. Ó mám tě rád přec jinak, věř, než jiní,
- 110. Má láska k tobě přesadit se nedá,
- 111. Že ve snu zřela jsi, jak v zář se slily
- 112. Proč blednu hned, hned nachem tvář se nítí?
- 113. Sny duše mé jsou šedé, všecky šedé,
- 114. Viz, na stráni se sloní zlatá réva!
- 115. Když vstříc mi hledíš okem plným jasu,
- 116. Mé myšlenky mdlým churavěly steskem,
- 117. Jsou kouzelna tvá ústa sladkozvuká!
- 118. Když řekla’s: „Tvou jsem po vše živobytí!“
- 119. Mně tebou slétl s nebe anděl světla,
- 120. Být svými naše duše neustanou,
- 121. Ach mládí čas; jen chvilku život zlatí!
- 122. Ach, divná pout je k lásky svatokříži,
- 123. Co za věk slovy k vyslovení není,
- 124. Proč jihu trojverším mé srdce znělo?
- 125. Tvůj hoří ret a sluncem zrak se nítí;
- 126. Proč slunnou vášeň mdloba hříchem zove?
- 127. Div – vesmír – v našich srdcích láskou vzrůstá:
- 128. Že láska to, jež lidstvo nejvíc týrá?
- 129. Vždy dražší skvosty žádá láska míti;
- 130. Hleď, jaro skonalo, kraj ustal v zpěvu,
- 131. Viz, svlačec ovíjí se kolem klasu!
- 132. Co rozkoš lásky jest, bys vědět chtěla?
- 133. Duch jatý láskou v červánkách se noří,
- 134. Tkvěl na tvém rtu jsem blažen krátkou chvíli,
- 135. Lvy v krvi mám, žár duší se mi valí,
- 136. Kdys v luně jsem tě zhlédl šatu prostou;
- 137. Zář vnady tajemná v tvých očích hárá,
- 138. Ty hněváš se a marně vstříc ti chvátá
- 139. Má píseň touhy lesem vstříc ti letí,
- 140. Mně hoří hruď a hlava se mi točí,
- 141. Když stesk mou duši šedě obetkává,
- 142. Věř, že bych umřel s trojnásobnou chutí,
- 143. Kdy krev má žene v květ, jenž v taji pučí?
- 144. Jak děsno po zvlněném moři plouti,
- 145. Rád umřel bych, jen kdybych věděl prve,
- 146. Tvé rty se chví a šepcí; co as věstí?
- 147. Jak láska přichází? Kdož vědět může?
- 148. Pták na větévce zpívá zkvetlé třešně...
- 149. V sad lásky tvé mě nesly žití vlny,
- 150. Ty’s rtů růží svých líbala mi čelo,
- 151. Ó věčnost lásky! Klam to v zlatém rouše!
- 152. V hloub duše mé se dýkou láska vryla,
- 153. Vždy mírná jsi, jak mladá Vesna snivá,
- 154. Sfinx záhadná!.. Ten název též ti sluší!
- 155. Ó lásky naděje, ó lásky klamy!
- 156. Je hanbou prý smrt z ženy útlých rukou –
- 157. Že neměl jsem tě rád? Aj, v žití boji
- 158. V ráj lásky šel jsem trním nohou bosou;
- 159. Já lásku ždál a v posled přišla hana.
- 160. Když vzlétnout chtěl jsem pro hvězd zdobu mnohou
- 161. Ó žel, ó žel! Co s vínem tím se dělo,
- 162. Ty’s klamala; mně v tvář vyhrkly slze;
- 163. Všech nejrychlejší křídla přeletavců
- 164. Má duše byla blankytovou tůní,
- 165. V tvém objetí smrt štěstím měl jsem každou,
- 166. Vzor ženy chceš a toužíš po ní v muce?
- 167. Snil o tobě jsem s růží v rukou ladnou...
- 168. Že oči žen dva sluneční jsou ptáci?
