PO KUTNOHORSKÉM DEKRETU.
Tři hlasy Češi, čtvrtý druzí mějte!“
děl Václav král. „Nuž, k odchodu se mějte,
kdo s rozkazem tím nejsi spokojen!“
A na pět tisíc šlo jich z Prahy ven.
Šli od přátel a druhů provázeni,
šli ve hněvu i v lítosti i v snění,
šli ve shodě i v hádkách mladistvých.
Tři v krčmě sedli, sílit nohou svých.
Byl Němec prvý, druhý z Uher říše
a třetí Polák snivý nanejvýše
a na rozchodnou dali nalít číš.
Tu Němec děl: „Jdu v otců Rýnskou říš!
43
Tam vína sladší jsou než z české révy;
co pravé víno jest, zde nikdo neví,
a co můž sladšího v tom žití být,
než Rýnské víno v Rýnském kraji pít?“
Dí Uher: „Sladší za víno mám změnu,
když mohu milovati z Uher ženu,
kdo může sladším něco v světě zvát
než děvče z kraje svého celovat?“
Pak Polák dí: „Snad máte pravdu, bratří,
leč první cena, po mém, tomu patří
- chtěl bych to úkojem své duše mít, –
kdo za vlast rodnou krev můž’ vycedit!“
I přiťukli si přátelsky druh s druhem
a rozešli se zkvetlým v máji luhem,
zrak k Praze obrátili, ret jich vzdech...
A v čas se naplnilo přání všech.
Ten, co šel k Rýnu, s tváří plnou nachu
pad’ zpitý do němoty v Bacharachu,
a ten, co na Dunaj šel, do Uher,
zahynul v náručí té země dcer.
44
Však jun, jenž toužil za vlast mříti s klidem,
pad u Grünwaldu s odhodlaným lidem,
krev junáckou rád za vlast vycedil
a žehnán jest, byť jménem neznám byl.
45