Šel do města jsem úvozem,
čas jara bral se k letu,
a z města šla mi žena vstříc
pod stromy bílých květů,
Šla mimo, plakat jsem ji zřel
a naříkat a vzlykat:
„Ach Bože můj, ach Bože můj,
za jaký hřích mám pykat?
Ta tíha udusí mi hruď,
ta slza ulije mě,
nad mojí hlavou hoří vzduch
a pod nohami země!“
A naříkala zas a zas
a pod strom smutna hlesla;
já za ní ohlíd' se a zřel,
že v ranečku cos nesla.
A šel jsem k ní a ptal se jí,
žal s mladou ženou cítě,
proč naříká? I zaštkala:
„Ach, Pánbůh vzal mi dítě.
Mé dítě jediné mi vzal,
zde rakvičku mu nesu
tam do té horské chalupy,“
a ukázala k lesu.
„Ach, srdce mi to utrhne,
a hlavu mi to vznítí;
vždyť nemám už svou Aničku,
svou dušičku, své kvítí!
Můj věčný Bože v nebesích,
má noha stále mešká –
ta rakvička, ta rakvička
jak těžká je, ach těžká!
Kéž slzy radš mě zalijou
a ňadra se mi schvátí,
bych se svou zlatou Aničkou
už na vždy mohla spáti!
Ach kdyby mě měl Pán Bůh rád,
vzal jistě by mě k Sobě.
Vždyť neměla jsem tady nic
než jen to drahé robě.
Nic, zhola nic – muž opilec! –
Jen dítěti jsem žila.
Dnes na truhličku dala jsem,
co jsem kdy ušetřila.
Proč milý Pán Bůh na mne též
smrt náhlou poslat nechce?
Když máme bolest největší,
mře snadně se a lehce!“...
Já zachvěl se, leč potěšit
s to nebyl jsem té ženy,
a ňadra moje chvěla se
a zrak byl zamlžený.
Leb klonila se níž a níž;
a žena v nářku vstala,
já stisk' jí ruku mozolnou,
a ústa zašeptala:
„Vím, těžká je ta rakvička,
až hruď se pod ní třese,
již jedinému dítěti –
máť na samotu nese.“ –
A šel jsem... Když jsem ohlíd' se,
zas v chůzi odpočala
a tváře v dlaně klonila;
snad unavením spala.
Leč nevstávala dlouho jaks;
já k ní se vrátil maní,
bych těšil ji, leč ke mně už
zrak nepozvedla ani.
A když jsem za ruku ji vzal,
jak z ledu být se zdála,
tvář bledá byla, siný ret –
šla s dcerkou, jak si přála.
Den dohoříval v červáncích
a v zášer skrýval stráně,
a z města zvonek vyzváněl
v kraj teskné Anděl Páně.
Já bezvolně jsem klobouk sňal
a nebe úsměv zlatý
tu rakev líbal maličkou
a mrtvou matku z chaty. –