- 169. Že haním tě? Ne, nevzpomínám ani,
- 170. Tvé srdce jesti propast bezeměrná;
- 171. Jej odkopnout bys, Afrodito, měla,
- 172. Že sluncem vlast, v tom naděje i víra,
- 173. Dřív pěvcům zapadalo srdce v květech,
- 174. Kdo nemiluješ rodnou vlasti hroudu,
- 175. Jsme skřivani, vrah jestřábem je houšti,
- 176. Zda Čechu nalézti lze srdce klidu?
- 177. Už věky z našich slz se moře rodí
- 178. Ať stádo vlků teď nám všecko bere,
- 179. Ať nejásá, kdo v porobu nás vleče!
- 180. Čech s Němcem poznali se věru dosti,
- 181. Že stokrát větší jste, než posud víme,
- 182. Jak vzteká se to kolem nás a vyje!
- 183. Když padli dřív – jak jsme se proměnili! –
- 184. Nechť chlebař dí: „Co vlast? Jsme v době nové!
- 185. Vždy rabem jest, – jen šílenec mu věří –
- 186. Za lásku národu jen právo ručí;
- 187. Svůj k svému stůj, hruď k hrudi, srdce úže!
- 188. Kam lidstvo veškerého světa chvátá?
- 189. Duch lidstva nedá zhynout nám a padnout;
- 190. Kdo soudí jenom podle liter směsi,
- 191. My jsme a budeme, jak dřív jsme byli;
- 192. Líp byli bychom vítězstvím si jisti,
- 193. Vrah nepřítel vždy blíž a blíž k nám chvátá...
- 194. Duch svobody je rek, jenž právo hledá,
- 195. Muž poctivý má přímost vždycky dlátem,
- 196. Kdo za vlast kráčíš v boj svým bratrům k vděku,
- 197. V svém právu stůj; vzdor v křivdě sílu dává;
- 198. Když za svobodu hlavu Čech dal prvý,
- 199. V tom divných času bouřném vlnobití
- 200. Vlast, právo, lid! Však nevím, co by chtěli,
- 201. Vždy hrdě vztyč svou hlavu v práva boji,
- 202. Vy, volní, ej, jen rubejte nám hlavy!
- 203. Čas kupec podvodný, jenž měšcem zvoní,
- 204. Pán národy běd mořem k štěstí vodí,
- 205. Zjev božský Svobody kdy člověk zhlédne?
- 206. Král s myslí otroka jest rabem přece,
- 207. „Co tobě do toho?“ vždy tyran říká,
- 208. Vojsk šíré lesy silou zemí zvete?
- 209. Tuž dítě své a přímým uč je býti;
- 210. Ne těch, kdo právy dávnými se chlubí,
- 211. Všech větší Právo vládám strojí pikle,
- 212. Duch velký jest, kdo vášně, když se vzruší,
- 213. Jen v bílém žáru železo se taví;
- 214. Zda schopni ti jsou k obraně a k boji,
- 215. Kdy štěstí všemu světu zavévodí?
- 216. Ej, hyne čas náš, hyne drahně roků!
- 217. Kdo vykoupí as společenskou bídu?
- 218. Kříž u cesty a na něm Spása světa!..
- 219. Bůh, láska bližních, vykoupil nás kdysi,
- 220. Div Svobody vždy výš a výš se nese,
- 221. Služ cizím k prospěchu, kdo duchem slep jsi,
- 222. Co rozum chce, ne co ti jiní káží,
- 223. Pes bez kázně rád zdivočí a zvlčí –
- 224. Buď kdokoliv, jsi vždycky darebákem,
- 225. Lží, bajkou děti skonejší se chvíli,
- 226. Proč nepřátelé, nám se posmíváte
- 227. Ač ostří pomsty nad hlavou ti visí,
- 228. Na pudly stačí prut, jen švižný-li je,
- 229. Mám býti sám? Žal ze všad ke mně kluše,
- 230. Být chceš-li střízliv po divokém kvasu,
- 231. Ač stár jsem už, mním na mládí-li zvěsti,
- 232. Jsou vánoce a svět chce kvést? Ó divy!
