NAD PROPASTÍ MLÁDÍ.
Nad propastí mládí kloním rozbolenou duši,
leb se shýbá, oko pláče, srdce teskně buší,
jako had se bolest zmítá v rozpáleném mozku,
nic nezřím, jen snů zapadlých rozvalenou trosku.
Padl vzdech můj do propasti, jako kámen padá,
bublinami byla v tůni léta moje mladá,
jedna z nich mi netušené z důlí v líce tryskla,
ruka srdce, třesoucí se v ňadrech, nazpět tiskla.
16