KŘEPELKA.
V malém žitě zpívá
křepelice snivá:
„Nepověz, miláčku, nepověz,
že jsi letěl se mnou
přes jedlinu temnou;
nepověz, miláčku, nepověz!
Že jsi podál mého
hnízda hebounkého, –
nepověz, miláčku, nepověz, –
viděl ubohého
hocha zabitého,
nepověz, miláčku, nepověz!
Že jsi ulekaný
spatřil jeho rány, –
145
nepověz‘ miláčku, nepověz, –
ku hradu že zíral,
v posled vzdych’ a zmíral,
nepověz, miláčku, nepověz!
Že na jeho skráně
sedlo černé káně, –
nepověz, miláčku, nepověz;
z krve, mech jež kryla,
divá zvěř že pila,.
nepověz, miláčku, nepověz!
Že z té krve rudé
hořec pučet bude,
nepověz, miláčku, nepověz;
keř nechť klokočový
větrům všecko poví,
ty však, můj miláčku, nepověz!
Za to vhodné chvíle
k zabitého milé
zaletíme, jenom nepověz;
o novém sní ráji
s tím, jenž vraždil v háji, –
přijď pod mez, leč milý, nepověz!“
146