- 233. Rád v mládí svého dálném bloudím lese,
- 234. Zle hynul jsem a v hrob jsem toužil jíti,
- 235. Jsme sdruženi a jaro v srdci nesem’;
- 236. „Muž s ženou jedno buď“ – tak vzkaz zní s nebe –
- 237. Můj život pro tebe buď květ vždy nový;
- 238. „Jsi sobíkem, chceš většinou vše sám!..“
- 239. Kde štěstí jest? Jen v dětských očí plání
- 240. Víš, kdy se jaro žití v síň tvou vrací?
- 241. Mé žití nebylo než večer dlouhý,
- 242. Zrak dětský s mým-li setká se a zjasní,
- 243. Nechť v hrobu temnotách tvá mysl bloudí,
- 244. Šel života jsem zasněženou plání,
- 245. Mně všechen svět zdál tonouti se v štěstí,
- 246. Ty’s umřela; v mých ňadrech bolest vzplála,
- 247. Jen na mžik slétla’s z andělského davu,
- 248. Kol chlad, ó pojď, hleď slunným na mne zrakem,
- 249. Rtem ženy své jsem vyplul z žalu víru;
- 250. V den bílý přešla noc mé duše tmavá,
- 251. Roj netopýrů byl v mých ňader skrytu,
- 252. Když oko mé žár rozněcuje zlosti,
- 253. Má Liduška zář v černých očích chová...
- 254. Jak rád tě mám, ta trojverší ať věstí!
- 255. Svět tebou zmlád’; vše leskne se a voní;
- 256. Když hlavička tvá k srdci se mi skloní,
- 257. Mne dotkneš-li se polibkem jen letem,
- 258. Víš co to jest, čím srdce moje buší?
- 259. Jak příroda se všecka rozjasnila!
- 260. Hleď, Lilo, v důl, z kad skřivánek k nám krouží!..
- 261. Že v lednu růže kvetou, kdys mi děli,
- 262. Jas očí tvých-li v mou se duši vlívá,
- 263. Viz, v zlatě tone niva v šíř i v dáli
- 264. Tvé dětské rty vždy k zpěvu hruď mi vzruší,
- 265. Tvá políbím-li ústa purpurová,
- 266. Klas v podzim udusaný s jara klíčí;
- 267. Má duše v něh tvých cisterně se plaví,
- 268. Že roje bělásků se v slunci sněží?
- 269. Viz, po zemi plášť mlžný Jeseň plouží!..
- 270. Ty chvěješ se, že bouř se žene z dáli?
- 271. Stesk v srdci mám, blesk žalu hruď mi ryje,
- 272. Když líbám tě, tu duši úzko není,
- 273. Proč třesu se, když choro v lůžko lehne
- 274. Ó přeběda, smrt k lůžku se ti shýbá!
- 275. Ty’s odešla; ó jak to ňadra tísní!
- 276. Prch’ život už, mdlá doba přišla kmetství,
- 277. Co všecko měl jsem dřív a co mi zbylo?
- 278. Vy oči Lily mé, vy studně krásy,
- 279. Když anděl smrti líbal květ tvých tváří,
- 280. Hle, květu mrtvola sní v písní knize...
- 281. Jsem trosečník na vetchém žití vraku;
- 282. Vždy žízniv míru jsem, kam noha kročí,
- 283. Ty máš už klid a toneš v nebes záři,
- 284. Dne z očí tvých už Bůh mi nepřisoudí;
- 285. Ach, znikla jsi jak za jeseně ptáče,
- 286. Proč bojím života se teskných mraků?
