Zvětrat chci!
Chlad z horských úžlabin se proudí,
mhou zahalen je vůkol svět,
mráz bandita už krajem bloudí
a vraždí každý strom a květ.
Jsem v polích sám, kde mám se skrýti,
kam těžkou hlavu uložiti?
Snad v černých jedlí bujnou snět.
Aj, jedle, obraze té ženy,
jíž dal jsem duši svou i krev,
než v kraj mé duše zamlžený
též bandita se vloudil – hněv –
a k hroznému se vzchopiv dílu
mou vůli zavraždil a sílu
a v divý výkřik změnil zpěv.
Jak hrom, klnoucí tulák mraků,
jenž hrůzu budí v lůně skal,
tak jsem i já: blesk chovám v zraku
a v srdci lijavcový žal.
12
Má noha sem i tam se plouží,
a duch můj v myšlenkách se hrouží,
bych náhle smrt si udělal.
Co potom však, kdo za to ručí,
že bude rázem všemu dost,
co rve mě, potírá a mučí,
že nevezmu to na věčnost?
Ne! Zvětrat chci jak kámen v poli
a rozprášit se po okolí,
by aspoň klas z mých ňader rost’!
By na výsluní lesní příče,
neb vesnický kde bují sad,
mi z lebky rostly petrklíče
neb ze srdce trs zvonků snad,
pak potěšil bych za podletí
druž krajem rozběhlých se dětí
a v jejich teplých ručkách zvad’.
13