Tři jsme byli spolu celi,
jako trojlist při jeteli,
zmladlý rosou na úsvitě:
žena, já a ty, mé dítě.
V čas však, když se slunce vejší,
zvadl lístek nejoutlejší,
neosvěžen víc tou dobou
ani rosou druhých obou.
Lístečku můj z třílupení,
bez tebe mně štěstí není,
jak kdys jara na úsvitě –
Jaruško, mé zlaté dítě!
Když matka v kment tě uložila hebký,
mou píseň zpívala ti u kolébky,
já podál stál a srdce mé se chvělo,
vždyť očkem tvým dvé hvězd k nám přiletělo.
Jsou hvězdy světy, děl jsem – sladká slova –
já budu ve dvou žít a v každém znova
a v práce záchvatu a v blaha tísni
keř dvojnásob se rozkvitne mých písní.
Ó malé hvězdy, neobsáhlé světy,
jak na vás tisknul jsem své žhavé rety,
v tom vašem mile podruženém lesku
chtěl do nebe jsem nalézt zlatou stezku.
Však nenašel, vy zhasly jste mi záhy,
ach, žalu mého proud a jeho prahy
vše berou v dál a peří se a třeští...
To krátká pohádka je mého štěstí –
Mráz dechnul na poupátka
a slíbal je a zžeh’,
ta smutně položila
své hlavy v nízký mech. –
Nám s poupátky i tebe,
mé dítě, skosil den,
teď slzou víc než rosou
tvůj růvek pokropen! –
Mně smutno u tvých růží,
mou modlitbou je vzdech:
jak rád, jak rád bych k tobě,
mé drahé dítě, leh’! –