- 287. Květ úsměvů tvých voněl blaha štěstím,
- 288. Vždy výskal jsem, když kvetla jsi mi v klíně,
- 289. Mé nitro zjevem tvým se všecko stkvělo,
- 290. V tvůj krátký sen můj duch-li peruť vnoří,
- 291. Co mrtva jsi, běs skály v hruď mi házel,
- 292. Bouř letí s hor, les sterou hlavou klátí,
- 293. Už nemám nic, jen vzpomínku a knihu,
- 294. Má hlava, děti, na váš hrob se kloní...
- 295. Svět ztemněl se, smrt s životem se sváří,
- 296. „Noc tají dech, hvězd píseň nebem letí,
- 297. Když druhdy bloudím mlhou prchlých roků,
- 298. Mníš, divokým že mákem hoří lány?
- 299. Mně odňato je dětmi ráje věno,
- 300. Zda, Zdeno má, čas růže pro tě pěstí?
- 301. Proč žehnáš mi, proč tolik vroucích díků?
- 302. Proč, když tě zřím, vzdech v nebe míří v letu?
- 303. Buď poetou, když krása v duši raší;
- 304. Když orla mysli tvé svět ranil v křídla,
- 305. Co umění? Toť studna, dna jež nemá,
- 306. Chci z duše pět; pryč závoje a masky!
- 307. Ze zdroje poesie chceš-li píti,
- 308. Zpěv bez citu pýř pozlátka je pouhá,
- 309. Proč zpěv mi zázrakem? Aj, v pravé kráse
- 310. Kde ke mně anděl s první písní slétl?
- 311. Proč verše tkám? Snad dřív jsem ptákem býval,
- 312. Květ v srdci znám, jenž nikdy neuvadá:
- 313. Co píseň je? ... květ zvučný dumných skrání,
- 314. Když písni toužím zevní zdobu dáti,
- 315. Ó ritornell, ten vždy se krásně vznáší,
- 316. Že slza rosou, měnící se v sutku,
- 317. Chceš hodovat-li uměn při poháru,
- 318. „Jen v ryzí pravdě umění je spása!
- 319. Tvá přízeň vždycky buď jak čistá panna,
- 320. Vše, co v tvém srdci křídly vášně bije –
- 321. Vždy pravá krása Ježíškem jest jeslí:
- 322. Viz zlatou mušku! V květu pyl se tísní!
- 323. Vám píseň ničím jest? Ej, divy tvoří;
- 324. Že stýskám písněmi? Kdož za to může?
- 325. Jak z ňader chlumu vláhy zdroj se rojí,
- 326. Červ skryl se do stolistky vonné skrýše...
- 327. Hruď pěvcovu sám Bůh prý v plamen nítí,
- 328. I pěvcovo jak jiné končí žití,
- 329. Vždy pokrytci zlem poesie byla,
- 330. Náš svět! Proč nelze pěvci z noci času –
- 331. Svůj život básník vždycky v žalu ztrácí:
- 332. Viz, staré písně krásná vazba pojí!
- 333. A co jsem já? Jsem pramen lesní skrýše;
- 334. Ctít pěvců vyvolených neustávám,
- 335. Nač velkým být? Či duněti má země
- 336. Že všecky vášně sílu ducha lámou?
- 337. Líp krátce žít, leč jasně, na tom dosti,
- 338. Chraň krásy zjev: květ těla, božství líce!
- 339. Já žasl nad sochami bohyň vnadných,
- 340. Že bezúčelná uměn krása všaká?
- 341. Hleď, za labutí ploucí jak se skvěje
- 342. Proč výtkou dítě, karatelé přísní,
- 343. Nač na hroudě chceš dlít? Jen výš a výše
- 344. Měj vzorem skřivana, nač orlem býti?
- 345. Zdaž, Bože můj, mně nemá býti k smíchu,
- 346. Sklad písmen nic že není, moji zlatí?
- 347. Jak? Pérem chceš jít na lotry a lháře?
- 348. Šat mody na čas je, nechť zroben sličně,
- 349. Že novou umění jste zžehli dobu?
