Mrak balvanitý k zemi slét’
a krále v náruč vil
a na Martinskou v horách věž
jej zlícen postavil.
Je pozdní večer, s věže král
zří mlčky kolem kol
na hojný násepový rov,
na hojný rudný dol.
Zda krev tam vidí husitskou?
ba ne, ji příval splách’,
to pouze rosa v červáncích
hrá barvy na travách.
Je sobota, a svatvečer
již zvoní hlavní zvon,
a černá křídla chýlí noc
na „český Babylon“.
Šacht jícny všechny tu i tam
smoud chrlí, dým a puch
a kryjí domy, hrad i chrám
a otravují vzduch.
Jak davy hadů páry jsou,
jak vášně černý hřích,
a sbalují se v šedý chlum
u valných kotoučích.
Hle, na „Rovni“ ten „Černý Lev“
jak děsný chrlí dým,
by s kouřem „Kdúle“ umdlen pad’
v klín mrakům netvorným!
A „Mladý Kocour“ se „Starým“,
ti v zápolení zlém
v suť náspů tepou napořád
svým sirným ohonem.
A „Višňák“, „Štastný“, „Mouřenín“
zlý stále vedou spor;
jich každým vzdechem mraků směs
se valí na obzor.
Leč „Kukle“ dýše více všech,
té žárem zrudl ret,
a z útrob žhavým s povozem
ven šedý jede kmet.
Dvé draků vozu spřežením,
a každý tré má hlav,
z jich nozder šlehá jisker proud
a žárný ohně splav.
I stoupá šachty na pokraj
a nazpět v propast hrůz,
a v „Kukle“ jícen padá zas
příšerný jeho vůz.
Kmet hlavou sahá do oblak,
jak Labe proudí vlas,
vous brady vltavský jak tok
hruď kryje mu i pás.
Hle, v ruce třímá žezla skvost,
kam šine jím, tam v spěch
hned světelný se nítí pruh
jak v jitru slunce žeh.
I kráčí sutí skupenou
ten šedý velikán
a přenáší se oblakem
přes dolů černý chřtán.
Král Zikmund bázliv sklopil zrak,
a než jej zase zved’,
již stařec rukou mrazivou
jej k jícnu šachty ved’.
„Pojď,“ mluvil, „chci ti ukázat
hor těchto noční ruch;
nech odporu, jsem dolů těch
král: Zemník, země duch!
Či netoužíš svých klenotnic
a jejich skvostů znát?
Tam dole spatříš v tepnách skal
zdroj stříbra vyvěrat.
Pojď, Zikmunde, pojď, zajásej,
viz mnohou tajnou sluj,
z níž vyváží tvé říši lesk
chlap cizák, kovkop tvůj!
Vždyť tím, co těží z ňader skal
jen za jediný den,
můž’ býti, pane, na sto let
tvůj stolec podepřen.
Nuž pojď a v hluboký ten důl
své jasné oko vnoř
a pokladem, jejž vytěžíš,
vojsk nové pluky tvoř!
Pojď, neleň!...“ Žezlem kynul duch,
a z jícnu černých hrůz
zas jako prve úslužen
ven žhavý vyjel vůz.
„Vstup, pospěš, králi, neváhej;
svou ukážu ti říš!...“
A plamenitým povozem
v ráz neseni jsou níž.
Vždy hloub a hlouběj povoz jel,
až na dno šachty pad’;
kam Zemník žezlem pokynul,
zář kmitla odevšad.
Hle, kolem v dole jaký zjev!
Král ustrašen se chvěl:
kam oko zírá, napořád
jsou spousty mrtvých těl.
Toť Husité, a Zemník zas:
„Ó králi, pohleď sem!
ty Husity jsi platíval
kdys „černým penízem“.
A znova žezlem kynul duch:
„Nuž, živi buďte v ráz!
Král Zikmund, zemský vetřelec,
mnou snesen mezi vás!“
A žijou mrtví napořád.
I ztrne lživý král;
vždyť prostřed sborů husitských
před živou pomstou stál:
Leč není dost, vždy divějším
jest oněch lidí spěch,
a valí se jich zhoubný proud
z hor různých chodeb všech.
Chce prchnout Zikmund, není kam;
jej drží dolu stráž:
„Stůj! z mrtvých setby, nevidíš?
dnes živé hlavy máš.
Patř na svých vášní rudý květ
a podiv se a ztrň!
Co hrůzy bylo zde a běd,
vše ve svá ňadra shrň!
Co pučelo kdy v srdci tvém,
je všecko hříchu plod;
hleď, ona prolitá zde krev
zpět padne na tvůj rod. –
To český lid, jejž smetat dal
tvůj rozkacený vztek
a s Janem Železným, jejž zbil
mincmistr Divůček.
Těm s rudým pruhem šíje kol
kat vzdorné hlavy sťal
před chrámem, z jehož dveří dřív
kol v kraj jsi pozíral.
Znáš tamo Blažka s Prstenem,
jež Tábor poslal, znáš?
a tamto Chodek! Ej, máš strach,
leč radost – satanáš!
A stranou pohleď, nářek slyš
i bílých křídel šum!
Toť od tvých Němců vražděný
kdys útlých dítek tlum.
Zde hrdin voj; jich spiatý sbor
kat v děsnou propast vrh’;
ej, byl to smích, když náčelník
v důl hrozný druhy strh’.
Hleď, kterak u výš nevzhlednou
se dolu stěny pnou;
vždyť pro šest tisíc světcův on
jest rakví stříbrnou.
Ti za svou víru padli, nuž,
z jich kostí vezmi vděk;
co vidíš, všecko napořád
jest svatý ostatek.
Vše posvěceno kolem kol,
vše: hlína, kámen, kov;
já strážcem ostatků jsem těch,
mně trůnem tento rov.
Ty budeš pohřben mnohem níž,
důl připraven již cel;
viz! tamo hrozný otevřen
je hltan do pekel!“
Kýv’ žezlem kmet; žár šlehl výš
a rostl v chodbách všech,
a čeřil se a rozvlnil
ve strašných plamenech.
Král zachvěl se. „Aj, proč se chvíš
jak shnilý v bouři peň?
když Hus byl pálen, zřel jsi rád
svých kněží na výheň.
Nuž, dolů hleď, tam tvůj je hrob!“
Král okem v šachtu vnik’...
„Pojď!“ s náručí křik’ rozpiatou
naň z dolu pekelník.
A chechtá se a kývá zas:
„Zde hojně přátel máš;
ó pospěš, mistře, čeká trůn,
ó pospěš, králi náš!...“
I ztrne Zikmund ustrašen,
a chví se každý kloub –
v tom Zemník znova žezlem kýv’,
a Zikmund klesá v hloub.
Křikl, zařval, zaúpěl...
„Zda, pane, sen tak krut?“
„Ne!... Bolest, jak bych žeřavou
byl paží ovinut!
Dej led mi na horoucí hruď!...“
Když stalo se, král ztich’,
žhavý a bazilišek snů
zas v mozku se mu zlíh’.