OLDŘICH Z LICHTENBURKA.
Dva nerozvážné panské druhy
měl na sněmu kdys národ náš,
Jan z Dražic jeden slul, a druhý
mstný Bechyně byl Tobiáš.
Ti úplatek už v kapsách měli
a na vzdor věrným Čechům všem,
za krále mocí uvést chtěli
Albrechta německého v zem.
I Volfrámovce podplatili.
Byl napřed zosnován ten pych,
leč v pravý čas a v pravou chvíli
lest Oldřich z Lichtenburka stih’.
Chtěl v Čechách krále s českou krví,
ne toho, Dobš jejž velebil
a z Dražic Jan, kněz v zemi prvý,
jenž s Tobiášem jedno byl.
62
A Dobeš neměl konce chvály
a mluvil: „Albrecht ctný je muž,
jenž nemá rovna v blízku, v dáli...“
Tu vzkřikne Oldřich: „Ustaň už!“
A jaře k Bechyňskému skočí
a volá: „Rci, maršálku, mluv!
Chceš králem snad’ – hněv zžeh’ mu oči –
„mít škůdce našich Václavův?“
Což není reků prostých hany,
již krví jsou nám mnohem blíž?
dál Rakous jsou-li Korutany,
že Přemyslovny nevidíš?
Či není v Čechách bohatýrů
a v Polsce ducha orlů snad,
že toužíš k sváru místo k míru
roj sršňů nasadit nám v hrad?
Leč Bechyňský v řeč Oldře skáká,
že nechce na lstivý dát svod:
„Tož jděte někam pro sedláka,
když vojvoda vám není vhod!
63
Tam přímo do Stadic se dejte,
kde českým hnojem voní zem,
a z chlapů krále vyhledejte,
kdo příbuzen je s Přemyslem!“
Tou hanou zlícen Oldřich vstává:
„Ej, nestoudná je tvoje řeč!
Zhyň, kdo lid vrahům zaprodává!“
a v Bechyňského vráží meč.
„Kdo ze zisku vlast do poroby
a záhuby chce lstivě hnát,
je pes, jenž kálí otcův hroby
a hyzdí boží majestát!
Ty, Jene, pak, jenž vlast jak Krista
za třicet dáváš stříbrných,
klid odtud se, než z jasna čista
pár stržíš na památku rýh!
Jsi chytrý sic a podnikavý,
leč ctižádost tvůj hyzdí nach;
kněz jenž se proti lidu staví,
mstné vzpouře zvoní na poplach.
64
My biskupem a správcem země
dél nechcem’ žádného z vás, věz!
Sem, český lide, svorně ke mně,
kol vlasti vzrostiž mečů les!
Rod český všude králům rovný,
chlap český stejný jako pán.
Buď zdráv choť Anny Přemyslovny,
buď zdráv král Jindřich z Korutan!“
65