- 350. Dřív pěvcům z duše zlaté slohy tekly,
- 351. „Co forma teď?“ děl modník, „nic než pleva,
- 352. Jen blb a smilník hlavy na zad točí,
- 353. Ó jaké mrzké ovládly svět klamy!
- 354. Chceš uviděti bohy v nahé kráse?
- 355. Vždy dělo se a posud tak se stává,
- 356. To že je také rozuměti světu,
- 357. Nač žalovati na proměnu doby?
- 358. Kdo hlupákovi pro zlato se kloní,
- 359. Jsme lidé nestejni; u vášni slepé
- 360. Nač dbát, že v dík jen hana se ti slétá?
- 361. Jsou orlové též obrejlených zraků,
- 362. Kdo výstřednost nad tichou krásu volí,
- 363. Kdys jinak rozuměli poesii;
- 364. Bůh Kristus mřel, leč hloupost posud hlásá:
- 365. Trp, umělče, trp v každém duše sporu,
- 366. Kdys popík, ritornellem dotknut lehce,
- 367. Proč zpíval jsem?... Aj, proč že hvozd se mladil,
- 368. A třeba nezpíval jsem než sám sobě –
- 369. Že staří jsme? Nuž rádi odpočinem,
- 370. „Co život je? Spleť radostí, hrst boje,“
- 371. Ven v život pluj; ten nežije, kdo váhá!...
- 372. Vždy s rozvahou jdi do života boje,
- 373. Mez života je blízka mezi smrti,
- 374. Dva mezníky nám v žití bloudit brání;
- 375. „Nuž dospěl jsem! Chléb na vlastním chci stolu!...“
- 376. Ne z každé vláhy símě štěstí klíčí;
- 377. Jen nežaluj, stesk v duši-li se vrší;
- 378. Muž jako pšenice buď zlatoklasá,
- 379. Ó nevěř ledabylé žití zvěsti,
- 380. V sen lidské pouti radost zřídka pěje;
- 381. Snil v mládí o štěstí jsem květu zlatém;
- 382. Ach, po štěstí mé srdce posud křičí,
- 383. Buď vesel v mládí při zpěvu a víně
- 384. Proč ustavičně žíti planou touhou?
- 385. Co člověk v žití žalu má, co hoře!
- 386. Přej radost mládeži a vášně ladné,
- 387. Sám každý vol, čím chceš a můžeš býti,
- 388. Nic nejsou ti, než obílené hroby,
- 389. Proč maškar plachý vír zřím v světa klusu?
- 390. Mne vzdušné hrady žití málo baví;
- 391. Rád kalí svět dvou duší zápal čistý,
- 392. Chci v moře zdí, v němž žití vlny bijí,
- 393. Proč člověk žitím krásu těla maří?
- 394. Hrob tajný jest; já nemiluji taje,
- 395. Je zpozdilec, kdo na číhané stává,
- 396. Ó štěstí, štěstí, nevěstka to lstivá;
- 397. Kde krása s něhou je, tam zášť jen maskou;
- 398. Co vznáší tě, to miluj, ne co dráždí;
- 399. Zbraň ať je jakákoli, vždycky raní;
- 400. Žal velký vždy až v rakev s námi spěje;
- 401. Ctnost pravá nikdy neblýská se řečí;
- 402. Skloň duši svou, kde žal rve ňadra mroucí;
- 403. Ó převznešená mudrců jsou slova,
- 404. Jen hlupcovi je zločinem a hříchem,
- 405. Svět klamu práva nikdy nepozbude;
- 406. Před středověkem my tu přednost máme,
- 407. Jsou lidské vděky Bohu stejně cenné,
- 408. Ten z duše choroby se nevyléčí,
- 409. Ať modlíš se a ňadra biješ pěstí,
- 410. Vždy plujem bouří v žití vetché lodi
- 411. Hůř nad jiné se tomu umíralo,
- 412. Vždy děti života jsme na tom bídně,
- 413. Chceš v odříkání v klášterní jít kobu
- 414. Ne očí svých, leč duše žhavým pláčem
- 415. Ó mrskači, ó krotiči své síly!
