Já nechci lauru, já chci růže.
Jak milo v Krásy božském sadě,
vše vůkol samý luzný květ,
že zrak se diví také vnadě
a nadšením se chvěje ret;
zde každý vybrati si může:
vřes, lípu, vavřínový kmen –
já nechci lauru, já chci růže,
jich údělem jsem spokojen.
Dřív ovšem moje nitro plálo
a srdce prchal klid a mír,
mít za zdobu si lauru přálo;
leč to je rozváto jak pýr;
čas mrazná svoje křídla tuže
juž ochladil můj horký sen –
já nechci lauru, já chci růže,
jich údělem jsem spokojen.
16
Vždyť laurovými pod lupeny
stín větší jest i větší chlad,
jím zor můj prací unavený
by neuviděl světa snad;
já chci však jasně zřít, chci úže
jej k srdci přivíjet co den –
já nechci lauru, já chci růže,
jich údělem jsem spokojen.
Či laur nám rodí lesy stinné
a zdobí čarovnou tu zem,
jíž srdcem Vltava se vine,
kde Týn se vzpíná vítězem?
Kdo jiné toužíš, hledej! nuže!
mně vrchem krásy klenot ten –
já nechci lauru, já chci růže,
jich údělem jsem spokojen.
Nač také laur však v českém hvozdě,
jest laurem každý keř i strom,
a vyhání-li trochu pozdě,
ký div! což rostl bez pohrom?
Však pohodou se zase zmůže,
duch rodný bude osvěžen –
já nechci lauru, já chci růže,
jich údělem jsem spokojen.
Zda nekončí se v osten tuhý
ten lauru lupen? Pravím vám,
jím popíchal bych svoje druhy,
jež nadšen vroucně objímám;
17
ti z náruči by silou muže
se v rozhorlení drali ven –
já nechci lauru, já chci růže,
jich údělem jsem spokojen.
A pak to vření z různé strany!
Ne, jsem už trochu starý brach,
před jedem závisti a hany
má věru každý trochu strach;
nač v Záhořovo věčné lůže
pro chvilku časových těch změn?
Já nechci lauru, já chci růže,
jich údělem jsem spokojen!
18