- 416. Tvou rozkoší-li bič – ač je-li možná? –
- 417. Mníš, rozkoší že Bohu tvoje bytí?
- 418. Tvá, mniše, bachantkou-li krev i touha,
- 419. Svět toužně čeká lidstva dobu novou;
- 420. Jak štěp buď v pomluvách, jenž hlavu kloní,
- 421. Co soustrast? Dým! Co útěcha? Jen slova!
- 422. Rád hlupák slovy v mudrce se mění;
- 423. Vždy vykonej, jak duše tobě radí,
- 424. Kdo bzučně oblétá tě jako ovad
- 425. Rád nepřítel lež za pravdu má každou;
- 426. Když do paty chce uštknout tebe zmije,
- 427. Chceš slyšet zníti lyru Apollovu;
- 428. Nač vlku as, jenž čest a klid ti krade,
- 429. Kdo v duše chorobě lék v krčmě hledá,
- 430. Číš vína k vzrůstu do nebe ti stačí,
- 431. Vlk z vlka padlého vždy krev prý chlopce,
- 432. Kdo stíhá lva, krev často z ňader roní,
- 433. Té lži, že u vývoji nestoupáme!
- 434. Bůh Řekův kdys vzal tvářnost býka na se,
- 435. Co vzpomínka? Dnů lepších zásvit záře,
- 436. Na mladosti své vzpomínám si květy,
- 437. Když v lese květ a setí v poli raší,
- 438. Děl filosof: Věc velkou duch můj stvoří,
- 439. Cit v úctě mám, on duši jasem zdobí;
- 440. Dej vláhu květině a vůni dá ti,
- 441. Rve příval chudým ornou pole hroudu,
- 442. Jen zapři cit i krev i rozum zdravý,
- 443. Tvé žití-li se dobrým skutkům brání,
- 444. Kdož ví, čím srdce naše druhdy zetlí?
- 445. Líp skromně žít, než z velkosti mít hoře;
- 446. Jak hloupost dí, tak blbost po ní žvastá,
- 447. Mlč v bolestech, jen slabost lká a křičí;
- 448. Před záštím lotra vzteklivce, jenž zuří,
- 449. Už od pradávna v světě přicházívá:
- 450. Nad dávných věků Iliadou žasni,
- 451. Co štěstí jest? Jen zlaté nebes růže!
- 452. Co jsem, to vím, a cítím, co mně schází,
- 453. Kdo z úmyslu tvé zavraždit chtí štěstí,
- 454. Všem zoře míru v den se neroznítí;
- 455. Člun žití-li v tůň všedna se ti kácí,
- 456. Žni zlaté života proč nemám asi?
- 457. Svůj k svému, tak chce svět a je v tom v právu,
- 458. Les ozářen, zpěv jarní zpívá drozd;
- 459. Co cílem života vší tvorstva říše?
- 460. Dvé písmen na stromě se v jedno vine...
- 461. Co žití jest? Já mním, že v mládí dobu
- 462. Když sněhy stáří na hlavu nám padnou,
- 463. Čas poutník jest, kdož v chůzi však mu stačí?
- 464. Chcem stále účel znáti všeho bytí,
- 465. Čiň dobře vždy i tu, když chvíle láká,
- 466. Co byl jsem dřív, co jsem, co někdy budu?..
- 467. Dbej duše své vždy větších, volných kruhů,
- 468. Buď mudrcem, tíž hmoty přec tě zhubí;
- 469. Ó nemysli, že čas jen tebe moří;
- 470. Vždy neštěstí a bolestí se plíží,
- 471. Jen tomu věř, co Bůh ti v srdce vložil,
- 472. Co činí Bůh, vše výborné je, díte,
- 473. Svět z bohů křivd i lidí bědně stůně;
- 474. Poušť před námi, mha za námi vše skrývá,
- 475. Co tady jsme? Jen za slunce vír prachu;
- 476. Proč smuten jsem? V snů prales vymýcený
- 477. Co člověk? Z křídel anděla jen perem,
- 478. Proč přišli jsme? Ta otázka nás mučí;
- 479. Zda člověk přírodě víc červa bývá?
- 480. Co život náš? – Jen jiskra, čas již nítí.
- 481. Čas proudem záhad vlní se nám v nitru...
- 482. Co hvězdy jsou, ty tečky sotva znalé?
- 483. Rád opěval bych zemi. Ó těch bludů!..
- 484. Kam bereš se? kdys k růži děl jsem ladné,
- 485. Kdy svého určení lid dojde mety?
- 486. Žít klidně chceš a klidně v hrob se ztratit?
- 487. Chceš směle k slunci vzlétnout pro jas žití?
- 488. Vždy neblaze těm z nevděku se děje,
- 489. Ó těžko člověku život je nésti,
- 490. Proč, když nás život hněte, rve a souží,
- 491. Výš hlavu vznes, chceš viděti-li bohy;
- 492. Proč toužíš po mušce, již zovou sláva?
- 493. Jsou hroty lauru hrotů růží tužší.
- 494. Děl k vichru jsem: „Hleď v prostor, divý vládce,
- 495. Jsme žitím štvaná zvěř; smrt náš je honce,
- 496. Smrt malá vždy, ač růsti neustává,
- 497. Líp rázem mřít, ne jako jelen štvaný;
- 498. Proč před smrtí se chvěješ? Nebuď sketa!
- 499. Nač, živ jsa, dbáš své hrobky na ozdobu?
- 500. Proč dýkou sváru hubíš se a hádky?
- 501. Co člověk nadšen konal, věky stává,
- 502. Zda jedinec as souborem je stavu?
- 503. Ten velkým-li, ať dříve žil ať nyní,
- 504. Kdo z žití vracíš se, máš šedé vlasy...
- 505. Ten největší je rek a nepovolí,
- 506. Dbej pravdy, krásy, dobra, zle jež hynou,
- 507. Co sláva jest, když k jednotlivci slétá?
- 508. Slyš! Ký to zvuk? To datel tepe v kůru...
- 509. Chtěl svět jsem mít, a prken šest mi stačí,
- 510. Smrt roste v nás a žárem v krev se vtírá;
- 511. Buď milosrdným jako Otec v nebi,
- 512. Co člověk byl, co jest, co bude? Brachu,
- 513. Ó vzmuž se přec! Proč stále duch tvůj nyje?
- 514. Zda doletět lze lidstvu štěstí zřídla?
- 515. Chceš nebe proraziti čelem snivým?
- 516. Že poznání chceš vzlétnout ku prestolu?
- 517. Co věčnost jest, v svém náručí co svírá?
- 518. Co účel náš as u věčnosti klíně?
- 519. Co v lidstvu potrvá až k lidstva zmaru?
- 520. Že Bůh nás otec všech? Ó jak jsme kletí,
- 521. Duch tvorstva kdyby svár chtěl mít a války:
- 522. Kdy lidstvo cíl svých tužeb svítat spatří?
- 523. Svět nejspíš krví zapadne a hnisem;
- 524. Bůh může lidstvo lepším zléčit líkem,
- 525. Co věčnost údělem as pro nás chová?
- 526. Mám o hrobku se starat? Žal to plodí;
- 527. To nejvíc srdce lidské rve a svírá,
- 528. Zpěv věčnosti nám zvučí z duše nitra –
- 529. Ve vlnách věčnosti nám duše plynou,
- 530. Jdu v myšlenkách, proč, dumám, jsem tu asi?
- 531. Čím budu as, až Bůh mne zemi vrátí?